Začátkem tohoto léta, v době velkých dešťů a dílčích kanalizačních problémů, mi od něj přišel mail: Tak se přírodním elementům zachtělo poněkud si zalaškovat s naším divadlem: po řadě přívalových dešťů vyvalily se vlny zdola a na nějakou dobu se k našemu překvapení zradou toalet zabydlely v našem interiéru, neb kanalizace byla na kvanta vody krátká. Vzhledem k tomu, že navzdory ušlechtilé kulturně-osvětové činnosti jsme spolek veskrze chudinský, nezbývá nám, než se obrátit na spřátelenou veřejnost s žádostí o finanční výpomoc, z níž bychom vzniklé škody byli s to napravit. (Odhaduji je tak na cca 15 000 korun.) Činilo tak sice svého času už i Národní divadlo, ale naše potopa se kvalitativně jeho vyhoření trochu podobá. Pánbů vám to oplatí na dětech (pokud tak již dopředu neučinil!) a národ pak znatelným zvýšením své kulturnosti v momentě, kdy budeme s to na tom začít znovu pracovat.

Má ten Radim na stará kolena ale smůlu, napadlo mě, ale znovu se nepoddává, a tak se mohu těšit na dvaadvacátou sezonu Krytového divadla, dodal jsem si ještě lehkomyslně a před pár dny jsem tudíž dostal mail definitivní: Moji Drazí, ráno jsem se na to už vysral. Všechny zdravím! La commedia e finita. vr

Takže se okamžitě vyrojily oficiální protonekrology, které připomínají některé Radimovy výjimečné televizní či filmové role a také (jaksi druhořadě) jeho „nonkorformní divadlo Orfeus“, v němž je třeba ovšem spatřovat jeho největší význam a odkaz. Nejen proto, že jde o jeho původní autorský projekt, ale hlavně proto, že jej tvrdohlavě neopouštěl přes všechny ústrky, které mu všechny ne příliš kulturní režimy, ve kterých mu (nám) bylo žít, uštědřovaly. A tak se svým Orfeem putoval z Malostranského náměstí na Hřebenka, z Hřebenek na Dobešku, po převratu (tak on říkal tzv. sametové revoluci) na pět let do svého bytu a konečně do krytu na košířském konci Smíchova. A tam všude naúnavně vytvářel poetické světy, které v jeho podání dokázaly s tím naším šedivě všedním vytvářet zázračné průniky a sjednocení. Největší problém divadla je jeho nezachytitelnost, už proto, že každé představení je jiné a v čase se (vzhledem ke kondici herců i obecenstva) mění a vyvíjí. Takže v televizních archivech sice existuje záznam bytového provedení Čaje Šárky Smazalové, ale ten záznam nutně postrádá charakteristickou chuť a vůni Vašinkova divadla. Největší tvůrčí vklad Radima Vašinky třeba spojovat s jeho tvůrčí interpratací poezie. Jako jeden z mála dokázal spojit myšlenku básníkovu s duchem interpreta a tak znovu vytvářet pro něj tolik typické nové poetické světy.

Jako světovou premiéru uvedl Radim svého času ve svém Orfeu hru rumunského autora Radu Tutuᶅesca Zahrádka aneb Pojďme jim dát přes držku. Když ji autor při své návštěvě Prahy zhlédl, dedikoval Orfeu jinou svou hru. Vím, že ji Radim začal zkoušet, a protože Divadlo Orfeus uvádí aktuálně na svých stránkách: Vážení a milí, zemřel náš principál Radim Vašinka. Bojoval statečně, ale dnes ho nemoc skolila. Měli jsme ho rádi; máme ho rádi. Vzpomínejte v dobrém. Jede se dál; dokud to půjde; věřím, že v nové sezóně dojde v Radimově Orfeu k nové premiéře...

Sluší se nekrolog zakončit slovy jako pokoj Tvé duši a s Bohem. Ale zakončím jej jinak: Na shledanou ještě na tomto světě, Radime.