Ne, to není nostalgie. Nechtěl bych, aby se ta léta opakovala. Ale v myšlenkách se vždy v tuto roční dobu vracím domů, na Moravu, do válečných let. Ani bombardování našeho města, ani jiné hrůzy války nezahlušily to, co se mi jako malému klukovi odehrávalo kdesi uvnitř, co mne rozechvívalo a zrychlovalo tep srdce a co nabylo trvalé hodnoty, která mě provází celým životem. Vybavují si kousíčky dějů, které se v mé paměti uchytily. Vzpomínky na Štědrý den v našem domě na předměstí Brna, v našem bytě v prvním poschodí, v rozlehlé jídelně zařízené pseudoempírovým nábytkem, kam jsem nikdy nesměl v botách...

Snad na nic jiného jsem se tak netěšíval jako na Vánoce. Ani na narozeniny či jmeniny, ani na odjezd na prázdniny do Březiny na Vysočině. Nic mě tak nenadchlo, nic nebylo obklopeno takovým kouzlem jako Štědrý den.

To bylo otázek, které mi maminka a babička musely zodpovědět. Hlavně babička, ta na to měla čas. Jak Ježíšek létá, kudy vejde do domu, zda nosí dárky také nehodným dětem, zda jsem byl dost hodný, abych dostal hodně dárků? Mamince jsem se tuto poslední otázku neodvažoval položit, abych něco nezakřiknul. Nebylo totiž dne, kdy bych pro něco nebyl napomínán, kárán či kdy by nevisel ve vzduchu i nějaký ten trestik. Byl jsem dítko nadmíru všetečné, zvídavé a stále experimentující s mírou maminčiny trpělivosti, s pevností jejích zákazů a příkazů. U babičky mi prošlo naprosto všechno.

Již dva tři týdny před svátky začínala maminka péct vánoční cukroví. Přes den na to neměla čas, a tak roztápěla velký kachlový sporák se dvěma pečicími troubami nad sebou až navečer. Dlouho hledávala v receptech. Nikdy za války neměla všechno, co bylo na pečení zapotřebí. Tuku bylo velmi málo, i mouka a cukr byly na příděl, a městským rodinám se třemi dětmi, jako byla naše, se nedostávalo prostě všeho. A tak se improvizovalo: ořechy musely často zastoupit jen pražené ovesné vločky, místo hrozinek posloužily na drobno nakrájené sušené švestky, mandle nahradila jádra z meruňkových pecek. To býval můj úkol, když jsem už byl větší: kilovým závažím roztloukat pecky na dlaždičkách sporáku a vybírat z nich do hrníčku jádra. Dřív to dělával můj o čtrnáct roků starší bratr. Ale ten býval stále častěji celé večery mimo domov. Teprve po válce jsem se dozvěděl, že chodil za kamarády poslouchat Londýn a dokonce organizovat drobné sabotáže ve Zbrojovce, kde ti starší byli „totálně nasazeni“.

Snad největší předvánoční atrakcí byl pro mne kapr ve vaně. Několik dnů před Štědrým dnem jsme šli s maminkou pro kapra do Husovic, do řeznictví pana Svitavského. Kapři plavali v nádrží a pak Svitavský je podběrákem s krátkou rukojetí lovil a s velkým plácnutím házel na váhu. Vždy jsme měli kapra velikého. Vždyť nás bylo k štědrovečerní večeři zpočátku šest dospělých a já! Maminka ho nesla domů v síťce a já poskakoval okolo ní a měl starost o to, zda kapřík nezemře, když tak dlouho nemůže „pít vodu“. Když jsme ho dali v koupelně do vany s ledově studenou vodou, dělával jsem mu společnost celé hodiny. Hladil jsem jej po slizkém hřbetu, zkoušel, zda umí plavat také na boku a zádech, pošťuchoval jsem jej vařečkou a nutil k plavání nebo i ke skoku. Někdy jsem jej celé hodiny „lovil“ na udičku pracně vyrobenou z kvedlíku, režné nitě a ohnutého špendlíku. Nikdy nezabral. Obvykle mě maminka z koupelny přes moje velké protesty vykázala, když zjistila, že mám rukávy svetru i košilky mokré až po ramena. Bratr říkával něco v tom smyslu, jako že smrt bude pro to zvíře vykoupení. A já se zlobil a dupal a vykřikoval, že kapr se tam sám potmě bojí, protože i já se sám v koupelně ve tmě bával.

