Každý pedagog zná onen pocit, když mu někdo sdělí, že bude mít hospitaci. Může to být náhle nebo mu může být dán čas na zkonsolidování. Inspektor, ředitel nebo aktivní kolega působí zpravidla jako cizí těleso v těle. Pedagogové se hospitacím vyhýbají anebo se snaží jejich vliv podstatně omezit. Vznikají tak brilantní vyučovací hodiny se všemi cíli a prostředky jak mají být, poznamenané, pravda, i trochou nervozity.

Zvláštní skupinu těchto hospitací tvoří hospitace studentů, většinou však studentek zdejší vysoké školy, kandidátů učitelství. Tyto hospitace jsou zatracovány nejvíce. Nic za ně není a kromě žáků vlastních se v hodině baví mluvením a vyrušuje někdy i dvacet kandidátů. Ti si k tomu navíc do svých poznámkových bloků stále něco zaznamenávajÍ. Určitě vás musí napadnout myšlenka, že si z vás podle těchto poznámek budou i s docentem dělat legraci.

Do té doby, než nám ředitelství školy začalo oznamovat tyto hospitace šetrnějším způsobem, vznikaly v našem kabinetě traumatické stavy. Já jsem zpravidla sdělení o hospitacích vývěskou komentoval několika vulgárnějšími slovy v soukromí kabinetu. Kolegyně však byla pravidelně šokována. Vždy velmi silně znervózněla. Začala zapomínat své věci na různých místech školy a zase je náhodou nalézala. Ačkoli měla tříbarevné přípravy, pletla se v řešení úloh na procenta. Stěžovala si na nespavost a i když pojídala různá sedativa, svá i od kolegyň, vždy odhlásila návštěvu kina či divadla. Manžel si stěžoval na nekvalitní domácí stravu. Vše pominulo až po hospitaci.

Jediný, koho se toto vzrušení netýkalo, byl kolega Bohouš. Trápení kolegyň jej nepřinutilo ani k tomu, aby odložil ilustrovaný časopis nebo přerušil rozehranou partii šachů a projevil trochu účasti. Bohouš byl již dlouho, asi deset let, veden jako začínající učitel. Mladšího zde nebylo a jeho způsob výuky byl také problematický. Neměl v hodinách kázeň a jako správce měl nepořádek i ve sbírkách. Inventury končily vždy deficitem a rozčilením ředitele. V době, kdy bylo ve škole nejvíce práce, řešil problém, jak by měl táhnout Karpov, aby se opět stal mistrem světa.

Jako fyzik byl veskrze nepraktický. Experimenty všeho druhu, jakož i jakékoli manipulace s přístroji všeho druhu zavrhoval. Velkým problémem pro něj bylo vyměnit náplň do tužky. Většinou mu ji vyměňovali žáci. Dokonce i televizor mu prý doma pouštěla tchýně. Když se však přece jenom o něco pokusil a nedařilo se mu to, vinil z neúspěchu spiknutí neživé hmoty. Při vyučování hovořil archaickou češtinou, a tak mnozí žáci pokládali jeho vyučování za komickou vložku dne.

Hospitovat u Bohouše dosud vydržel pouze ředitel, protože měl svatou trpělivost. Školní metodik po pěti minutách utíkal s nadávkami a inspektor jevil jen malý zájem o přírodní zákony v podání Bohouše. Posledně ani ředitel neviděl celých pětačtyřicet minut. Bohouš přišel s šestnáctiminutovým zpožděním. Ještě rychle musel učinit rošádu, ale hned po ní se soupeři ze třídy III.A omluvil. Ředitele sedícího v poslední lavici si v chvatu nevšimnul. Pochválil žáky, že vydrželi být tak klidní a zahájil výuku. Hned v úvodu byl dvakrát žáky usměrněn:

"..... dnes není matematika, ale fyzika." Podruhé, když začal rozvíjet úvahy o nakloněné rovině, upozorněním předsedy třídy: ".... to jsme brali už minule." Teprve nyní si Bohouš všimnul ředitele, jak sedí vzadu a křiví se mu ústa, tužkou kmital ve vzduchu. "Dnes si to vezmeme z druhé strany," zachraňoval Bohouš. Hodina pokračovala nakloněnou rovinou až do konce.

Rozbor jeho vyučování trval velmi dlouho. Bohouš potom od ředitele obdržel instrukce i s nákresy a s nelichotivým zápisem, jak včas chodit do hodin a připravovat se na ně. Vše si položil v kabinetě před sebe na stůl a prohlásil:

"Zpropadená práce, zrovna, když jsem měl tak výbornou pozici. Stačilo táhnouti věží z A1 na A5 a mohl jsem být pánem situace. To jsou zvraty." Soupeř byl již pryč, tak se Bohouš začetl do ilustrovaného časopisu. Než odešel domů ‚ještě prohlásil: "Dnes jsem učinil význačné didaktické zjištěni. Zjistil jsem totiž, že ty nové křídy, obalené papírky, jsou ve škále tvrdosti až za tabulí, takže se mi jeví psaní po tabuli inverzně, to jest, že nepíši křídou po tabuli, ale tabulí po křídě. Formy neživé hmoty jsou velmi rozmanité. Mnohdy se stavějí i proti nám."

