Valí se na nás obrazy z Ukrajiny, kde lidé přežívají díky válečným instinktům. Zbyly nějaké i nám, nebo už jsme jim zcela odvykli? Náznaky odpovědí můžete nacházet v nově otevřených Institutech Paměti národa v Pardubicích a Olomouci.

Zkuste si představit, že jste se vrátili o 80 let nazpět. Máte před sebou deset ukázek potravin – od chleba přes cibuli, česnek až po cukr a sůl. A máte z nich vybrat čtyři položky, které dáte do povoleného balíčku a pošlete někomu do terezínského ghetta. Jak je vybrat co nejúčelněji?

Pro člověka žijícího v 21. století to není snadná úvaha. Musí se soustředit a srovnat si priority. Pak vybere čtyři položky, klikne na ně na tabletu a dozví se výsledek. I takové zážitky nabízí Institut Paměti národa, multimediální muzeum totalit 20. století. Bylo otevřeno v březnu, tedy pobočka v Pardubicích a také v Olomouci, na otevření se chystá brněnská.

Totalita, válka, holokaust, zločiny komunismu, to vše se u nás připomíná. Někdy to působí tak, že až příliš školometsky. Až příliš často se opakuje výrok filozofa George Santayany: Ti, kdo si nepamatují minulost, jsou odsouzeni k tomu, aby si ji zopakovali. Máme na to různé instituce. Od Ústavu pro studium totalitních režimů přes Paměť národa až po společnost Post Bellum, která je jejím pilířem. Máme stálé expozice na místech, „kde se to stalo“. V Terezíně (bývalé ghetto i Malá pevnost), v Jáchymově na místě bývalého lágru Svornost, u Příbrami je památník lágru Vojna.

Ale toto je něco jiného. Schází tu punc autenticity, který v Terezíně čiší snad z každého domu, na Vojně z vězeňských baráků a na Svornosti třeba z „mauthausenských schodů“. Zato jsou expozice plné multimediálních informací a doplněné programy přednášek, diskusí s hosty či promítání. Toto pojetí míří na generaci žijící v digitálním věku (návštěvník chodí s tabletem v ruce a sluchátky na uších, do kterých dostává pokyny).

Jinými slovy, nedýchne tu na vás autentická atmosféra jako v Terezíně či bývalých uranových lágrech. Ale pro dnešní dvacetileté je digitální prezentace už něco zcela normálního. Je to otázka generačního vývoje a zvyku.

Není to jen digitální hra

V praxi nejde ani tak o to, jak se téma prezentuje (zda digitálně, či tradičně), ale spíše o to, co se prezentuje. A síla Paměti národa je ve shromažďování individuálních svědectví, zpracování orální historie. Expozice je nejsilnější tam, kde uhne od obecného úvodu a zamíří k regionu Pardubicka či k osobním příběhům lidí, kteří se nikdy nedostali do velké Historie.

Takovou osobností je například Jaryna Mlchová (1921–2017). Na začátku německé okupace jí bylo 18 let, právě dokončila chemickou průmyslovku a pracovala ve Výzkumném ústavu cukrovarnickém. Věnovala se „drobné odbojové práci“ včetně posílání potravinových balíčků. Když zjistila, že směs kyseliny pikrové a citronové vyvolává příznaky žloutenky, aniž by dotyčný onemocněl, dodávala ty chemikálie Židům, kteří měli jít do transportů. Toto je součástí historie s malým h, v níž žil de facto každý. A právě to expozice připomíná.

A teď se vraťme k úvodní pasáži, k testu skládání potravinového balíčku. Když ho sestavoval autor těchto řádek, jenž se sám o historii zajímá, uspěl jen z poloviny – trefil se s česnekem a cibulí (k posílení imunity), ale zapomněl na důležitost soli a cukru. Což svědčí o tom, že nemá vypěstované válečné instinkty. Ty své si můžete v expozici vyzkoušet sami. Ale při pohledu na zprávy z Ukrajiny vám dojde, že to není jen digitální hra či uzavřená kapitola z historie.

Institut Paměti národa. Machoňova pasáž, třída Míru, Pardubice; Bezručovy sady, Olomouc

 LN, 16.4.2022