Nedělní odpoledne
Mám vedle dřevníku něco jako ponk, je to deska na pantech, dá se k ní přidělat svěrák, zkrátka, je to pro mě zařízení, kde se mohu přesvědčovat o tom, jak jsem nešikovný.

Nora miluje moje pokusy. Musím všechno zařídit tak, aby zůstaly otevřené dveře do předsíně – ale ne venkovní, to by foukalo dovnitř. Nechávám ale otevřené spojovací dveře mezi předsíní a garáží a samozřejmě přizvednu roletu garáže, abych mohl chodit tam a zpátky (nářadí mám v garáži). Ta složitá cesta je zřízena proto, aby pejskové mohli chodit.

Tedy, Nora nechodí. Ulehne a zmocní se klacku a žvýká ho, to je její příspěvek k dílu a nejednou je to hlavní výsledek díla. A Gari?

Asi po čtyřiceti minutách se objeví, kvůli n musím ten průchod držet. Přijde, podívá se na nás, řekne „voni zase něco dělaj“ a odchází, hluboce přesvědčena, že u téhle věci opravdu nemá cenu asistovat.

Cesta zarubaná

Oni to dělají schválně.
Někdo zřejmě dal pokyn, aby se Česko zbavilo lesů. Kam přijdu, tam je masakr. Dnes odpo jsem se vydal s pejsky na Homoli, to je pamětihodnost Zvole, krásná skála nad Vltavou. Lesem vede malý okruh, je to celkem asi tak tři kiláky, záleží, odkud vyrazíte.
I tady masakrují stromy a samozřejmě, kácejí je přes cestu.

Namítnete, že lesáci kácejí tak, aby mohl pokácené stromy odvézt. Jenže touhle námitkou si na mě nepřijdete. Oni je pokácejí a pak se na ně vybodnou a nechají je tam válet a počkají, až kůrovec vyletí a rozmnoží se: tedy, v tomto případě to neplatí, jsou to čerstvé zdravé borovice. Ale cesta na Homoli je zarubaná. Šli jsme s pejsky kolem.

Když Nora nechce

Ljuba se právě vrátila z práce, když jsem se štrachal v brance, že půjdu s pejsky na první odpolední. Byla docela zdrchaná a těšila se, že si odfrkne. No jo, ale Nora se na to dívá jinak.

Smečka má držet pohromadě.

Zůstala stát před brankou a dávala najevo, že se nehne, pokud nepůjdeme všichni. Garina, ta šla kupředu a na nic nehleděla. Jít jako první, to je její hlavní zájem. Jak to dopadlo?

Nora se k nám přidala. Běhat s Garinou, to je její hlavní zájem.

Případ frustrované rybičky
Kromě pejsků máme doma rybičky. V jezírku chováme už patnáct let kapry kojáky, nakonec zbyli čtyři. Loni do toho praštili a vylíhla se omladina, byly kolem toho výjevy, ale nakonec zbylo hejno jedenácti. Daří se jim, rostou, už jsou z nich chlapáci. Napočítáme jich deset. Víme, že jich je jedenáct.

Ta jedenáctá je frustrovaná a schovává se ve schůdkách do jezírka. Sypu krmení tak, aby se dostalo i na ni, aby si zobla, když je tak schovaná. To je tak maximum, co pro ni můžu udělat.

Nemůžu skoro nic. Nejsem pánbu. To jenom Nora si myslí, že jsem pánbu a lepí se ke pně, když začne pršet, abych to zarazil.

Jako starej mazák

Odpoledne jsem stříhal břečťan, dovedete si představit ten čurbes všude kolem. Pejskové zalezlí, není to nic pro ně zábavného. Do toho přišel malý Eliáš, vnouček mé Ljuby. Chlapeček je to v lidské podobě králíček Duracell, vybavený hláskem o intenzitě sirény zásahové jednotky URNA. A že tedy Ljuba s ním půjde na procházku a vezme s sebou pejsky.

Zůstal jsem sám na štaflích a věnoval se břečťanu. Neuplynulo ani pět minut a Luba byla zpátky. A že prý Gari kulhá, takže půjde jen s Elím a Norou. Za další dvě minuty se objevila znovu a hlásila, že Nora nechce bez Gariny jít. Takže Ljuba s Elím šli sami.

Ona ta potvora Gari se normálně ulila a mazácky markýrovala chromajzla, aby nemusela Elího jekot a věčné křepčení sledovat a Nora se na ni moc ráda vymluvila a večer pak svorně capkaly bez pajdání. Normálním tempem a v naprostém tichu.