18.6.2024 | Svátek má Milan


VZPOMÍNKA: Prvně vidět svého herce

10.6.2024

Vlasta Burian měl rád uniformy! Takže došlo - po maršálkovi a pobočníkovi jeho výsosti - taky na přednostu stanice. V tom filmu jsem jako kluk viděl Buriana poprvé.

Ale nesledoval jsem příběh úplně od začátku a vybavuje se mi dodnes ten první spatřený záběr. Přikrčený černý pasažér uniká mezi vagóny… a má se stát falešným přednostou. Televizi tenkrát zapnula má babička a bavilo mě to od toho momentu až do konce. Ji taky, nicméně Buriana nemilovala, jak se později přiznala. Připadal jí „umečený“ a přednost dávala klidnějšímu Jindřichu Plachtovi.

Kdyby se Burian narodil v Americe, měl by dnes hvězdu na hollywoodském bulváru slávy. Gene Hackman ji tam má. Poprvé jsem ho viděl v maloměstském bijásku v druhém dílu Francouzské spojky. Jeho detektiv Pepek Doyle mi připomínal tátu mého kamaráda Vaška Chýlka. Hó, a zda i Vašek vnímá onu podobu? Nezeptal jsem se.

Hackman stále žije, ale netočí. Na rozdíl od Eastwooda uměl odejít. Ve Spojkách hraje, jak jistě víte, velikého tvrďáka. Zlouni jej chtějí zlomit tím, že ho zdrogují. Stane se.

Pepek je ovšem takový tvrdolín, že překoná i závislost. Celkem nedávno jsem to znovu viděl se synem, kterému je pětadvacet, ale zrovna s tímhle filmem ještě neměl tu čest; a já myslím, že ho Pepkova figura víc než zaujala. Jen jsme se shodli, že jeho metody by mu dnes ani zdaleka neprošly. Ony by mu, pravda, v realitě neprošly ani tenkrát, začátkem sedmdesátých let. I co policajt užívá v boji se zločinem kanystr benzínu a zápalku!

Protipólem jeho hrdiny je Barry Newman ve filmu Vanishing Point (1972). Barry Newman umřel vloni, je to zrovna něco přes rok, a bylo mu dvaadevadesát. Nikdy už nedosáhl slávy, kterou mu vydobyl Vanishing Point a tamní role nadopovaného řidiče bez řidičáku, který se rozhodl se vším skoncovat a žene se z Colorada do Kalifornie jako poloviční šílenec.

Barry Newman to vůbec neměl hrát. Režisér chtěl právě Hackmana. Neprosadil nic. Zato studio (“auteuři“) vyhrálo a prosadilo Barry Newmana, který byl charismatický a mimochodem a po rodičích kombinací Švéda a Rakušana.

Do toho filmu se koneckonců hodí, a to snad právě proto, že obličejem takřka nehraje. Je to jako bychom za volantem viděli fotku, asi jako to pak použili v jednom dílu Columba. Nechci přehánět, ale mimiku Newman (hraje Jima Kowalského) poněkud ignoroval. - Netuším, zda Vanishing Point neběžel náhodou tenkrát taky v československých kinech (naváží se hodně do tehdejších amerických policistů, tak by to bylo i možné), ale já jej viděl teprve včera. A vidíte, na Barryho kamennou tvář už nezapomenu. Umřel přitom teprve loni, aniž jsem měl o jeho existenci celý život sebemenší tušení; taky to je schopnost a magická síla filmového média.

A ještě jeden úkrok. Celkem jistě vím, že jsem Jiřího Hrzána (představte si ho na chvíli právě jako řidiče ve Vanishing Point) poprvé zaregistroval v komedii Drahé tety a já.

Sekundují mu Iva Janžurová a Nataša Gollová, ale bez něj by se to celé sesypalo. Ačkoli už předtím ztvárnil perfektní role včetně českého letce Prcka, já si ho budu provždy spojovat s komedií o dvou tetkách; tu druhou hraje Eva Svobodová. S komedií, která by jinak nestála za vidění.

Další český herec Ladislav Mrkvička zemřel roku 2020 a měl skoro přesně věk mého táty; jistě nejen proto mi padl do oka. Nijak jsem ho nevyhledával, to ne, ale když někde hrál, mě vždycky zaujal. Kde jsem ho viděl poprvé? Byla to televizní adaptace Běhounkových Robinzonů z „Kronborgu“, kde hraje rozporuplnou figuru Morrisona a nakonec zahyne. Obětuje se. Ta figura je rozporuplná proto, že je původně padouch a vlivem hlavního hrdiny, kterým je chlapec, „změkne“ a hocha chrání. Něco jako Silver a Jim v Ostrově pokladů. U Běhounkovy knihy jsem nad tím charakterem, pamatuji, uronil slzu - a Mrkvička, jak si vzpomínám, charakter trefil. Rovněž byl a je tzv. AUTEUR, i když je tím auteurem (tvůrcem) taky díky scénáři a režii.

