3.3.2021 | Svátek má Kamil


VZPOMÍNKA: Snění o potřebnosti výkazů a tabulek

11.2.2009

Již od útlého mládí jsem měl k číslům, tabulkám a výkazům velkou úctu. Velký respekt si u mne poprvé získal majitel malého obchodu se smíšeným zbožím, ke kterému jsem chodil nakupovat písanky, když jsem chodil do obecné školy. Vedle písanek, bonbonů, knotů do petrolejek a ostatního zboží měl ležet na pultě velkou knihu, celou polinkovanou různobarevnými čarami různých tlouštěk a odstínů. Za uchem měl ostře zastrouhanou inkoustovou tužku. Sám jsem si ji tak ve škole snažil upevnit, ale nikdy se mi to nedařilo. Touto tužkou vepisoval obchodník krasopisné číslice do knihy na pultě. Číslice byly možná napsány lépe, něž je psal náš pan učitel. Vedle nich bylo vždy nějaké heslo, jen tak načmrknuté, ale číslice byly vždy krásně v zákrytu svisle i vodorovně. Sem tam některá číslice vynikala nad ostatní, protože se pan obchodník zmýlil a opravu provedl tužkou nasliněnou.

Na střední škole mne fascinovaly sedmimístné logaritmické tabulky. Co stránka objemné knihy, to jiná, na první pohled nic neříkající čísla. A přece fantasticky skloubená do jedné matematické poučky.

Ze snění o potřebnosti výkazů, tabulek, rubrik mne probudil před mnoha léty zástupce ředitele školy Richard Šincl. Abych mohl sestavit seznam dětí ve třídě, požádal jsem jej o tiskopis katalogu žáka. Zástupce, češtinář, zareagoval: “Ano, máte pravdu, žádné úřadování, ale seznam žáků byste měl mít. Katalog však nemám, všechny tiskopisy jsem zrušil. Podívejte se ještě k sekretářce, zda z toho něco nezachránila.” Richard tak doopravdy reagoval na dokola omílané fráze z novin a radia o přemíře administrativy ve školách. V odchodu mne ještě zdržel: “Počkejte, posaďte se, ..., diktujte mi čísla od dvou do tří, na dvě desetinná místa”, a když jsem se nechápavě tvářil, dodal, “no, mám stvořit hlášení o prospěchu školy. Pro KNV. A oni si myslí, že já, starý chlap, to budu počítat. Všichni to víme, na nic to není.”

Zprvu jsem myslel, že si dělá legraci. Když jinak nedal, musel jsem fungovat, s ohledem ke staršímu nadkolegovi, jako generátor náhodných čísel. A diktoval jsem: “2,36; 2,24; 2,06; 2,35; … atd ... Richard zapisoval. Po krasopisném vyplnění, když číslice byly jako vysoustruhované, nakonec za “zprávu zpracoval” dopsal: “Richard Šincl, zástupce ředitele.” Zprávu opatřil razítkem, na jejímž otisku, aby nikdo nezpochybnil pečlivost úkonu, si dal také záležet. Výtvor založil do pošty. Úřední akt uzavřel slovy: “On to stejně nikdo nečte.” A při odchodu mi důvěrně sdělil: “Píši to tak už deset let, ale nechejte si to pro sebe, a posílám na školský odbor, na KNV. … Neříkejte to nikomu.” Nakonec mi zástupce ještě vysvětlil, proč nemá nedůvěru k číslům 2,00 a 3,00. Také mne upozornil: „Prosím, říkejte raději místo bysme, bychom.“

V období normalizace směřovalo k nenormálnosti snad všechno. Málo inteligentní a nevzdělaná vedoucí inspektorka, dříve učitelka technického kreslení bez vzdělání, ještě dříve špatná a nepoužitelná kreslička v konstrukční kanceláři národního podniku, vymýšlela snad ty nejstupidnější výkazy, hlášení a tabulky. V podniku, kde dříve pracovala, museli výkresy z obav následného nedodržení technologické kázně předělávat. Výhodou jim byla bezprostřední zpětná vazba a označení výrobku jako zmetek. Nebo také slova svářeče na dílně: „Která kráva to kreslila?“ Byli rádi, že se jí zbavili. Nyní má příležitost ve školství. Že blbec kontroluje vzdělávání, na to jsme si už téměř zvykli.

Ve škole je zpětná vazba dlouhodobá, mnoho let, proto se po takovémto zásahu bezprostředně nic neděje. Některé výtvory kované a hloupé soudružky však stojí za zaznamenání. Za pár roků tomu nebude nikdo věřit.