Jednoho dne k tomu muselo dojít. Školní telefon oznámil, že zase přijdou. Zase se hledala oběť. Los tentokrát nemilosrdně padnul na Bohouše. Takový kliďas, který i v předkonferenčním shonu dovedl mistrně manévrovat dvěma věžemi na královském křídle, byl z toho zcela vyveden z míry. O přestávce přišel rozrušený za mnou a prohodil: "To abych jim tam předvedl nějaký experiment, viď," a když jsem přikývnul, ještě se chvilku zamyslel a dodal, "už to asi mám, předvedu jim nakloněnou rovinu. Již jsem ji v té třídě probíral teoreticky, ještě jednou ji proberu cvičně a takový experiment jsem konal také před léty jako student při své studijní praxi."

Brzy se uprostřed kabinetu fyziky objevil pojízdný stolek zhotovený svépomocí. Bohouš postupně začal vytahovat jednotlivé díly soupravy pro mechaniku, se kterými si ve volných chvílích hrávaly školníkovy děti. Soupravy byly značně neúplné, ale bylo jich mnoho, a tak se z nich určitě dá něco sestavit.

Bohouš začal s přípravou hned v pondělí, týden před výstupem. Denně jsme mohli sledovat, jaké úsilí k tomu vynakládá. Každou přestávku na pojízdném stolku něco přibylo, něco se tam zdokonalilo. Nakloněná rovina, svěrky, vozíček na ní. I na výběru motouzu si dal záležet. Kladku vybíral celé dvě volné hodiny. Nastavoval sklon. Závaží volil raději matné, aby se efekt pokusu neztratil v odlesku chrómu. Na celé monstrum nahlížel pod různými úhly, a protože v učebně byly stupínky, vystoupil i na židli a pozoroval šikmou plochu seshora. Sem tam při tom jen zabrumlal: "Hm, hm." Aby jeho práci neznehodnotila uklízečka, vyvěsil na vozík ze dvou stran cedulku "Nedotýkati se!"

Vědom si své odpovědnosti, že bude reprezentovat nejen sebe, sezval nás všechny v pátek ve velkou přestávku na jakousi generální zkoušku. I pro kolegu Rohovského poslal.

Začal: "Pokus nebudu přenášeti na demonstrační stůl, ale provedu jej přímo na pojízdném stolku, abych se vyhnul sice malému, ale možnému riziku. Mám to zde perfektně vyzkoušené. Vozík představuje břemeno spočívající na nakloněné rovině a rovnoběžná složka jeho tíhy je vyrovnávána závažím. Přenos síly se děje motouzem. Jednoduchý vztah F. l = G. h se dá odvodit evidentně. Jako výhodu svého uspořádání spatřuji v tom, že h, tj. výšku nakloněné roviny, si mohu libovolně voliti. Předvedu vám ihned, posluchačům až v pondělí." Bohouš zatáhnul za špagát a uvolnil matici. Souprava se zachvěla. Bohouš ještě chtěl ještě zkorigovat svůj zásah, ale monstrum dostalo balanc a celé se zhroutilo. Závaží se ještě kutálela a Bohouš s hlavou v dlaních pronesl: "Zpropadeně, ... tak toto jim, ... hm, hm ... předvádět nemohu." Po chvilce ještě dodal: "Tak to je ono spiknutí neživé hmoty proti mně." Celý den potom byl smutný, velmi smutný.

Od školníka jsem se dozvěděl, že Bohouš pracoval na novém uspořádání experimentu v sobotu a v neděli do pozdních odpoledních hodin. V pondělí však bylo vše znovu připraveno, tentokrát bez generálky. Bohouš to vzal přímo, hned naostro. Když jsem šel do své hodiny, zahlédl jsem ještě, jak si kymácející se nakloněnou rovinu odváží na místo ve třídě. Zahlédl jsem také posluchače, většinou však posluchačky, jak sedí seřazení v zádi učebny.

Bylo to asi ke konci vyučovací hodiny. Uslyšel jsem houkat sanitku, ale nevěnoval jsem tornu pozornost. To však jsem nevěděl, že vůz první pomoci směřuje k nám a zastavuje před naší školou.

Po hodině mne sekretářka vzrušeně informovala: "Už ji odvezli." Když jsem se nechápavě díval, pokračovala: "Tu studentku, ... ty nic nevíš?" Nevěděl jsem, a tak mi vyprávěla drama celé Bohoušovy hodiny.

Bohouš začal ve třídě nakloněnou rovinou potřetí, tentokrát za účasti posluchačů. Začal svým monotónním hlasem. Těžká atmosféra a pochmurné počasí vykonaly své. Žáci i posluchači začali postupně podřimovat. Bylo ticho. Bohouš do této atmosféry vstoupil s experimentem. Opakovalo se přesně to, co při generálce. V rozhodujícím okamžiku se znovu celá souprava s kraválem zbortila. Přítomní se silně polekali. Jedna studentka mezi posluchači byla gravidní. Ta se z toho celá sesypala. Dostala porodní bolesti. Proto ta sanitka.

Na druhý den jsme dostali zprávu, že šťastně porodila. Od té doby intenzita žádné vyučovací hodiny na zdejší škole nedosáhla takové hodnoty. Přes nezdar pokusu jsem přesvědčen, že znalosti zúčastněných žáků o nakloněné rovině budou ty nejtrvalejší.

(Skutečnou událost pro cyklus Jedno sto způsobů, kterak buzerovati třídního učitele zaznamenal R.B.)