Sotva nastala výuka a je tu první událost. Ještě se seznamuji se svým novým pracovištěm, určeným jako vyhnanství. Nejsou mi zde všichni kolegové neznámí.
Ubíral jsem se do školy. Měl jsem jistou předtuchu. Seděla ve mne a stále se připomínala. Ne a ne se jí zbavit. A opravdu. Když jsem došel až ke škole, zjistil jsem, že se moje předtucha naplnila. Na škole visel černý prapor. Hned mi zatrnulo. Někdo z kolegů? Nebo někdo z žáků? Kdo už dnes asi není mezi námi?
Stalo mi před léty, že jednoho mého studenta nešťastně přejel autobus. Při couvání. Zrovna já jsem tam do té třídy musel jít vyučovat. První hodinu po tragédii. Velmi smutná hodina matematiky to byla. Věnoval jsem ji trochu nemarxistické filosofii. Děcka brečela.
Než jsem došel na své pracoviště, zjistil jsem co se stalo. Zjistil jsem, že je to kolega přímo od nás z kabinetu. Než jsem přišel na své místo, pozoroval jsem i ostatní kolegy. Všichni mi sdělovali novinu. Jedním dechem a předstíraným smutkem se pokoušeli zahalit spíše úlevu. Nevyjadřovali ji nahlas, ale pozorovat se dala.
Zemřel nám kolega, raději nekolega, Houška. Přejelo ho nákladní auto. Ne však při couvání, ale prudkým nárazem zepředu. Houška byl opilý.
První nezastřenou reakci z našeho kabinetu jsem zaznamenal od kolegyně Svatky. Ta mi řekla: "Sám Bůh se na ta Houškova svinstva nemohl dívat. Ulevil nám. I na mně se podepsal." Dodala, že "když si budeme nyní potřebovat něco sdělit, nebudeme muset chodit mimo".
Mezitím přišel jeden kolega z jeho stranického bratrstva a zažehnul mu na jeho stole svíčku a umístil tam jeho fotografii, kde byl Houška v posici, jak přebírá vyznamenání na OV za úspěšnou konsolidaci po osmašedesátém. Měl jsem z toho smíšené pocity a chvíli jsem přemýšlel. Chtěl jsem si to v hlavě trochu uspořádat. Z přemýšlení mne vytrhnul kolega Rohovský. Postavil se k Houškovu stolu a spustil: "Soudruhu Houško!" To soudruhu zvláštním a Rohovskému vlastním způsobem ironizoval. "Před prázdninami jsme se k tobě jako ke kolegovi plazili s povinnými referáty o leninských Goelro, o zdrojích a součástech marxismu - bolševizmu, o sjezdech , o poklonkování syfilitických vůdcům komunistů, ..."
Kolega Rohovský pokračoval velmi vzrušeně:
"Chtěl jsi po mně, abych ti donášel na kolegy. Když jsem tě postavil do určitých mezí, hodil jsi moji práci před komisí po mně. Plazil jsem se před tebou, když jsem ty papíry musel ze země sbírat. Nezapomenu na ten tvůj pohrdlivý výraz vůči mně. ... Tehdy jsi triumfoval. Pod ochranou cizích samopalů ... a bolševického zrádce z OV Kopečného. Připomínám ti to. Tak jsi na mne naléhal. Vyhrožoval jsi mi i zničením mé rodiny. ... Dcera se mi nedostane na školu. Já nebudu mít pracovní místo. A když jsem nepovolil, ty jsi mne dále ponižoval: -Ty jsi politický diletant -, řval jsi na mne, - Rusi tady jsou a musí tady být. Copak to necítíš!? - Až ti přeskakoval hlas."
Zásluhou Houšky byli tři kantoři vyhozeni ze školství, dva suspendováni z funkce a pět přeloženo na jinou školu. Jenom proto, že měli trochu odlišný názor. To jsou ty zásluhy, pro které mu zažehli svíčku?
Průběhem příštích dnů se dalo vypozorovat, že kromě stranické úderky nikdo ve škole nebyl ve smutku. Kolega se pochová. Jeho oběti mu na pohřeb nepůjdou a život půjde dál. Nebo ze strachu půjdou?
Ale nebylo to tak jednoduché. Na druhý den se objevilo ve sborovně parte. A veliký černý kříž na něm. A verš o životě věčném působily jako pěst na oko vzhledem k Houškově stranické příslušnosti, ateismu a komunistické zásadovosti. Ta zásadovost se měnila pouze podle direktiv jeho strany.
Stranická úderka musí na uštěpačné poznámky ze sboru reagovat. Kříž na parte, na nástěnce, v socialistické škole?! Něco nevídaného! Nestraníci provokují soudruhy: "Tak co?! Rozloží se soudruh v molekuly, nebo půjde před Boží soud?" nebo "Co kdyby byl? ... Bůh."
Aby kříž nebyl vidět, umně jej soudruzi zakryli přehledem dozorů. Ne na dlouho. Vždy jej někdo nepozorován odkryl. Když si soudruzi už nevěděli rady, kříž z parte prostě odstřihli. Kdosi pohotově odstřihnul i jméno. Tak tam z celého parte zbylo jen: "S bolestí v srdci oznamujeme, že nás opustil."
Reagovali i soudruzi. Takový soudruh jako Houška musí mít přece důstojné parte. Rychle nechali vytisknout své. Na něm vyzvedli Houškovy zásluhy a vyznamenání. Bylo bez kříže. A kdosi tam kříž přimaloval. Dali nové parte. Opět domalovaný kříž.