Ústřední výbor vedoucí strany rozhodl, že se ve školách musí věnovat větší péče dětem z dělnických a možná také z rolnických rodin. Kromě toho do školy docházely děti i z rodin ostatních. Nikdo už nám však neřekl, co je to zvýšená péče. Kolega Rohovský si ji vysvětli po svém. Bude děti z těchto rodin vícekrát zkoušet a bude to pokládat za zvýšenou péči. Rozmluvili jsem mu to, protože „ani nevíš, které děti to jsou. … Za nic nemohou. Navíc, mnohdy mají velmi dobré logické uvažování.“

Kolega totiž před nedávnem čelil úspěšně nátlaku ředitele. Ještě nyní, když se na to zavede řeč, je z toho rozčilený. Na večerní škole neúspěšně studoval pracovník okresního výboru strany Mrkvička. Kolega byl předvolán na kobereček k řediteli.

„Mrkvička nemůže propadnout,“ naléhal ředitel. „Víš jaké bys z toho mohl mít problémy!?“

Ředitel pokračoval úvahami, jak je důležité, jaká je to pro školu čest, když na ní studuje pracovník OV.

„Soudruhu řediteli,“ reagoval Rohovský, „já jsem už byl vyslýchán Gestapem, normalizační komisí jsem byl vyhozen z funkce, ledacos jsem si už užil i od tvého školního ideologa, zástupce, … ale v materiálech strany jsem nikde nenašel poznámku o tom, že soudruzi z OV mají nějaké úlevy. … „ Po odmlce pokračoval: “Má soudruh Mrkvička nějaké tělesné nebo snad duševní postižení? … Abych to mohl vzít v úvahu? … Že se plně nemůže věnovat studiu.“ „Ne, nemá.“

„Nevím. … Tak asi. … Takže tě požádám o písemnou výjimku, že soudruh Mrkvička, pracovník OV, se nemusí učit chemii. Nemusí znát oxidační číslo, … a tak. Já její kopii vyvěsím ve třídě a Mrkvičku nebudu zkoušet vůbec.“

„Jinak, pro soudruha Mrkvičku mohu udělat následující. Vypíši mu základní učivo, které musí zvládnout, aby dostal alespoň čtyři. Bude to přehled osnov. Jejich plněním jsem tobě, i ústřednímu výboru, zavázán. …“

„Já jsem tě ale varoval,“ zakončil jednání ředitel.

Mrkvička přes výstrahu dostal z chemie v pololetí nedostatečnou známku. Tato známka způsobila ohromný poplach na OV. Poprask takový, že si Mrkvičku k přezkoušení v druhém pololetí volával sám tajemník. Přece okresní komunista je více než komunista normální, propadnout nesmí. Stalo se. Na konci roku, po tomto zásahu, byl Mrkvička bez protekce klasifikován známkou dobrou. A dále se nedělo nic. A tak kolega Rohovský mohl v klidu přemýšlet o podělanosti soudruha před soudruhy.

Kdo je kdo, dělník, rolník či ostatní, nevěděla ani inspektorská baba. Nařídila proto evidenci těchto dětí. Rohovský, drže v ruce papír pro vyplnění, komentoval: „Jsem zvědav, kdy u nás začnou platit předpisy podle vzoru Norimberských zákonů.“

Zprvu se to zdálo jednoduché. Jedinou instrukci, kterou jsme k vyplnění výkazu o dvou sloupcích dostali: První sloupec: Jmenný seznam. Druhý: Bude vepsáno D, R nebo O. Jednoduché? Jen na první pohled. Navíc, prodavačka Jednoty přetahující těžké krabice se zbožím není dělnice. Proč? Nevyrábí, ale pouze prodává už vyrobené. To bylo také v instrukci.

Bezmyšlenkovitě a podle Richarda Šincla a jeho vztahu k tabulkám jsem zadal úkol dětem, ať si samy rozhodnou, kdo je z jaké rodiny. Očekával jsem vyplněný list se sloupcem D,D,R,O,D,R,O,O, … Přišel však žák Kusý: „Pane profesore,“ říkal pane, ne soudruhu, „co mám napsat? Otec sváží mléko z JZD do mlékárny a matka to mléko v obchodě prodává. Jsem já z dělnické, rolnické nebo ostatní?“

„Nevím hochu, nevím, napiš, co si sám myslíš. Pamatuj si, v takovýchto případech je první myšlenka vždy ta správná. V životě to budeš potřebovat. Použiješ-li ji, vyhneš se dalekosáhlým úvahám. Budeš-li nad věcí přemítat, stejně na nic jiného, lepšího nepřijdeš.“

