VZPOMÍNKA: Noblesa byla jeho životním stylem

Před 36 lety, 5. prosince 1971, zemřel ve svých nedožitých 31 letech na zákeřnou Hodgkinovu chorobu zpěvák, herec, vynikající textař a muzikant, kouzelný člověk Jiří Grossmann.
Jsem rád, že patřím k těm lidem, kteří jeho muzikantskou a hereckou éru zažili. Měl jsem tu možnost a tu čest sledovat jeho umění, komediální invenci a skvělý přístup k publiku přímo z hlediště klubů a divadel, kde postupně působil. Nikdy nedokážu zapomenout na jeho nádherné texty ke kouzelným melodiím, jako byla píseň Drahý můj, Jako kotě si příst, Blizzard a také na, alespoň pro moje uši, naprostou špičku Čekej tiše. Některé z nich zpíval osobně a každým taktem dokázal přesvědčovat své diváky a posluchače o svých všestranných muzikantských kvalitách. Nikdy nedokážu zapomenout na jeho a Šimkovy povídky, herecké skeče, na vzájemné hecování a doplňování této dvojice, které se podle mého (pochopitelně naprosto subjektivního) názoru žádná jiná nikdy nevyrovnala a nevyrovná.
Kdo zažil atmosféru Semaforu po jeho (a Šimkově) angažování na konci šedesátých let, dá mi jistě zapravdu, že teprve tam si lidé uvědomili, že se v tehdejší společnosti cosi pozitivního děje, teprve tam uvěřili, přestože jejich víra hory nepřenesla a velmi brzo byla vystřídána deziluzí. Publikum čekalo na každý náznak, na každou narážku, která znamenala nový přístup, vyjádření názoru a přicházející nové hodnoty, která ale současně byla prezentována s obyčejnou lidskou slušností, tak často současným hvězdám (nejen českého) show businessu chybějící.
Nemoc se ale nedala přelstít. On umíral prakticky před zraky svých diváků, z nichž většina to vlastně ani netušila. Zemřel tak dávno. Bylo to v roce, kdy byl dokončen první úsek dálnice D1 (tehdy se mu říkalo „a dál nic“), v roce, kdy se Čína stala členskou zemí OSN, kdy švýcarské ženy konečně dostaly hlasovací a volební právo, a také v roce, kdy byla poprvé publikována první verze programovacího jazyka Pascal. Jeho melodie a hlavně jeho texty jsou ale věčné.
Vrátit se k jeho písním a jeho textům a zase alespoň chvilku vnímat jeho příslovečnou noblesu je v době Vyvolených, v době bavičů typu Petra Novotného, v době jihoamerických telenovel a potoků krve v různých oblíbených seriálech, skutečným balzámem na duši.
Vzpomíná se na Vás dobře a s pokojem v duši, pane Jiří. Zůstává jen lítost nad tím, že Vaše osobnost, Váš kumšt, nevšední smysl pro inteligentní a uhlazenou recesi, nemohly být součástí naší reality mnohem déle.
Dobrý kumštýř ale neumírá, jen mění angažmá. Bohužel, vstupenky jsou již vyprodané.