15.10.2019 | Svátek má Tereza


VZPOMÍNKA: Myšák

9.4.2007

Jistě jste již o něm slyšeli a já zajisté nejsem první, kdo o něm píše. Když jsem ho viděl prvně, stál jsem na střeše chalupy a házel staré tašky do valníku, který mi tu přistavil sedlák.

Jsa člověk šetrný, všiml jsem si, že je rozhazuje po polních cestách, když i jeho traktor počne zapadat až po nápravu do bláta.

„Sousede,“ oslovil mne starý muž, odhadoval jsem ho tak na dost přes sedmdesát, „co děláte s těmi taškami?“ Chlapík to byl statný, s mohutným knírem a vlasy mu vlály v jarním vánku.

„Házím je do valníku, sedlákovi se hodí,“ řekl jsem slušně. Chalupu jsme měli teprve dva roky a tuhle postavu jsem tu ve vsi ještě nepotkal.

„Mně by se hodily také, mám na střeše ty samé, ale některé jsou již dost špatné!“

„A ty moje jsou dobré?“

„No to bych řekl, vy myši všechno vyhodíte, takový krásný tašky…“ Měl jsem slitování se starým mužem, a tak jsem svolil: „Tak si je, dědo, vezměte!“

„Říkejte mi Myšák, a co za to budete chtít?“ Zapnul jsem svého obchodnického ducha a povídám: „No… nic!“

„Tak to jo, to je slušná cena,“ souhlasil děda a odešel. Za chvíli se vrátil s trakařem a já počal házet tašky, které jsem uznal za dobré, dědovi, který je chytal rukama. Rychle materiál ohodnotil, buď uložil na trakař, a nebo hodil do valníku. Jelikož jsem byl v kvaltu, jak to bývá, když se dělá v partě, snažil jsem se, co se dalo. Nicméně po chvíli, když jsem si myslel, že by byla docela dobrá pauzička, povídá Myšák: „Hele, mladej, trochu života do toho umírání, já nemám tolik času.“

Když měl trakař plný, prohlásil, že to mu stačí, a odešel. Slezl jsem se střechy, ohnutý jak starý dědek, a šel se léčit k manželce do stavení. Uvařila mi čaj, politovala mne a zase bylo všechno dobré.

Trvalo to asi tři dny. Za tu dobu zmizely palety nových tašek ze zahrady, chalupa se červenala novou střechou, dělníci poklidili nepořádek, sedlák si odvezl valník a pan mistr si nezapomněl vyzvednout dohodnutou haldu peněz.

Klid. Já si dělal pořádek ve starých gramofonových deskách, nevraživě pozoroval DVD player a litoval starého gramofonu, který jsem již nevlastnil. Manželka šila záclony, neb to je její obvyklá práce, když se nedá dělat v zahradě.

Najednou se našemu psu naježily chlupy, což byla známka, že se bojí, a současně se počala třást okna chalupy, jako kdyby vypukla třetí světová válka. Dnes, když si na jeho příchody vzpomínám, myslím, že by nás donutil otevřít, i kdybychom nebyli doma.

Venku stál Myšák. Měl sváteční svetr, dokonce i kravatu. V ruce držel desítku vajec a sklenici medu. Vtrhnul do kuchyně a pohodlně se usadil na židli u stolu.

„Já jen na skok. Tady jsem vám přinesl med a vajíčka, paninko, od mých slepiček a lesních včeliček,“ oslovil manželku. „Jé, to nemuselo být, to jste hodný, pane Myšák a co si dáte, kafe, nebo čaj?“ Jelikož seděl Myšák tak, že viděl do našeho domácího baru, povídá: „Já bych si dal támhle toho Napoleona, já mám koňak rád.“ Tak odtud vane vítr, myslel jsem si, děda bude ochlasta. Ale nebyl. Za ty čtyři hodiny, co u nás vydržel, sklenku ani nedopil.

„To auto v zahradě je vaše?“ Přikývl jsem hlavou. „Co to máte za číslo, to je německý?“ chtěl vědět dále. Zase jsem dal najevo souhlas.