Pečlivější kolegové šli s podobnými dotazy na ředitelství školy a vyvolali k jednomu sloupci mimořádnou poradu. Nedbali onoho zákona první myšlenky. Způsobili komplikace. Na poradě byla dána další instrukce. Výkaz se rozšíří na sloupce: Otec, matka a výsledek. Tentokrát se bude D,D,R,O,D,R,O,O zapisovat do všech sloupců. Výsledek bude stanoven takto: „Je-li alespoň jeden rodič dělnického původu, bude výsledek D. Je-li alespoň jeden rodič rolnického původu bude výsledek R. Ostatní O.“ Hle, náš polopředstavený, zástupce ředitele, Rus, jak mu říkali večerní studenti, a současně hlavní ideolog, jak jsme mu říkali my, protože nám také zadával politické domácí úkoly a kontroloval je a zaznamenával kontroly do kádrových materiálů, používá prvků moderní logiky, existenčního kvantifikátoru v množině rodičů.

V tomto okamžiku mne to začalo zajímat. Plné noviny množin, nového to zázraku pedagogiky. Diskutuje se o nich, ač výsledek diskuse je předem známý. Množiny budou! A náš ideolog je už v předstihu. Vzal jsem nový tiskopis se zájmem. A D,D,R,O,D,R,O,O jsem si do něj vepisoval sám. A skutečně. Našel jsem! Ve dvou případech jsem zaznamenal otec, matka D a R, výsledek D,R. Do souhrnu jsem zapsal: Počet žáků 34, dělnických 16, rolnických 9, ostatních 11.

„Někteří soudruzi splnili úkol nedbale.“ Stálo na nástěnce a vedle mého jména bylo připsáno: „ … nezná ani počet dětí ve své třídě.“ A Rusem mi výkaz byl vrácen k přepracování.

Odepsal jsem: „ Prosím za prominutí. Podle instrukcí, které jsem si důkladně prostudoval, i podle vážnosti usnesení ÚV KSČ o množinách, jsem ve dvou případech musel připustit dualitu. Žák Král a Macková splňují podmínky obou implikací, z čehož mi po úvaze vyšlo, že jsou oba současně původu dělnického i původu rolnického. Nevěděl jsem si rady, jak tuto dvojjedinost zaznamenat, proto jsem navýšil počet dětí ve třídě o dva. Domníval jsem se, že se tak i navýší procento dělnickorolnické mládeže ve statistice naší školy.“

Do diskuse vstoupil i kolega Rohovský. Tomu vadilo, že v několika případech nemůže spolehlivě třídní původ žáka určit. Má v papírech záznam: „Otec neznámý.“ Pravil nám: „A co, když ten anonym je zrovna dělník?!“ Nebo. „Znám případ, kdy jednomu otci k otcovství pomáhali dva pomocníci. Každý ale byl z jiné kategorie. … No, … co bys napsal ty?“

Ostatní kolegové tápali v určení původu, když se třeba naskytl případ, že prarodiče byli původu dělnického a zakládající členové velké strany, tatínek je už od svazáckých let funkcionář a stranický tlučhuba. Podle našich kriterií je vlastně O - ostatní. To je nespravedlivé, že?

Potom se řekne, že to je jednoduchý úkol.

Svého času jsme dostali příkaz vést evidenci používání audiovizuálních pomůcek. Další výplod choré baby. Spočíval v tom, že každý, kdo si ve vyučování rozsvítí nějaký projektor, se potom věnuje zápisu svého počínání. Zaznamená do archu toto rozsvícení. Mělo to být opatření k šetření finančních prostředků. Bylo. Odradilo ten zbytek kolegů, kteří ještě techniku provozovali. Myšlenku jsem rozšířil. Vedle ebonitové tyče a liščího ohonu na sklo prosklené skříně, kde byly pomůcky uloženy, jsem vyvěsil jeden takový záznamový arch a nadepsal: Záznam tření ebonitové tyče liščím ohonem. Pečlivě zaznamenávejte! Výsledky se hlásí dál. Tento arch byl zaplněn záznamy nejdříve. Každý z kolegů, co šel okolo si pokus vyzkoušel. A zaznamenal.

