Carpe diem, čokle pitomá!
V sobotu bylo od rána jaro, pořádné jarní jaro se sluníčkem, teplo ale ne horko, zatím nejhezčí den roku 2023. Zařekl jsem se, že si dám den bez práce, čímž myslím den bez počítače, a sluníčko je mi svědkem, že jsem slib splnil. A pejskové?
Nechal jsem otevřené dveře do zahrady skoro celý den, ale s malou výjimkou, kdy se Gari vyvalila na lehátko a Nora ležela na trávníku, strávily obě větší díl toho nádherného dne v obýváku , každá na svém pelechu.
Pojďte ven, nány pitomý, nabádal jsem je. Nedbaly.
No a už v neděli byla zase zima a trochu pršelo a obě chodily a omrzovaly: co takhle jít ven, nebyl by to špatný nápad?

Dvakrát a dost
Zmoknout mě nebaví, zvlášť když vyrážím s pejsky za (skoro) sluníčka a po zralé úvaze nechám bundu doma. Že se i ale nemlich totéž stane podruhé po obědě, to dovede naštvat. Tím spíš, že v půli cesty vidím, že se stmívá, přidám do kroku, vyjdu z lesa (= jakž takž úkrytu) a na volné plání liják.
Pak totéž.
Upřímně, já to snesu, ale Gari s Norou se na mě dívají jako na naprostého idiota.
To neumíš to počasí líp zařídit, čtu v jejich očích, zatímco se vzájemně suší jazyky , protoe mému froté ručníku nevěří!

Uhni! Neuhnu!
Tak se to sešlo: pejskové se zabývali svými miskami, když náš robotický vysavač zamířil ke své nabíječce. Má svoji trasu, jenže v trase stála Gari. Robot jemně žďuchl do tlapy. Uhni! Musel by to být buldozer, aby Gari vyhnal od misky.
Takže robůtek poslušně pejska objel a přitulil se ke své nabíječce. Tak se chtěl napapat.