Byli jsme stranickou úderkou vyzváni, abychom neprovokovali, abychom se chovali důstojně a abychom takového soudruha neopomněli doprovodit na poslední cestě. Znělo to spíše jako příkaz. Kolega Rohovský to komentoval s neskrývanou radostí. Na poslední cestě takové soudruhy bude doprovázet velmi rád. A mezi námi říkal, že by nejraděj doprovodil takto a rád celý Ústřední výbor. Na pohřeb přes všechna příkoří, která mu Houška způsobil, šel.
Ani pohřeb se neobešel bez mimořádností. Stranické řečníky předběhl pan farář a začal se modlit za Houškovu duši. Dva přítomní straničtí řečníci se stali ihned terčem pozornosti. Snad všichni ve smuteční síni čekali, jak to dopadne. Smuteční hosté, kteří byli znalí věci, pozorně sledovali, jak se soudruzi tváří. Kdo vyhraje nevyhlášený souboj u rakve soudruha? Farář nebo tajemník? Všichni soudruzi netrpělivě očekávali, aby už bylo po tom. Kolega Rohovský to však později komentoval tak, jakoby soudruzi chtěli po modlícím se duchovním skočit. Nic se nestalo. Otčenáš skončil bez incidentu.
Po něm nastoupil komunální řečník a utěšoval pozůstalé tím, že tělo zesnulého podle zákona o zachování hmoty nezmizí ze světa, ale jeho částice absorbují ke svému vzrůstu okolní břízky, jako už z těla decentralizované. Chybělo snad jen to, že z Houšky by po tomto obřadu mohlo být dobré hnojivo. Zejména ten zákon zachování hmotnosti zněl v krematoriu trochu pikantně.
Vrcholem smutečního shromáždění bylo to, když předstoupil řečník z OV KSČ. Řeč měl napsanou na papíře, takže přizpůsobení se situaci i vzhledem ke své inteligenci nebylo možné. V úvodě vyjmenoval všechny funkce ve straně. Byly mezi nimi i ty, které kolegové vůbec neznali. Vyjmenoval všechna vyznamenání soudruha Houšky. Neopomenul vyzvednout principiální postoje soudruha v období normalizace. Opomenul však poznamenat, kolik takové principiální postoje jednoho soudruha stály utrpení jiných.
Nám však souzení není určeno. Nechť právě symbol v záhlaví parte, který si údajně Houška zvolil sám, je symbolem Spravedlnosti s velkým S. Nechejme soudruhy, ať si hodnotí svého druha jak chtějí. Třeba tak, že Houška byl ateista, že rázně vystupoval proti náboženskému tmářství, že byl nesmiřitelným bojovníkem proti ohlupování lidí v kostele. Není nám ani důstojné, abychom se s takovými přeli.
Nakonec obřadu ještě vystoupil pan farář. Odevzdal duši soudruha Bohu k dalšímu zpracování. Ještě se pomodlil, poprosil všechny shromážděné, aby zesnulému, pokud jim něco špatného náhodou vyvedl, odpustili a rozloučil se s ním: "Odpočinutí věčné dej mu ó Pane! A světlo věčné ať mu svítí!" I soudruhovi.
Pohřbem to však všechno neskončilo. Kněz na pohřbu soudruha se ostatním nazamlouval. Někteří kolegové nešetřili vůči soudruhům štiplavými poznámkami jako: "Také se necháš pochovat farářem?"
Vše však vyvrcholilo až na povinném politickém školení. Kolega Rohovský přerušil probíhají téma o kterémsi sjezdu. Přerušil stupidní referáty a zeptal se: "Soudruzi, domnívám se, že toto školení má a musí sloužit k tomu, abych věci, které mi nejsou zcela jasné, osvětlil. Domnívám se, že nyní je vhodná doba k tomu, abych to v sobě nenosil a nestal se tak znovu pomýleným. Jde mi o pohřeb soudruha Houšky. Před několika týdny tady stával jako školitel. Velmi vystupoval proti náboženskému tmářství a přímo nám zde nařizoval ateismus. Jeho postoje jsme vnímali jako zásadové. Tím je to pro mne i pro ostatní kolegy překvapivé, že jsem byl na církevním pohřbu."
Pro soudruhy byly takovéto otázky krajně nepříjemné. Vrchní školitel se mu snažil odpovědět, že soudruh Houška byl skutečně zásadový a že "to, že byl pochován s církevním obřadem, si přáli pozůstalí. To se stává, že třeba matka komunisty je ještě pod vlivem středověkého katolicismu", říkal. "To se sice mohl Houška ještě během svého života snažit napravit, ale víte soudruzi, že to někdy tak úplně nejde. To však nesnižuje komunistické přesvědčení soudruha."
Rohovský se však nedal: "Domnívám se, soudruhu, že to co říkáš není tak zcela přesné. Já jsem se na to ptal Houškovy manželky, a ta mi řekla, že to byla poslední vůle zesnulého. Chtěl přijmout svatou svátost a nechat se pochovat knězem. Poslední pomazání však už přijmout nestačil. A stejně nevím, jak by se to vyjímalo a zapůsobilo v opilém těle."
Odpověď znovu dostal neslanou nemastnou. Ještě několikrát se pokusil na školení přijít věci na kloub. Vždy se stejným výsledkem. "Ne Bůh, ale strana je neomylná."
V konečné fázi byl Rohovský napomenut, že snižuje vážnost politického školení. Byl mu uložen referát na téma ateismus ve škole. Na konci konečné fáze však Rohovskému odebrali třídnictví a snížili odměny. To proto, aby se už nikdy nepokoušel žádné věci přijít na kloub. Vlastně, proč byl tak zvědavý? Přece slíbil, nebo přesněji, musel slíbit, že bude věrný komunistické straně. Tak ať drží hubu. A krok také.
Nám jde přece o velké věci. Soudruzi!

Skutečnou událost pro cyklus Jedno sto způsobů kterak buzerovati třídního učitele
zaznamenal