Skvělý byl také nápad s vykazováním odučených hodin a splněných osnov. Moudrá autorka předpokládala, že jeden vyučující nebude vyučovat v jedné třídě dva předměty a naopak jeden předmět nebudou vyučovat dva vyučující. Vymyslela arch papíru A3 tak, aby každý kantor jej potom musel jedenkrát za půl roku školy vzít a nalézt svůj sloupec i řádek a vyznačit prvek rodící se čtvercové matice. Pro matematiku byl reservován aktivní prvek s indexy i = j = 5. Matematik onen prvek a55 napsal ve tvaru 66/68. Zlomková čára zde nenaznačuje početní úkon, ale vyjadřuje dualitu - plánováno/skutečně odučeno. Bylo pravidlem, že číslo ve “jmenovateli“ bylo větší. Těžko by se také dalo předpokládat, že by někdo vykázal, že během pololetí nevyučoval.

Při vyplňování vznikala čtvercová matice s nenulovými a zároveň dvojitými prvky po diagonále. Ostatní prvky onoho zvláštního útvaru byly nulové.

N-členný vektor, určený pro matematiku, vpátém řádku matice vypadal takto: M (0, 0, 0, 0, 66/68, 0, 0, 0, 0, 0, 0, 0, 0, 0 ). Nulové prvky zde znamenaly, že třeba češtinář či tělocvikář nevyučoval matematiku a ani nebyl za vykazování její výuky zodpovědný. Ke konci vektoru musel být připojený podpis vyučujícího, podpis předsedy předmětové komise a podpis třídního. Zapsání jednoho prvku představuje jeden kontakt třídního a vyučujícího. Pro podmínky naší školy, kdy počet sloupců a řádků je 14 (n = m = 14) a počet tříd k = 30 by měl být počet kontaktů mezi učiteli 6 x K, kde K = n2k = 142. 30 = 5 880 a šestka znamená počet předmětových komisí. To je, násobeno šesti, celkem 35 280. To je inspektorská hovadina, že? A to ve výpočtu ještě není zohledněn fakt, že některé předměty, jako třeba ruštinu, učili v jedné třídě dva. Jen si zkuste vymyslet formu zápisu pro tento případ. Třeba 45/46-45/46?

Kolega češtinář, když vepisoval své nuly a jednu nenulu do mého archu, se mne zeptal: „Co na to říkáš?“

„Víš, Mirku, je to tak. Když duševně zaostalejší člověk ve funkci žádá stále více a více informací, dojde velmi brzy u něho ke stavu, že příjem další informace se pro něho stane nemožným. Mozek příliv informace nezvládne. Nevzdá-li se zavčasu a je-li k tomu mozek ještě chabý, začne zmatkovat. V tomto stadiu jsme nyní. Další reakce už není z oboru informatiky, ale psychologie. Čeká nás buď další agrese, nebo je možný také ústup.“

Tak vzpomínám. Richard Šincl byl přece jen veleduch. Dávno před nástupem normalizace nalezl způsob, jak s takovými výkazy ve školství zacházet. Používal jsem jej často.

Komické pro mne bylo i to, že statistické údaje zástupce ředitele Šincla se neztratily v chaosu KNV. Objevily se v kandidátské práci „vědce“ z filozofické fakulty, absolventa jejího zvláštního studia. Toto studium bylo stvořeno pro aktivní členy strany. V tramvaji jsem vyslechl rozhovor dvou. Jak z rozhovoru vyplynulo, oba „badatelé“ před nedávnem obhájili kandidátskou práci. Tak toho byli plni, že si o tom museli povídat v tramvaji. Jednoho jsem tak trochu znal podle jeho normalizačních aktivit.

„V kandidátské práci jsem katalogizoval počet památníků padlým vojákům Sovětské armády.“ Pravil první, a neskrýval nadšení nad svým počinem. „V okrese je jich třicet jedna. Každý památník jsem musel vyfotografovat. …“

Ten druhý: „Já jsem v práci sledoval vývoj prospěchu středních škol našeho kraje od války. … Podklady jsem získal z odboru školství KNV.“ Od Šincla. Vědecky.

A ještě na konec vzpomenu pana obchodníka a jeho knihu. Musel to být hezký pocit zapisovat jen hesla a číslice, které k něčemu sloužily.

Pro cyklus Jedno sto způsobu, kterak buzerovati třídního učitele



Staňte se jednou ze 30 testerek a vyzkoušejte novinku HiPP 2 BIO Combiotik®
Staňte se jednou ze 30 testerek a vyzkoušejte novinku HiPP 2 BIO Combiotik®

Už žádné odměřování správného poměru instantního mléka, převařování vody a čekání na její zchladnutí. Tekuté mléko HiPP 2 BIO Combiotik® je...






 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.