V Chodovské tvrzi v Praze jsou až do 28. ledna 2010 vystavena díla severočeské výtvarnice Jitky Valevské Kůsové. Na první pohled divák zaregistruje, že v centru pozornosti umělkyně stojí především člověk. Sleduje jej ve studijních aktech, figuru však Jitka Kůsová používá také symbolicky pro vyjádření údělu, pocitů, interakce, boje se silami objektivními i subjektivními. Všímá si, jak nahé lidské tělo navenek ukazuje, co se děje uvnitř. Zkoumá gesta, mimiku, pozici, muskulaturu. Její postavy nejsou žádné éterické bytosti, jsou z masa a kostí, přesto cítíme jejich zranitelnost.

V malbě slouží Jitce Kůsové jako základní prostředek k vyjádření realistická kresba, zároveň ale dokáže energicky sáhnout po nadsázce, zkratce anebo citlivě rozvést nepopisné barevné struktury, viz například obraz Právo (kombinovaná technika). Ze sebevědomé rudé skvrny vyrůstá pyšná, do sebe zahleděná kráska se zavázanýma očima, předlouhýma, elegantně přehozenýma nohama a nezávaznou gestikulací. Právo. Co se týče barevnosti, dává malířka ve jménu tělesnosti a zemitosti přednost především teplým tónům. Tematicky čerpá ze známých biblických i jiných legend (Samaritán, Klaněti se zlatému teleti, Ikaros), zároveň také z vlastní zkušenosti, z ponorů do psychiky jedince; je totiž ctitelkou C.G. Junga (Nadechni se, Tetování žlutého anděla).

Kresba však pro ni není jen pomůckou, ale i samostatnou výtvarnou technikou. A chápe se jí s něhou i razancí, občas až divokostí. K nejpozoruhodnějším patří asi cyklus Masky, v němž kreslířka tuší a akrylem zachycuje věčnou lidskou hru na ukrytí pravdy. Dynamika kresby Odmaskováno, z níž čiší sarkasmus, směřující až ke šklebu, nemůže diváka nechat klidným. Několik drobných grafických prací, suchých jehel, nabízí podobná dramata, odehrávající se mezi slabými a silnými: Oběť, Predátor, Uzurpátor.

Sochy Jitky Kůsové rovněž často zobrazují figuru či její části, viz Splynutí (tento motiv byl použit i pro plakát), lehce transparentní skořepinové lamino kombinované s ocelí, dvě hlavy, které se k sobě naklánějí a cosi si sdělují, cosi sdílí. Křehkost lamina umožňuje umělkyni zachytit prchavé okamžiky, resonanci vztahů, nehmotnou sochu, možná antisochu... V trojdimenzionálním vytváření sochařku také láká čistá abstrakce, protože s úctou sleduje možnosti a „duši” materiálu (dřevo, pískovec), který si nežádá detaily, ale větší plochy. I zde ovšem míří k lidem, k jejich duchovnosti, kupříkladu Paralelní světy, Hledání, DNA a další.

Setkání s bohatým, do hloubky prožitým světem Jitky Kůsově v galerii Chodovská tvrz by si Pražané i Nepražané neměli nechat ujít.