Ani ve Vanishing Point nebyl špatný a předpovídám, že jednou bude existovat generátor, jehož pomocí půjde staré filmy podobně variovat. Sice říkám, že to žádný smysl mít nebude, jenže se najde spousty nudících se lidí, kteří můj názor sdílet taky nebudou. Steva McQueena ti pošetilci klidně dosadí za Barry Newmana a budou sledovat, co s tím generátor udělá. Jako prakticky všichni jsem zmíněného Steva McQ. prvně viděl v Sedmi statečných a jistěže byl herec od boha. Táta se ke mně, to vím, v kině naklonil a povídá: „To je hrozně sympatickej chlapík.“ Já mu dávám celkem za pravdu a teprve dnes vím, jaká to byla primadona. Za manžela bych ji věru nechtěl.

Proberu ještě několik herců a pokusím se skrz první setkání vyjádřit něco obecnějšího. Asi víte, kdo byl Oldřich Velen. Velký herec malých rolí (které pečlivě počítal) - a jednou dostal větší. Vedle Krónera ve Slovácko sa nesúdí (1975). Tam se mi líbil.

Kdo ví, zda by to utáhl sám, ale Króner ho určitě „držel“. Vytvořili nezapomenutelnou dvojici. Velen se pak taky specializoval na papaláše a hezky to využívá film Vrchní, prchni ve scéně, kde je falešný číšník Josef Abrhám nucen dohrát roli číšníka až do zavírací hodiny jistého podniku, ve kterém se donekonečna rozvaluje právě muž, jehož zosobnil pan Velen. Nalitý jako slíva a s cigaretou opakovaně žádá popelník.

Kupodivu si nepamatuji, kdy jsem prvně viděl Zdeňka Svěráka; zato si jasně pamatuji na překvapené sbližování se s Cimrmanem. Našel jsem dvoustránku od Smoljaka a Svěráka v časopise Sedmička pionýrů - a nadšeně ji ukázal matce; to mi mohlo být nějakých deset (1974). Matka mě překvapila. Řekla klidně a vesele, že je Cimrman známý a že o něm ví. Kdesi dokonce našla Mladý svět z osmašedesátého, což tehdy byla tiskovina pomalu na hranici zakázanosti, a nalistovala úžasnou dvoustránku s Cimrmanovými vynálezy; a tele ve mně čučelo na nová vrata. Pro mě nová.

Herec Národního divadla Miloš Nesvadba převzal v televizi to, co chvíli dělával Ondřej Sekora, a naživo maloval pro děti. Bylo to začátkem sedmdesátek a roku 1972 mu asistovala Štěpánka Haničincová. Měl jsem je rád. Zvlášť Miloše. I jen zvuk jeho charakteristického hlasu. Napsal jsem mu a dostal stručnou odpověď: „Děkuji Ti za dopis a kresbu! Ahoj, Ivo!“ Jenže tenkrát nešlo o slova, jednalo se hlavně o doručení barevné kresbičky. Ty obrázky rozesílal skutečně prý všem dětem, co poslaly památník, a nadřel se. Každému poslal originál kresby a nás dětí byla spousta.

Znovu jsem Miloše kontaktoval teprve roku 1999 a podařilo se mi realizovat s ním rozhovor. Taky jsme se potkali na Výstavišti na Světě knihy a já hned začal jásat, zatímco Nesvadba zůstal celkem zasmušilý. Něco tam řešil jen jako výtvarník dekorace a jednoduše byl na jásoty zvyklý. Lidí, co si ho pamatovali z televize jako Malíře, byly kopce. Nesvadba fungoval jako veliký pracant a jednou mi zdůraznil, že ani neslaví narozeniny. Nebo tedy prací: „Hraju odpoledne ve Viole pro děti Malované pohádky.“

Ještě ale k té specifické barvě Nesvadbova hlasu. S přítelkyní jsme se nedávno shodli, že náš přírodopisář Vídršperk z osmé třídy základní školy měl tu barvu podobnou. Hm. A není to náhodou pouze náš pocit? Některé fenomény možná dítě v duchu propojuje…

Miloš Nesvadba měl syna Michala a dlouho existovalo cosi, co bylo fenomén a čemu se říkalo Kouzelná školka. Nedíval jsem se, nicméně si pamatuji, v jakém filmu jsem Michala viděl prvně. Jmenuje se Samorost a je to zajímavá komedie s Milanem Lasicou, který se ve finále zabarikáduje před vágním světem na půdě vlastní chalupy. Vykukuje s flintou. Titulní roli „samorosta“ však nedostal Milan Lasica, nýbrž Veronika Žilková, představující jeho dceru. A Michal hraje jejího kluka a hraje ho trochu jako mima.