„No, abyste věděl, sousede, já jsem se narodil v Norimberku.“ „Vy jste Němec?“ divil jsem se, neboť podle mluvy byl Čech jako ty nebo já. „No, to máte tak. Já byl sirotek, a tak mne z Norimberku odvezli do Slanýho a strčili mne do dětského ústavu. Ale to vám povídám, pane, to byl nějaký sirotčinec. Sám pan farář k nám docházel a jeptišky nás vychovávaly. Byl jsem tam až do začátku války, dokonce jsem se řemeslu vyučil. Pak přišel Hitler a ty jeho myši, ti němečtí úředníci někde vyštrachali, že jsem Němec, a poslali mne do říše.“

Myšák si cucnul koňaku. Uchopil jsem řídkou příležitost, kdy nemluvil, a zeptal jsem se:

„Musel jste do války?“ Starý muž chvilku pokyvoval hlavou jako by se klouzal na vlnách vzpomínek a hrál si s knírem. „No, to byly časy. Byl jsem nasazen na operační vlak. Tam, kde se stal malér, tam jsme museli jet a opravovat myším koleje, aby mohli vozit ty chudáky židy do koncentračních táborů. Sjezdil jsem celou Evropu, těžko by se našlo místo, kde jsem nebyl.“

Již jsem pochopil, že Myšák nazývá obyčejné lidi myši. Manželka počala být nervózní. Já nevím, zda to znáte: doma se válíte u televize a jen co přijedete na chalupu, nevíte, kde vám hlava stojí.

Spoustu věcí se musí vyřídit a udělat, hlavně však, když vás někdo zdržuje. Žena se vytratila k rozešitým záclonám a já držel štelunk.

„No, schovali jsme spoustu těch chudáků, vozili jsme brambory, zašité pod uhlím, někdy to bylo o hubu. Na konci války mne chytli Francouzi a dostal jsem se do zajetí. Byl jsem v lágru u Lyonu. Tam to bylo dobrý, francouzský myši umí dobře vařit a… a ty ženský. Vínu také rozumí, kam se hrabou ty zasraný komunistický patoky. Když jsem se vrátil ze zajetí domů, tak mne zavřeli na doživotí do Jáchymova. Myši jedny komunistický, že prý jsem kolaborant. Já ani nevěděl, co to znamená.“

Manželka se vrátila od šití: „My musíme jet na návštěvu, pane Myšáku,“ řekla mírně. „Jen si jeďte, paninko, já tady vašemu pánovi vyprávím. No, jen jsem se v tom Jáchymově otřepal, již jsem věděl, jak na ně. Víte, myši neradi prali, tak jsem si zřídil prádelnu. Měl jsem stále nabito, bachaři mi nosili za nějaký bakšiš mýdlo, ale největší rito bylo, když jsem začal myším barvit stejnokroje. To víte, člověk, co žije na svobodě, ani netuší, jaký je to přepych, když si může obléknou něco jiného než šedivý mundůr.“

Manželka pokus o osvobození ze zajetí Myšáka vzdala a sedla si s kafem k němu ke stolu. Já se vytratil, vzpomněl jsem si, že jsem chtěl opravit v kůlně zásuvku.

„Nevíte, kde bychom dostali dříví na topení?“ zeptala se žena, neboť se nám tenčila zásoba. „Ale to víte, že vím, zítra vám přivezu… čtyři, pět metrů, pro začátek bude stačit. Také vám ho nařežu. Máte tu motorový proud?“ Žena přikývla. „Tak si přivezu i pilu.“

„Když jsem se vrátil, zjistil jsem, že Myšák sedí v kuchyni sám, ale dál vypráví: „… koukám na tenhleten obraz, věděl jste, že jednou byla v Římě na trůnu žena? Přišla tam z Fuldy, to je tam u vás v Bavorsku a stala se papežem, aniž by si toho někdo všiml! Ano, Johana se jmenovala, bylo to na konci 11. století.“ „To mi neříkejte, a jak to dopadlo?“ lekl jsem se. „Ona měla milence a ten ji přivedl do jiného stavu. No, a při nějakém velkolepém pochodu městem to dítě potratila a Římané jí ušlapali.“ Nevěděl jsem, co si o tom mám myslet, a tak jsem nic neříkal. Manželka zase vstoupila na bojiště a Myšák se na ni otočil:

„A víte, paninko, jak to udělali, aby se to již nestalo?“ Žena nevěděla, o čem je řeč, tak zakroutila hlavou. „Když byl zvolen nový papež, musel si sednout na takovou zvláštní stolici s dírou v sedadle a nějaký vysoký potentát mu sáhl na přirození. Pak hlásil – ano, je to muž!“ Myšák se tvářil slavnostně, jako by on sám právě to přirození osahával.

„My musíme jet na poštu, za chvíli zavírají,“ napadla mne spásná myšlenka. „Tak jeďte, já tu na vás počkám,“ řekl Myšák klidně a zase si lízl koňaku. „Vy máte ale pěkného pejska, je také z Německa?“ Zakroutil jsem záporně hlavou a zároveň útěk na poštu vzdal. „Ne, ten je tady, z vedlejší vesnice.“

Myšák nám vyprávěl ještě dvě hodiny. Pak se konečně zvedl, že musí nakrmit slepice. Popadl hůl a šel temnou vesnicí domů. Bylo mu sedmdesát osm let. „Já mu řekla o dříví, takovému vyprávěči,“ litovala manželka, „přitom se dole u lesa válí celá halda. Lesní dělníci mi říkali, ať si ho odvezeme, že nikomu nepatří.“ „No, jo, tak se tím netrap. Buď ráda, že se tu ve vsi s námi vůbec někdo baví,“ utěšoval jsem ženu.

