Přátelili jsme se neskutečně dlouho. Potkali jsme se, když jemu bylo něco pod 18 let a mně bylo něco nad 15. To přijížděl pravidelně z Poděbrad se svým kamarádíčkem Petem Kaplanem.

Založili tehdy v městě, které je na srdce (a chodí se tam z Prahy celých 50 kilometrů pěšky o závod, dodával pyšně Pavel) kapelu pod všeříkajícím názvem Samuel’s Band. Učitelům elektrotechniky se to moc nelíbilo, studentům ano.

Byl to řízný rock ve stylu Chucka Berryho, Pete s kytarou záměrně trochu podladěnou, Pavel se stoickým výrazem hráče pokeru, s basovou kytarou vlastní výroby. I k té se víže řada nejrůznějších pověstí. Třeba: Chrastina zkusil použít strun, které vystřihl z klavíru, neboť na českém trhu žádné odpovídající struny nebyly k mání. S tou pověstí se to má tak, že je pravdivá, ovšem s Pavlovým typickým doplňkem: jo, ale ten klimpr už byl stejně na vyhození.

Pavel Chrastina

Pavel a Pete tenkrát jezdili studovat pražské hráče a byli sami se sebou tak (vlastně docela oprávněně) spokojeni, že je sledovali očima vyhledávačů talentů: hele, ten by se nám dost hodil, a ten zase asi ne.

Skončilo to, jak to skončit muselo: Ti dva stáli u založení kapely, která se přes různá jména dostala až k tomu dnešnímu Olympiku.

Byl to Chrastina, kdo tenkrát hodil lano Petru Jandovi od Sputniků, a zbytek si už ctěný čtenář může přečíst v každých slušnějších dějinách českého rock and rollu.

Nejdříve jsme kamarádili po čistě odborné stránce: já uměl anglicky, ostatně, narodil jsem se ve Skotsku.

Nějak se stalo, že jsem měl jazyk hrdého Albionu rád i poté, kdy se mí rodiče (se mnou ve vleku), z důvodů mně nepříliš jasných vrátili po druhé světové válce co lékaři s britskými diplomy do Československa.

Znal jsem i takovou podivnost, které se říká mezi znalci reálie. Takže mi často neunikl význam nejrůznějších úsloví, která jinak nedávají nezasvěcenému moc smyslu. A to se zase líbilo Pavlovi, který vždycky rád věděl, o čem ta která písnička je, i kdyby to byla sebevětší blbost. Dodnes jsem pyšný, že se svými otázkami chodil za mnou a ne, dejme tomu, za Pavlem Bobkem nebo Josefem Lauferem.

Pomalu se z nás stali přátelé, kteří se mohli jeden druhému svěřit s čímkoliv. Dotáhli jsme to tak daleko, že když Pavel psal diplomku na FAMU, sebral se a přestěhoval se ke mně, do mého tehdy (opět) mládeneckého bytu, a psal ji u mě.

Jelikož ale měl rád dokonalost, rostl jsem: chtěl po mně, jako po člověku, který užívá psané řeči ve své novinářské práci, abych mu vždy po návratu z redakce redigoval, co ten den napsal.

Někdy to byla Sisyfova práce: začal jsem číst a zvolal jsem: Ale tohle jsem, vole, četl už včera!

Jo, říkal Pavel, ale já jsem to trochu přepsal.

Začal jsem hledat: Aha! Tady jsi přidal předložku a támhle jsi přehodil slovosled. Proč?

Aby to bylo dokonalejší, zněla Pavlova odpověď.

A ty si myslíš, že si toho Jireš všimne?

Jaromil Jireš, takto významný český filmový režisér, byl při této práci Pavlovým vedoucím.

To je jedno, odpovídával Pavel. Všimnu si toho já.

Ale nakonec se tím prokousal tak, že tu práci obhájil a stal se z něj úředně povolený televizní režisér. Jenže v době, v níž to bylo, byla na samostatnost jiná měřítka: přesněji, na samostatnost se papalášové mračili.

Tak se, například, stalo, že Pavel dostal za úkol vzít štáb, který si vybere, a odjet do Karlových Varů, na candrbál jménem Mezinárodní filmový festival. Odtud že bude posílat do Prahy každodenně dvě až tři minuty do zpráv, a po festivalu dodá půlku hodiny dokumentu.

Na psaní si vybral mě: umíš to, řekl, jsi rychlej a jsi novinář. To mu tenkrát schválil tehdejší šéfredaktor. Pak viděla hotový dokument zástupkyně ústředního ředitele, které se moc nelíbilo v titulcích jméno toho, kdo to psal, a šéfredaktor vzápětí Pavla dost nehorázně sprdnul.

A Pavel se zachoval nádherné. A opět, s tou tváří hráče pokeru: hele, řekl šéfredaktorovi, koukej, když se ti to nelíbí, tak já ten dokument stáhnu a ať ti ho udělá někdo jinej.

Není divu, že poté pracoval jenom v dětských pořadech, případně v mimopražských studiích, a mohl být rád, že ještě pracoval.

Na tom filmovém festivalu Pavel způsobil, že jsem oslovil děvče, které se mi strašně líbilo. Pak nám odsvědčil svatbu a my jsme s ní spolu dodnes.

My jsme si vytvořili tradici: když už se mám ženit, tak s kamarádem za svědka.

Budiž přírodě žalováno, že já Pavlovi svědčil víckrát než on mně, ale to poslední, zdá se, konečně zabralo.

Jsem, a budu napořád, pyšný, že jsem Pavla dokopal k publicistice.

Když se vrátil po svém dlouhém pobytu mezi australskými protinožci a kratším pobytu v Americe do Čech, zjistil, že v České televizi pořád ještě panují poměry, kvůli kterým v tom roce 1980 odešel. I vrátil se, zase s Petem Kaplanem, k rock and rollu, ale věděl, že to není ono, že mu něco chybí.

Jednou mi napsal jakousi štiplavou poznámku o něčem, co se právě v Čechách dělo.

Vole, napsal jsem mu, tohle by se mělo zveřejnit.

A tak jsem ho představil redaktorovi Neviditelného psa Jiřímu Wagnerovi, který ten příspěvek přijal a zveřejnil, a zbytek, jak se říká anglicky, jsou dějiny.

Když mi před pár týdny vyťukal jedním prstem kratičký e-mail, že upadl na schodech v pražském metru a že si zlomil pár kostí a je ve špitálu, blbě jsme žertovali, že to bude děsné, až ho zase vykopnou uzdraveného domů (ovšemže až po obědě, viz Osudy dobrého vojáka Švejka): bude se muset naučit zase psát prsty na obou rukách.

Takže jsem mu od té chvíle raději telefonoval. Přes moře slané vody, ze západní Kanady až do srdce Evropy.

A najednou jsem se nemohl dovolat.

A už se nedovolám.

Jeho dcera Zuzana mi zavolala tu špatnou zprávu a jeho sestra Ivana mi napsala, že je jí jedinou útěchou, že zemřel ve spánku, že netrpěl.

Pavle, nechť je ti rock and rollově - filmově - televizně - novinářské nebe lehké.