Na výletě
V neděli jsme si dopřáli výlet. Počasí bylo vzorové, nálada skvělá, pejskové běhali, všechno bylo skvělé. Potkali jsme dvě mladé dámy, měly taky pejska, černého, fenku. Brzy se ukázalo, že vše proběhne bez problému, naše fenky hodné, jejich hodná, lze přikročit ke kontaktu.

Gari s Norou se k dámám vrhly a nechaly se hladit a otíraly se jim o nohy. Jejich fenka se k nám vrhla a nechala se hladit a otírala se nám o nohy.

Pak si Gari všimla, že ta černá potvora se nějak cpe k Paní a Pánovi a taky ta černá fenka zaznamenala, že se kolem její Paní motají nějaké dvě flekaté trapně bílé kotrmelíny.

Takže… na shledanou, užijte si výlet! Loučení milé, ale krátké, a pokračovali jsme bez příhod, jedni i druzí.

Co s hnátem
Gari objevila v křoví hnát, zřejmě srnčí. Už hodně starý, opravdu jen kost. To se tak občas v lese najde, nebylo to poprvé a určitě ne naposled. No jo, ale co s tím?

Bylo to uprostřed louky. Když jí ho seberu, co s ním? Místo aby Gari šla s hnátem, já půjdu s hnátem. Když ho zahodím, Gari ho najde. V minulosti jsem to řešil tak, že jsem relikvii vyvěsil do větví, mimo dosah. Na louce není strom.

Vyřešila to sama Gari. Hnát ji přestal bavit. Nejspíš proto, že jsem se nepokoušel jí ho sebrat, házet ho do pole, věšet na stromy. Obyčejný hnát. Co s ním?
Máš pravdu, Gari. Co s ním? Je k ničemu. Jdeme dál.

Copak umím létat?
Když Nora vyjde na zahradu (vždycky je to Nora, kdežto Gari opouští křesílko v obýváku, jen když se jde na pořádnou procházku). tak tedy když jde Nora na zahradu, ptáčkové zůstávají v klidu. Posedávají, poletují, pípají, business as usual, jak se dnes hezky česky říká. Kdežto když vyjdu na zápraží já, rozletí se a v děsu prchnou a zastaví se kdo ví kde.

Proč, proboha? O Noře vědí, že neumí lítat. Ale copak já umím lítat? Střílel jsem po nich někdy ze vzduchovky? Jsem snad kocour?

Ach ne. J to tím, že Noru pokládají za našince, je to zvíře, kdežto já jsem člověk, nejvražednější tvor, jakého kdy peklo přivedlo na povrch planety.

Vy se mnou nepojedete
Vysadili jsme před časem na místě zvaném U vrbiček s Ljubou dub. Asi je na blbém místě, ne a ne se pořádně chytit. Navíc dostal loni za uši suchem a letos na jaře ho spálil mráz. Jezdím ho opatrovat, vozím mu v konvích vodu.

Když s sebou vezmu Gari a Noru, dělají ksichty, že jenom zalejvám, eventuálně sekám kolem něho trávu (umístili jsme k dubu dva velké kameny, aby bylo na čem sedět). Dneska jsem je, vopice, s sebou nevzal.

Dělaly ksichty, že jsem je nechal doma.

Na návštěvě
Odpoledne jsme zaskočili k přátelům na kafe, pejsky nechali doma. Přátelé mají taky pejska a nemuselo by to dělat dobrotu. Pejsek je Megina, v zásadě labrador ale s připomínkami. Vyzkoušeli jsme si, kdo je silnější přři přetahování klackem, jestli já nebo ona. Ona. Další disciplína: spadnout nebo nespadnout do jezírka?

To už byla jiná liga. Tady ale musím říct, že mě pád do jezírka reálně nehrozil, Megině ano. Ale nespadla, takže výsledkově je duel vyrovnaný nula nula. Je ale ovlivněn tím, že já na ryby neštěkám, Megina ano.