Kolega Rohovský bude slavit pětapadesátiny. Chodíme k němu i domů, protože dovede nejlépe nadávat na režim. Pravidelně poslouchá Svobodnou Evropu. Jazykové znalosti mu dovolují být velmi dobře informovaným o úspěších socialistického zřízení z pohledu Západu. Není proto divu, že když se dostane ke slovu komunistická strana či Husák, předešle nejméně tucet vulgárních, nereprodukovatelných slov.

Režimu ve škole, který u nás představují servilní kolegové jako všude, dovede vždy přichystat nějaké překvapení či hlavolam. Na poznámky, že nemiluje Sovětský svaz, odpověděl iniciativou, že místo kalkulaček zaváděl sčot. Na politickém školení měl dotěrný dotaz, proč se stranický představitel nechal pochovat knězem, když vždy a zásadově vystupoval proti náboženství. Nebo proč najednou íránský šáh upadl v nemilost, když před pár léty se s ním v Praze kvůli ropě a plynu soudruzi pusinkovali a dali mu jako výraz poklonkování i klíč od brány města Prahy.

Dlouho jsme přemýšleli, jak a co mu k tak významnému výročí popřejeme. Posledně jsme mu k výročí Říjnové revoluce poslali pozdrav. Pohlednici s podobiznou Lenina třímajícího rudou fangli. Zabralo to. Vynadal nám: „Co si o mně ta pošťačka pomyslí!?“

Už to mám. Dáme ho do novin. Do místního, komunistického deníku Stráž lidu. Ostatní kolegové v kabinetě souhlasili. Pokusíme se mu vylepšit jeho pošramocený kádrový profil, když mu do těchto novin něco pěkného vymyslíme? Ale co? Něco režimního. Každou přestávku, když byl nepřítomen, jsme přemýšleli. Až byl konečně text hotov. Napíšeme: Dnes se dožívá náš milý kolega, soudruh Miroslav Rohovský, významného životního jubilea. Kolegové a žáci mu děkují za principiální postoje i ve vypjatých dobách. Děkují mu za výchovu a vzdělávání v duchu pokrokových ideálů, za odborně vedený pedagogický proces, za soudružskou ochotu pomoci každému z kolegů.

Od sestry Rohovského jsme získali fotografii. I když věděla, že se jedná o novinovou gratulaci, skutečnou podstatu neznala.

Potom jsme měli chvíli strach z toho, co jsme vyplodili. Kolega měl skutečně principiální postoj v období normalizace. Normalizátora nazval gestapákem.

Ale kdo to na OV zanese? Bohouš: „Já ne. S takovými soudruhy já neumím jednat.“ Svatka: „Zásadně ne!“ František: „Já už jsem starý, mne vynechejte.“ František nám vyprávěl, že se bavíval tím, že z povzdálí pozoroval akademické funkcionáře university, jak vcházeli do budovy OV KSČ, když tam měli nějaké sezení: „Každý předstíral, že jde jen tak okolo, potom se rozhlédl, nalevo, napravo i dozadu, aby se ujistil, že není pozorován, a šup tam. Do peleše lotrovské.“ Já, při vybavení vzpomínek na normalizaci, jsem také odmítnul. Jediný z nás, kdo měl odvahu na OV vstoupit, byl právě Rohovský. Drze tam chodil s úmyslem nakoupit do dobře zásobené prodejny pro papaláše. V době, kdy ostatní museli stávat fronty na běžné zboží, soudruzi si nakupovali pohodlně ve svém paláci. Rohovského někdy vykázala i ochranka, lidový milicionář. Někdy se dokonce dostal i k nákupu. Vždy se tam pohádal, když argumentoval, že je také pracující, tak co. Prodejna byla určena jen pro vyvolené se zvláštním průkazem vstupu.

Celý náš úmysl málem zkrachoval na tom, že nikdo z nás nechtěl vstoupit do vykřičené budovy. Spásná myšlenka. Pošleme tam někoho z dětí. Z Rohovského třídy. Předsedkyni třídy: „Běž se omluvit z tělocviku, že máš mimořádný politický úkol. A kdyby paní profesorka protestovala, řekni jí, že jí to vysvětlíme. … Pozor, je to tajné! Nikomu ani muk!“

Na druhý den. Všichni si za 30 haléřů kupujeme Stráž lidu, deník Okresního výboru KSČ. Je to tam. Kupují si to i ostatní kolegové. Dokonce i děti. Rohovský nic. Žádná reakce. Že by se to k němu vůbec nedostalo?

Až další den vstoupil Rohovský do kabinetu. Jeho výraz v obličeji nevěstil nic dobrého. Z kapsy bílého pláště vyčníval jeden výtisk Stráže lidu. Rohovský byl celý rudý. Popošel až ke naším pracovním stolům. Noviny vhodil na jeden z nich, přímo přede mne: „Co to znamená!?“

Klid.

„Koho toto napadlo?“

Zase nic.

„Jestlipak vám to vůbec došlo, jak já obstojím se spolubydlícími v domě? Došlo vám, jak já se postavím před své známé? ... Budou si přede mnou dávat pozor na hubu. ... Sestře už jsem vynadal co do ní vešlo. ... Na manželku už včera dělali úšklebky u nich na pracovišti. Soused na chodbě se mne ptal, proč před ním tajím, že jsem komunista. A nepřišel si k nám poslechnout Svobodnou. ... Na dopisní schránce jsem měl fixkou nakreslené kladivo a srp. ... To všechno za jeden den. … Něco si na vás vymyslím také.“

Několik dnů s námi nemluvil.

...

Po několika týdnech prohlížíme na upozornění Lídy Rakušanové ze Svobodné Evropy sobotní Rudé právo. V jeho inzerci je fotografie představitele Charty 77 Václava Havla se známou gratulací. Rudé právo dáváme Rohovskému s poznámkou, že právě on byl námi zvolen, aby byl účasten velké věci: „A tak už se na nás nezlob!“

Pro cyklus Jedno sto způsobů, kterak buzerovati třídního učitele

zaznamenal