Když měl být kapr zabit, utekl jsem do přízemí k babičce. „Našeho“ kapříka jsem nikdy nejedl. Vymlouval jsem se na kosti. Jednou jsem sehrál scénku, že mám kůstku zapíchnutou v krku. Udělal jsem to přesně tak jako předcházejícího roku babička, která ji tam opravdu zapíchnutou měla. Dědeček jí ji vyrazil mohutným úderem do zad. I já jsem raději snášel bušení do zad, a když to stačilo, prohlásil jsem, že jsem ji spolknul. To maminku zneklidnilo. Následujícího roku měla pro mne připravený řízeček z mraženého filé a nebo libového vepřového, bylo-li k mání. To bylo jen mezi maminkou a mnou. Ostatní by řekli, že mě rozmazluje a že nedržím na Štědrý den půst, který konzumaci jiného masa než rybího zakazoval. Já jsem v půst nikdy nevěřil. Říkal jsem si, že Pán Bůh, když je nanejvýš dobrotivý, mě nemůže nutit pojídat kamaráda.

Na Štědrý den jsem tedy celé odpoledne býval u babičky a dědečka. Jednak z vlastní vůle, protože jsem sám chtěl kvůli tomu kaprovi, jednak proto, že se mnou už nebývalo k vydržení. Ale hlavním důvodem bylo, aby stromeček a dárečky mohly být připraveny tak, abych o tom nevěděl a věřil, že obojí donese večer Ježíšek. Zamtím maminka nahoře ukončila život kaprovi, porcovala a smažila jej, sestra chystala bramborový salát a prostírala stůl, otec dával do kříže stromek a bratr jej zdobil, trápil jsem babičku svými otázkami a přáním, aby mi vykládala vánoční pohádky.

Vyprávěním umořená babička nakonec rozhodla, že budeme Ježíška vyhlížet oknem. Stál jsem v setmělém pokoji na židli a babička mě objímala, abych nespadl. Výhled z okna na okolní domy, střechy a komíny mi ten večer přinášel cosi nového, zvláštního, tajuplného, byť to byl zimní den začouzeného brněnského předměstí jako mnohé jiné dny válečné doby. Vše bylo ke čtvrté hodině už ztemnělé a jen kolem špatně těsnících rolet prozařovalo některými okny světlo.

Po dlouhém čekání, když jsem měl už nosík o sklo okna celý pomačkaný, babička náhle vykřikla, že zahlédla Ježíška, a pevně mne sevřela. Viděla ho, jak letí z nebe se sáňkami plnými dárků, kolem něho houf andělíčků a jak právě teď zajel za komíny Lamplotových činžáků. Za chvíli ho viděla opět, to už zastavil na konci ulice a zmizel v domě, kde bydlela Dušinka Němcová, moje úplně nejprvnější láska. Já jsem měl vždycky smůlu a koukal se právě na opačnou stranu. Někdy jsem se až na babičku zlobil, že mne neupozornila včas. Babička se však jen podivně usmívala, tiskla mě kolem hrudníčku, abych při takovém zlobivém poskakování nespadl že židle, a nabádala mě, abych se díval pozorně. A já, celý rozčilený vzrušením a lítosti, tiskl jsem vlhký nosík na sklo a rozmazával pěstičkami dechem zamlžené okno.

Dědeček zatím seděl jako vždy při „černé hodince“ zády ke krbu s vestavěnými kamny obkročmo na židli, ruce měl složeny na opěradle. Nahříval si záda. Promluvil málokdy. „Netrap chlapca!“ napomenul babičku a pokračoval ve své letargii.

Pak to přišlo. Sestra pro nás seběhla, že je už všechno připraveno. „Nikam neleť, tady se mě drž! Teď tam přijde Jéžišek a ty ho nesmíš vyplašit! Jinak ti nestačí nadělit dárky!“ domlouvala mi babička. Ty schody se mi zdály nekonečné, ale držel jsem se babičky za ruku pevně. Dědeček na námi těžce dýchal a zastavoval se na každém odpočívadle.

Konečně jsme byli v předsíni, kde postával tatínek a zdravil se s rodiči. Maminka a sestra si ještě rozvazovaly a odkládaly zástěry a přičesávaly se před zrcadlem mezi pověšenými zimníky a klobouky. Toho, že s námi v předsíni nebyl také bratr, jsem si nikdy nevšiml. Pak se za dveřmi do jídelny z matného skla začalo rozsvěcovat jedno světélko za druhým.