Zajímavý člověk byl bezesporu i Miroslav Horníček. Napsal spoustu knih a ne všechny jsou úplně zdařilé, ale byl to inteligentní vypravěč a pohotový moderátor. Lid jej možná bral méně než Menšíka, má-li ty dva vůbec smysl srovnávat, a spolužák z gymnázia mi prostě řekl: „Podle mého táty jen to takovej kecal.“ Ale já měl Horníčka moc rád a výrazněji do mě pronikl rolí v Dietlově seriálu Byli jednou dva písaři, který je adaptací posledního románu Gustave Flauberta. Horníček zde přihrává většímu herci Jiřímu Sovákovi, ale přihrává velice dobře. Během natáčení bohužel tragicky zahynul jeho syn a i to se na jeho výkonu zvláštně odrazilo… Jako kluk jsem si Horníčka - z dnes nepochopitelných mi důvodů - chvíli pletl s Vladimírem Dvořákem. Oba moderovali, oba byli za chytrolíny a oba chvíli nosili ježka.

Co se týče Jiřího Císlera, asi se shodneme, že jsme ho prvně zaznamenali v seriálu Inženýrská odysea. Přitom je třeba už ve slavném filmu Ucho (1970). Ale ten putoval do trezoru. Teprve devět let nato Císler zasvítil v Dietlově seriálu jako nezapomenutelný inženýr Voženílek a posléze vytvořil komickou dvojici s Luďkem Nekudou. Pro děti mluvil v ranním vysílání postavu Harry Šoumena a showman ostatně byl. Když ztratil diváky, ztrácel se mu bohužel i smysl života. - Bez herců by náš život byl samozřejmě o moc chudší; až moc je ale ztotožňujeme s rolemi a jen občas nám svitne, když si uvědomíme, že jsou především interprety. Kromě toho… Nic proti obdivu, ale i obrovská snaha herce bude „na prd“, když nedostal postrk od pána Boha už někdy v momentě narození. A jsou spousty géniů němé éry, kteří se stali úplnými symboly. Harold Lloyd, Buster Keaton…

Když jsem prvně viděl Když se Frigo ženil, úplně mě to skolilo; v dobrém smyslu. V tomto filmu je přitom časový přeryv, před kterým honí Friga dav nevěst a po kterém ho už pronásledují obrovské kulaté balvany. Tento přeryv se odehraje v kaňonu a kaňon je očividně konkrétním místem někde v Kalifornii; asi poblíž Hollywoodu. Nedávno jsem se na webu znovu díval na tento přímo ďábelský film (ve fraku nikdo neuměl závodit se světem lépe než Frigo!) a opět byl fascinován jeho vizuální genialitou. No, a zase jsem uzřel kaňon a vrátil se pocitově do momentu, kdy jsem byl teprve kluk. Důvěrně známý kaňon, to závratné místo míst! Kontury jeho takřka vertikálních stěn a mezi nimi bílé nebe… A pak… Už předtím je tahle komedie úžasná a dav nevěst ohromí a je tam dokonce scéna, kdy převálcují ragbisty na hřišti. Ti zůstanou ležet… Buster Keaton neměl tento film moc rád a vysvětlení, tuším, tkví v té scéně. V reálu by sportovce ženštiny ušlapaly a zůstali by na trávníku mrtví. Jako dítě jsem si to neuvědomil a válel se smíchy! Každý se válí. To vše umí jen film. Ženštiny (některé opravdu krásné) Friga dohnaly až do kaňonu (ve scénáři je, dodám, absolutně věrohodně nastrojeno, proč) a on se rychle rozhlédl a… pouští se nahoru po svahu!

Pořád si pamatuji, jak mě to v dětství překvapilo. Proč zatočil? Je to rozhodnutí jediného okamžiku! Nahoře Frigo uvolní lavinu papundeklových kamenů a uniká pro změnu jim. Beru to jako geniální gradaci. Je to gradace a pro mě tehdy totálně nečekaná. Už jsme jaksi nečekali ještě víc, ale víc přišlo, a že to je papundekl, jsem jako kluk nevnímal. Nezajímal jsem se ani o to, jak vlastně Buster mohl závod s lavinou natočit, a žil jen příběhem. Vstoupil tam a uvědomte si, že jsem to roku 1971 mohl vidět jen jednou. Video neexistovalo, internet taky ne a do filmového archivu za Myrtilem Frýdou (1919-1978) jsem netrefil. Buster Keaton tím zůstává ve vzpomínce zataven prvním nárazem (jeho filmu s nevěstami a kameny bude napřesrok sto let) - asi jako Vanishing Point nárazem končí - a můžu se na komikův úžasný příběh a běh a na jeho kaňon klidně koukat kolem dokola na webu, a přece jsem pořád v sekundách u televizoru dětství. První setkání bývají mocná.

Buster Keaton / rolling stones vs Keaton (youtube.com)