Pro mne byl a je Karel Kryl především básník, i když do povědomí nejméně dvou generaci vešel jako zpěvák svých vlastních písní a kytarista. Byl také výtvarníkem a novinářem. V době sovětské okupace byly jeho hudební pořady na vlnách Svobodné Evropy mládeží nejposlouchanější. Krylovy písně si mladí lidé v Československu natáčeli a zpívali. Často byli za ně komunistickým režimem pronásledování.

Do Severní Ameriky, ale také do Austrálie, zalétával Kryl z Mnichova velmi rád. Šňůra jeho koncertů obvykle začínala v kanadských městech: v Torontě, Londonu, Kitcheneru, Ottawě a pokračovala v Chicagu, San Franciscu, Los Angeles, San Diegu a končila ve Washingtonu. Někdy jeho cesta směřovala přímo do Los Angeles, kde mu byla Klubem československé kultury udělena cena Jana Zahradníčka.

Karel byl výborný bavič jak s kytarou na jevišti, tak za stolem v kruhu známých a přátel. Ale nechtěl být jen bavičem. Jednou v soukromí zpíval písničky Suchého a Šlitra, a zpíval je skvěle. Ukázal, že by uměl hrát a zpívat i rock, ale nedělal to, nechtěl být "populárním" zpěvákem. Věděl, že dokáže víc.

Ti, kteří přicházeli na Krylovy večery jen za zábavou, bývalí zklamání. Dobře "poslouchat" jeho texty vyžadovalo soustředění a někdy i určitého stupně vzdělání. V jeho textech, i těch "lehkých", byly šlehy sarkasmu, zesměšňování maloměšťáckého oportunismu, často podané jako aktualizované historické a kulturní alegorie. V jeho "vážných" textech bylo mnoho bolesti, ale hlavně výzev - byť nepřímých - k odvaze být "sami sebou", umět se porvat s nepříznivým osudem, neztrácet naději.

Karel Kryl byl velmistr v užívání češtiny a jeden z malá básníků své doby, který téměř důsledně psal rýmované verše. Jednou mi řekl: "Vždyť je to škoda nerýmovat v tak bohatém jazyce, jakým je čeština! Já nevím, proč to ti druzí nedělají?"

Filozof Erazim Kohák napsal dávno před rokem 1989: "V hluboké krizi sovětské okupace našel český národ svého básníka v Karlu Krylovi. V jeho zpívané poezii promlouvá němá barikáda: slovo tu probouzí zdroje zapomenuté síly... Probouzí lásku, bolest a vzdor. Krylova poezie je až stydlivě citová, nikdy však plačtivá... Kryl zpívá nejzákladnější věci člověka, hlubší než rozmar, hlubší než i naděje. Ví, že nemůže přežít iluzí či nadějí: je třeba oživit sílu lásky a vzdoru. Z básně Poslední Moravan: Už jsme tu osaměli; z kříže se nesnímá. Či z Bratříčka: Tato noc nebude krátká. Nebyla, nebude. Je na nás, abychom byli silnější."

Básník a literární kritik Antonín Brousek napsal o prvním "setkání" s Krylem mimo jiné: "...když jsem zpod pultu miniaturního knihkupectví na smíchovském Arbesáku (dříve prodejna Girgalova nakladatelství) ukořistil coby letitý štamgast Krylovu deskovou prvotinu Bratříčku, zavírej vrátka, ihned po prvním poslechu svitlo mi tehdy naprosto jasně, že původce této desky není žádný "písničkář" (v tradici Hašlerově sahající - chcete-li - k Hutkovi), a také žádný 'protest-songař', nýbrž že Kryl je bezesporu plnohodnotný básník, rozhodně jeden z vůbec nejtalentovanějších autorů mé generace..."

Karel Kryl napsal nejméně jedenáct knih svých veršů a písňových textů: od Sedmi písniček na zrcadlo až po Sněhurku v hadřících. Vydal nejméně třináct gramofonových desek a kazet; od Bratříčka (1969), přes Rakovinu (1969, 1990) a Karavanu mraků (1980) až po Dvě půle lunety (1992). Napsal i velmi vážně poémy, jako Slovíčka (Sixty-Eight Publishers, 1980) nebo Zbraně pro Erato (nákladem autora, 1987), které teprve musí česká kritika, ale opravdu fundovaná, objevit. Nemohu pochopit, že někdo mohl charakterizovat Kryla jako "tribuna vlastní častuškové nonkonformity" . K napsání takových slov je zapotřebí velké zloby nebo ignorance. Nejspíše obojího.

Věra Rollerová, spisovatelka a dlouholetá redaktorka Nového domova v Kanadě, napsala už kdysi dávno, že Karel Kryl je naprosto ojedinělou osobností v naší kultuře. Takoví však mívají svoje obdivovatele, svoje publikum, ale i závistivce, svoje nepřátele. Měl je i Kryl. Asi je stále má, proto jsou jeho písně a verše tak málo slyšet z českého rozhlasu. Karla Kryla však mohl nenávidět jen ten, kdo ho neznal, kdo ho nečetl, kdo posuzoval jen slovíčka vytržená z kontextu, kdo z jeho hříšků, kterými nikomu neškodil, dělal monstra. Kryl nebyl politikem, byl to citlivý člověk, jak jenom opravdový básník musí být. Proto projevoval v posledních měsících svého života tolik hořkosti nad lidskou nedokonalostí.

Mně a mnoha jiným jeho písně, básně, dopisy a prostě pocit, že tam někde Karel je, chybí. Stále "krylujeme"! Pár měsíců po Karlově smrti mi básnířka Jiřina Fuchsová v telefonu řekla : "Je po jeho smrti v české kultuře nějak prázdno, prázdno..." Je, i po těch dlouhých dvanácti letech!