Bylo to někdy v polovině let sedmdesátých minulého století. Jako nedávno (1972) absolvovavší jedenatřicetiletý teatrolog bez místa; jakkoli od roku 1960 sedm let dělníkem, šlapal jsem dlažbu. Nebyl jsem disident, ani jsem neměl zákaz publikování, jenom jsem měl už sedm let tchyni, tchána a švagra bez souhlasu režimu v kanadském exilu.

Živil jsem se publicistikou "na volné noze" (eufemismus pro "nezaměstnaný"), především psaním kritik z oblasti divadla, užitého umění a uměleckých řemesel (malé rigorosum z estetiky). Texty jsem nabízel s výjimkou Rudého práva a Tribuny všude, kam se jen dalo (i nedalo), do každého periodika, které bylo ochotno mi alespoň trochu zaplatit. (Psal jsem samozřejmě také zadarmo, do samizdatu, ale to byly řádky poněkud odlišné.) Byla to záležitost nejenom ekonomická, ale i existenční: pouze svazek došlých útržků od složenek sepjatých gumičkou a permanentně nošený při občanském průkazu mě chránil při perlustraci před zatčením a obviněním z "příživy" – razítko zaměstnavatele v OP jsem bolestně postrádal.

Hojně jsem psal i do "orgánu ÚV KSČ pro kulturu", Tvorby. Nejenom, že relativně dobře platili (80 Kč za normostranu!), ale byli i nejodvážnější. "Týdeník mírné kritičnosti v mezích..." normalizace.

Obzvlášť vedoucí divadelní rubriky, Miloš Vojta, mrzák (měl od narození krátké nožičky, chodil s francouzskými holemi), cyniky nazývaný Lunochod, se cítil pevný v kramflecích. Evidentně využíval i svého postižení, kritizovat jej bylo zřejmě i mezi soudruhy pociťováno jako "politicky nekorektní".

M. Vojta mi dost dovoloval, kupř. 16. VI. 1976 publikovat cca dvoustránkový článek Divadlo Křesadlo, uzavřená etapa? poté, co byl tento dětský soubor při LŠU Praha 6 v Dejvicích (vedli Václav Martinec a Nina Vangeli) "rozkulačen" komunisty na Praze 6. Závěr článku:

Ať již bude v příští sezóně vystupovat Křesadlo kdekoli, jedno je jisté: svou dosavadní činností si vydobylo /v pražské kultuře/ pevné místo; letošní pauzou byl však pražský divadelní život ochuzen. Ústřednímu domu dětí a mládeže patří uznání za to, že poskytl tomuto souboru vše, co mohl. (Příloha Divadelní Tvorba, s. 3.)

Soubor poak pokračoval jako Studio pohybového divadla (Niny Vangeli) v tělocvičně ČVUT na Karlově náměstí – Ovidius - Proměny, Z knihy mrtvých (starý Egypt).

+

Soudruzi z OV KSČ Praha 6 se z článku v Tvorbě mohli pominout, ale s. Vojta, sám Dejvičák, dovlekl se na jejich nejbližší schůzi a z výše své pozice spucoval (právem!) přítomné jako malé kluky jaké nevratné nekulturnosti se dopustili.

Křesadlo bylo skutečně ideologicky nevinné; Jako, titul, kvůli kterému bylo rozehnáno, byly staročínské texty o putování za třemi tajemnými svitky Tripi-Taka. Blbečkům z OV KSČ vadila ta Čína, se kterou byl tehdá celý "tábor míru a socialismu" na kordy.

Od zamýšleného půhonu proti autorovi článku museli upustit, nic se mi nestalo (ovšem: jsa bez místa, už jsem neměl moc co ztratit).

Psát do Tvorby mělo pro mne prostě vrcholný smysl, protože když už tam něco pozitivního o někom vyšlo, mohl se tím dotyčný zaštítit proti komukoli, což se o článcích dejme tomu z Lidové demokracie nebo ze Svobodného slova říci nedalo. Tvorba byla ideální prostor pro oblíbený pravičákův úder, backhand – útok zleva!

Autor je emeritní vedoucí Katedry divadelní vědy FFUK Praha (1994-2008)