Karlovy Vary, padesátá léta. Muž zamyká dveře baru a vydává se rychlou chůzí do postraní uličky. Druhý muž se loudá parkem, pohlédne na nebe měnící barvu do rozbřesku letního dne, pak pokrčí rameny a ulehne na lavičku. O pár hodin později spěchá kolem pan T. se synem Karlíkem. Zastaví se nad lavičkou a začne poučovat syna: „Podívej na něj, Karlíku, to je hrůza, hleď, abys takto nikdy nedopadl. Karel se fascinovaně dívá na spícího muže: „A kdo je to, tati?“ „To,“ dí otec, „je Waldemar Matuška.“

Waldemar Matuška začínal v Karlových Varech jako sklář a současně se snažil prosadit jako zpěvák. Také se tady prvně oženil a velice brzo rozvedl. Poté se vrátil do Prahy, kde strávil dětství. Talent měl po matce, která pod jménem Mia Malinová zpívala ve vídeňských operetních divadlech mimo jiné i s Leem Slezakem. Jak zpívala paní Mia, nevíme, patrně dobře, když uspěla vedle zakladatele slavného herecko-pěveckého rodu Slezaka. Nejmladší syn Matuškových Waldemar se paní Mie - Marii narodil na turné v Košicích.

Na začátku šedesátých let se Waldemar vrátil do Prahy a začalo jeho semaforovské období. Pak přešel do divadla Rokoko a zároveň začal natáčet filmy. Limonádový Joe, Fantom Morrisvillu či Kdyby tisíc klarinetů dokazují, že byl i dobrým hercem. Ostatně i jeho písničky jsou mnohdy hereckými etudami.

Zpíval i v pařížské Olympii, kde se setkal s Huguese Aufrayem a převzal jeho hity Santiano a Slavíky z Madridu.

V té době konečně poté, co přespával i v Semaforu na složené oponě, dostává byt.

Setkání druhé: osobní

„Vteřino stůj“ – zpívá Matuška ve fantomu Morrisvillu – a moje vteřina setkání je, když vystupuji ve školní výpravě jako prvňáček po schodech Karlštejna nahoru a směrem dolů pospíchá Waldemar Matuška v červeném kostýmu s kožešinovou čepicí na hlavě. Na ten film jesm se pak hrozně těšila. A překvapil mě – čekala jsem něco historického jako Jan Roháč a ono to bylo vtipné, se spoustou písniček.

Setkání třetí: časopis

Starý časopis na půdě za deštivého dne. Waldemar Matuška zde s paní redaktorkou mluví o to i onom a na závěr se ho paní redaktorka ptá, zda chodí se slečnou Olgou Blechovou. Matuška to důrazně popře. Nu, když jsem četla časopis, tak už si to ujasnil. Nastalo období KTO – Kamarádů táborových ohňů. V anketě Zlatý slavík tehdy byl druhý. Říká se, že pogratuloval prvnímu v soutěži Karlu Gottovi těmito slovy: „No vidíš, Karle, ty se tak snažíš, a jsi první.“ Pak dodal: „A já se flákám a jsem druhej.“

Setkání čtvrté: tlampač

Tlampače jsou neseřízené a chraptí. Paní na národním výboru vybere nejprve desku, aby upoutala pozornost na hlášení. Toho dne jsou to Jó, třešně zrály. Žluté růže s Texasu si asi netroufá pouštět, ona stačí maličkost a už se vás někdo ptá, jak jste to myslel. Pak zachraptí hlášení o výkupu králičích kožek. Za týden zachraptí Svobodná Evropa, zkreslená deset kilometrů vzdálenou rušičkou, o tom, že Waldemar Matuška zůstal v Americe. Filmy a desky jdou do trezoru. Jako když emigroval Tříska. Naštěstí jen na pár let.

Setkání páté: rakev

Rekviem si vlastně zazpíval sám. Nejen v písničce Sbohem, lásko nech mě jít, ale i v poslední sloce lidové písničky Děvče, děvče.