Otázka věku
V Průhonickém parku jsme s Ljubou potkali rodinku s pejsky: byli dva, střední chrti, v kabátcích. To se rozumí, že jsme se dali do řeči a jen tak jsem prohodil, že my už jsme kabátky odložili.

‟Jsou to stařenky, je jim deset,‟ znělo vysvětlení.

Jejda, stařenky… Garině je jedenáct a Noře třináct… Ještě štěstí, že z lidské řeči rozumí jen něco, zvlášť když jde o něco k snědku. Chtěly by kabátek? Vyčítaly by, že musely nosit kabátek?
Ne na všechny otázky se dočkáme vyčerpávajících odpovědí. Zvlášť, jde-li o pejsky.

Nora je jarokaz
Tak jsme se těšili na jaro… Oficiálně je pořád ještě zima, ale už dlouho kvete vilín, pak nasotupily sněženky. Konečně krokusy! Dlouho nevydrží, probudily se včely, květy ožižlají a bude po květech.

Nebo se o to postará Nora. Zatímco Gari sleduje jaro oknem ze svého pelechu, Nora je stoupenec „inspekce na místě‟ a obchází všemožné lokality na zahradě. Že přitom sem tam zašlápne krokus, to je jí opravdu jedno.
Mně ne.
To je zas jedno Noře a tím se kruh uzavírá.

Ty jdi pryč, tebe nechceme
Takhle se Nora i Gari chovají, když se k nim přimotá cizí pejsek a chce se kamarádit. Jsou dvojka a odmítají mezi sebe někoho pustit. Nora opatrně štěká, Gari se tváří nepřístupně, stojí, kouká jinam a pak vycení zuby a hlubokým hlasem bernardýna hafne a pejsek uteče.

Dones jsme potkali Iksíka a jeho syna, oba jsou to krásní ohaři, radost pohledět. Gari šla radši dál, zato Noře se zalíbili. Ne snad, že by je neznala, potkáváme se často, ale dneska jí nějak padli do oka a hned za nimi běžela, že jako kamarádšoft.
Iksík běžel dál, mladej se otočil a taky ukázal, že umí has bernardýna:
Ty jdi pryč, tebe nechceme!

Horší, ale lepší
Sotva Nora vytáhne paty ze svého pelechu v ložnici, Gari se jí tam nastěhuje. Už jsem to tu nejednou komentoval. Je to ale opravdu divné. Gari má svůj pelech u radiátoru, tedy fakticky u kamen, kdežto Nora ho má v koutě, dokonce u dveří na balkon. O co je její pelech lepší, že jí tam Gari pořád leze?Je její. To je jediná odpověď.

Ještě není pět
Sedíme v jídelně u stolu, já kibicuju, Ljuba na šicím stroji šije potah na lehátko. Venku je zima, ale už se hlásí jaro a o lehátko bude zájem. Gari s Norou se o něj budou přetlačovat.

Tak daleko ještě nejsme, ven by se na lehátko nikomu nectělo, ale jít ven, to je jiná věc. Přichází Gari a doráží tlapkou, nejdřív na mne, pak na Ljubu.

‟Jdi pryč,‟ praví Ljuba přísně. „Ještě není pět.‟

Nechci tvrdit, že se Gari otočila a podívala se na hodiny. Pravda ale je, že se otočila a šla pryč. To proto, že vím, že ještě není pět hodin.