Ráno nastalo peklo. Daleko dříve, než jsme byli na chalupě navyklí říkat dobré jitro. V zahradě se pohybovalo asi tak sedm mužů, vrata byla vysazena, všude plno dřeva a Myšák seděl u pily, kterou přitáhl z domova, neb byla na kolečkách. „To je dost, vašnosto, že vstáváte, kde máte zástrčku?“ řekl a před nosem mi mával silnoproudým kabelem. „Tady, u hodin, ale takovouhle zástrčku neznám,“ řekl jsem, pozoruje prapodivnou věc. „To jsem si mohl myslet, tyhle se dělaly dřív,“ řekl klidně a vytáhl z kapsy červenou, mně známou zástrčku a počal předělávat kabel.

Chlapi složili dřevo a vytratili se. „To byli ti lesní dělníci,“ řekla manželka a mne pojala zlá předtucha. Pak počal Myšák řezat. Obrovským kuchyňským nožem, který si přinesl, přitahoval metrové klády a házel je na pilu. Já si přistavil kolečko a nařezané špalky vozil do kůlny. Bylo to do mírného kopečku. Vždy, když jsem se vrátil, válely se špalky na zemi a my je museli sbírat. Myšák prohlásil, že to je na nic a zmizel. Využil jsem klidu a popadal dech. Myšák však byl za dvě minuty zpět, vezouc sousedovo kolečko. „Tak, teď to bude odsejpat,“ řekl spokojeně.

Od toho okamžiku jsem dřel jak najatý vůl, jak mezek a nádeník, jako bych to dělal za peníze a od kusu. Myšák dostal hned po ránu láhev piva, kterou měl stále plnou, nejevil dojem, že by se chtěl napít. Byl jsem beznadějně vysílený, ale nehodlal jsem se vzdát, vždyť jsem byl skoro o třicet let mladší.

Pak jsem zatajil dech. Myšák vypnul pilu. Že by měl padla?, doufal jsem, ale byla to mýlka. Vyjdu z kůlny a vidím, jak se starý muž opírá o pilu a cucá pivo z lahve. Obrovským dranžírákem si přitahoval metrová polena, aby jen tak zbůhdarma nelelkoval. Když mne spatřil, řekl omluvně: „Víte, sousede, musím si odpočinout, ta má angína pectoris, někdy mě zlobí.“ Manželka přiběhla, jestli nechceme napít, najíst, ale Myšák, že šňaps je šňaps a práce je práce.

K mému zděšení po chvilce pilu zase zapnul a žena řekla, že jde se psem. Než se vrátila, bylo hotovo. Já měl ruce až k patám a nohy jsem cítil až ve hlavě. Myšák se zahleděl upřeně do kouta zahrady, kde se válely dvě staré pneumatiky. Chtěl jsem navázat řeč, jako že nám to šlo, a že s chutí do toho a půl je hotovo, ale Myšák mě nevnímal. Pak si vytáhl nějakou věc, která se podobala kalhotám od pyžama a utřel si čelo: „Tak vašnosto, pět metrů po čtyřech stovkách, něco za to nařezání – dejte mi tři tisíce!“

Odběhl jsem pro peníze a Myšák mezi tím předělal kabel silnoproudu a vytáhl pilu na silnici. Peníze po mně nepřepočítával, jen se zeptal: „Potřebuje ty staré pneumatiky?“ Zakroutil jsem hlavou: „Ne, ty si přitáhl švagr, že v nich bude pěstovat rajčata, a já se jich teď nemůžu zbavit!“

„No, tak já si je vezmu. Když si dělám bramborák, tak přidám kousek gumy do plotny a to byste koukal, jak je cmunda křupavá,“ řekl, hodil dvě pneumatiky, které mne již od loňska trápily, na pilu a zmizel.

Když jsem vešel do kuchyně, spokojeně jsem se plácnul ke stolu a řekl: „Máme nařezáno!“

„O co si řekl?“ chtěla vědět paní. „Tři tisíce.“ „No, to je slušná cena, za dřevo, které měl zadarmo. U lesa je jak zameteno!“

Ani jsem se nenaštval. Naopak, ta Myšákova shánčlivost se mi zalíbila…

www.partyservice-vales.de








 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.