„Teď ani nedéché, je tam Jéžišek!“ tiskla mi babička ramínka. Když se ještě rozzářila dvě nebo tři další světélka a ozval se hlas zvonečku, moje vzrušení a dychtivost dosáhla vrcholu. Ale přesto, že za mnou stála celá rodina, obával jsem se dveře otevřít. Teprve na maminčino vybídnutí jsem překonal strach.

Pomalu jsme všichni vstoupili do jídelny. Všichni zmlkli. To byla krása! Bylo poznat, že i na ty nejstarší zapůsobilo kouzlo tohoto obyčeje. Stromeček stál na malém stolku pokrytém bílým ubrusem a svítil tuctem barevných svíček. Na dvou místech vystřelovaly za rychlého praskotu prskavky stovky jiskřiček. Světélka se odrážela ve skleněných ozdobách, ve stříbrném třepení a tvořila zlaté kruhy v jemně rozptýlených andělských vlasech. Bohatě zdobená skleněná špice se téměř dotýkala stropu. Na prvních větvičkách pod ní byl řetěz ze skleněných korálků. Připomínal mi náhrdelník na šíji princezničky z ilustraci v jedné mé pohádkové knížce. Další řady větviček křižovaly třpytivé zlaté řetězy. Na koncích větviček staly svíčky v malých plechových miskách. Některá občas zapraskala, zaprskala, téměř zhasla, ale žluto-oranžový plamínek se opět rozsvítil.

Bratr, který stál u závěsu do výklenku, každou chvíli přistupoval ke stromečku a od svíček rozžíhal další prskavky, které rychle rozvěšoval na oblouky řetězu, aby si nepopálil prsty od rozžhavených drátků. Jiskřičky prskavek a plamínky svíček se odrážely také v oknech, v zrcadle bufetu, ve skle příborníku a jistě i v mých rozšířených očích. Hrací strojek, který býval po celý rok v kuchyni na kredenci a který jsem si během roku tajně půjčoval, dnes stál na klavíru a tiše vyhrával „Tichá noc, svatá noc“.

Když jsme se všichni nasytili pohledu na stromeček, maminka nás vyzvala, abychom se pomodlili za naše zemřelé a začala tichým hlasem odříkávat Otčenáš a Zdrávas. Já jsem se modlil nahlas také, ostatní jen přizvukovali. Pak jsme zpívali koledy. Nejprve Narodil se Kristus Pán, potom Nesem´ vám noviny. Třetí sloku uměla jen maminka a ostatní zpívali jen refrén.

A zasedlo se k večeři. V čele velkého jídelního stolu vždy sedával tatínek. Naproti němu dědeček. Babička a bratr na jedné straně a maminka se sestrou na druhé straně stolu. Já seděl na vyšší židli donesené z ložnice mezi maminkou a sestrou. Zpočátku jsem míval pod zadečkem dva vyvázané ročníky Humoristických listů, později už jen jeden a nakonec jsem měl svoji vlastní židli jako ostatní. To když nás začalo u stolu ubývat a zasedací pořádek se změnil...

Začalo to smutnými Vánocemi v roce 1942. Toho roku zemřel dědeček. U jeho místa na prostřeném stole stála dědečkova fotografie ve stojánku a hořela u ní svíčka. Babička usedavě plakala. Zřejmě dědečkovi odpustila, že chodil za paní Kretschmarovou a že jí vyčítal, že neumí upéct husu do zlatova. Všichni byli vážní a já jsem nevěděl, zda mám plakat za dědečka, nebo se těšit na dárečky. Když jsem viděl štkající babičku, zvítězil pláč a nebyl jsem k utišení. Uklidnil jsem se teprve, když dali obrázek ze stolu na klavír.

Poslední válečné Vánoce v roce 1944 byly ty nejsmutnější. Na stole u židle, kde sedával bratr, byl stojánek s jeho fotografií. Zemřel v létě. Bylo mu jednadvacet

Bylo mi sedm roků a o těch Vánocích se maminka poprvé od bratrovy smrti usmála. To když se na mne dívala, jak mě opět okouzlila krása vánočního stromku a jak mi v očích svítily svíčičky. Ty Vánoce jsem pochopil něco, čeho mi bylo zpočátku moc líto: totiž, že Ježíšek dělá krásu a dobro jen prostřednictvím dobrých, milujících lidí. Takových, jako byla maminka.