Fantom v temnotách
Rituál má vždy stejný průběh. Gari s Norou jdou večer naposledy čůrat, Gari se hned vrátí domů, kdežto Nora ještě chvilku šmejdí po křovinách. Když jí to trvá déle, vyjdu na terase a volám ji, ať kouká mazat domů, že se jde spát.

Tak tomu i onehdy. Volal jsem, Nora nešla. načež jsem zahlédl ve tmě zahrady pohyb čehosi bílého. Je to Nora, napadlo mě, co jiného by mě mohlo napadnout. Jenže to bylo malé. Co to může být, přemýšlel jsem a vypravil se zjistit, co se děje. Došel jsme k tomu na pět metrů a to už jsem viděl, že je to hračka, plyšák našich pejsků. Proč se ale tak zmítá?

Hrál si s ním ježek. Opatrně jsem se vzdálil. Když si ježkové hrají s plyšáky, není slušné do toho zasahovat.

Je náš
Cífa je spřátelený pejsek, potkáváme ho rádi a často. Vždycky se ochomejtá kolem Gari a Noty a jsem ten poslední, kdo by mu to vytýkal. Dneska ale kupodivu zamířil ke mně. Hladil jsem ho, drbal a bylo jasné, že se mu to líbí.

Gari s Norou zasáhly. Tak to ne, to by nebyl spřátelený pejsek, to by byl znepřátelený pejsek nebo dokonce nepřátelský pejsek. Nacpaly se mezi mě a Cífu a nebyl pokoj, dokud Cífa neodběhl.

Pak se ochomejtal kolem Gari a Nory a bylo zase všechno v pořádku.

Divné štěkání
Není štěkot jako štěkot. Někdy zní opravdu divně. Jako dnes odpoledne. Slyšel jsem jednoslovné „haf‟… „haf‟… Každý haf byl solitér, od jiných hafů ho dělila několikavteřinová pauza.

Podle hlasu to byla samozřejmě Nora. Na co ale tak divně štěká?

Šel jsem se podívat. Na druhé straně zahrady se po trávníku procházela hrdlička. Usadil se u nás párek, většinou pobývá na druhé straně domu, na té do ulice. Teď hrdlička (nebo hrdličák?) chodil po trávníku. Co tam dělá, takhle sám? Vždycky vídám pár kompletní, ve vzduchu i na pevné opoře.
Takhle sólo… je to divné.
Pochopil jsem, co znamená to přerývané „haf‟. Sdělení je prosté: hlásím divnou událost.

Za oknem
Gari pozoruje zahradu prosklenými dveřmi na terasu. Svítí sluníčko, krásný jarní den. Přešlapuje. Žádostivě hledí na lehátko, moc ráda se po něm válí.
Pustím Gari na zahradu. Za chvíli je zpátky.
Vona je tam zima, hlásí.
Nora pozoruje zahradu prosklenými dveřmi na terasu. Svítí sluníčko, krásný jarní den. Přešlapuje. Žádostivě hledí na lehátko, moc ráda se po něm válí.
Pustím Nora na zahradu. Za chvíli je zpátky.
Mezi tím Gari dál pozoruje zahradu, vidí sluníčko, navíc ho vnímá skrz sklo a usoudí, že by přece jenom to mohlo být na lehátku dobré. Přešlapuje. Pouštím ji na zahradu.
Je to dlouhé.

Bez psů
Dnešní příhoda bude opět bez pejsků a hne pochopíte, že by takříkajíc s pejsky nemohla nastat.

Kouknu takhle na terasu a dál na jezírko a na něm plave kačer s kachnou. Zapnul jsem mobil, abych je vyfotil – Ljuba byla s pejsky na procházce a chtěl jsem jí fotku poslat, a taky přátelům Karlovi s Hankou, mají též jezírko a jednu sezónu strávili zápasením s kachnami dvou až tří generací. Vyšel jsem tedy na terasu a fotil a opatrně jsem se blížil, abych nevyplašil.

Opatrně blížil? Potvory mě ignorovaly. Obcházel jsem jezírko a kachny nic. Nakonec tedy jsem vzal sítko co mám na sbírání napadaného listí. Vylezly tedy na břeh a capkaly po trávníku. Já za nimi a teprve když jsme takto obešli půl zahrady, zamávaly křídly a odletěly.

Sotva Gari s Norou vytáhnou paty (v počtu osmi) a už takové alotrium!