Pod dojmem výskytu různých čunkiád, nechutných politických tahanic, výkřiků zhrzených koaličních partnerů, v době, kdy se dluhy staly jedinou cestou k naplňování osobních snů, kdy se hrubost a neomalenost staly respektovanou normou mezilidských vztahů, pokládám za vhodné a spravedlivé zastavit se a připomenout si osobnost, na kterou by alespoň moje generace neměla nikdy zapomenout.

Před 36 lety, 5. prosince 1971, zemřel ve svých nedožitých 31 letech na zákeřnou Hodgkinovu chorobu zpěvák, herec, vynikající textař a muzikant, kouzelný člověk Jiří Grossmann.

Jsem rád, že patřím k těm lidem, kteří jeho muzikantskou a hereckou éru zažili. Měl jsem tu možnost a tu čest sledovat jeho umění, komediální invenci a skvělý přístup k publiku přímo z hlediště klubů a divadel, kde postupně působil. Nikdy nedokážu zapomenout na jeho nádherné texty ke kouzelným melodiím, jako byla píseň Drahý můj, Jako kotě si příst, Blizzard a také na, alespoň pro moje uši, naprostou špičku Čekej tiše. Některé z nich zpíval osobně a každým taktem dokázal přesvědčovat své diváky a posluchače o svých všestranných muzikantských kvalitách. Nikdy nedokážu zapomenout na jeho a Šimkovy povídky, herecké skeče, na vzájemné hecování a doplňování této dvojice, které se podle mého (pochopitelně naprosto subjektivního) názoru žádná jiná nikdy nevyrovnala a nevyrovná.

Kdo zažil atmosféru Semaforu po jeho (a Šimkově) angažování na konci šedesátých let, dá mi jistě zapravdu, že teprve tam si lidé uvědomili, že se v tehdejší společnosti cosi pozitivního děje, teprve tam uvěřili, přestože jejich víra hory nepřenesla a velmi brzo byla vystřídána deziluzí. Publikum čekalo na každý náznak, na každou narážku, která znamenala nový přístup, vyjádření názoru a přicházející nové hodnoty, která ale současně byla prezentována s obyčejnou lidskou slušností, tak často současným hvězdám (nejen českého) show businessu chybějící.

Nemoc se ale nedala přelstít. On umíral prakticky před zraky svých diváků, z nichž většina to vlastně ani netušila. Zemřel tak dávno. Bylo to v roce, kdy byl dokončen první úsek dálnice D1 (tehdy se mu říkalo „a dál nic“), v roce, kdy se Čína stala členskou zemí OSN, kdy švýcarské ženy konečně dostaly hlasovací a volební právo, a také v roce, kdy byla poprvé publikována první verze programovacího jazyka Pascal. Jeho melodie a hlavně jeho texty jsou ale věčné.

Vrátit se k jeho písním a jeho textům a zase alespoň chvilku vnímat jeho příslovečnou noblesu je v době Vyvolených, v době bavičů typu Petra Novotného, v době jihoamerických telenovel a potoků krve v různých oblíbených seriálech, skutečným balzámem na duši.

Vzpomíná se na Vás dobře a s pokojem v duši, pane Jiří. Zůstává jen lítost nad tím, že Vaše osobnost, Váš kumšt, nevšední smysl pro inteligentní a uhlazenou recesi, nemohly být součástí naší reality mnohem déle.

Dobrý kumštýř ale neumírá, jen mění angažmá. Bohužel, vstupenky jsou již vyprodané.