To údajně řekla paní Běla Dvořáková zakladatelům pochodu Praha-Prčice v roce 1966, když marně hledali cíl dálkového pochodu do vzdálenosti 70 kilometrů od Prahy. I kdyby tomu tak nebylo, přimlouvám se, abychom tomu věřili. Je to krásná legenda, daleko hezčí než ty, které dnes a denně posloucháme. Také já vám radím: jděte do Prčic. Do zámku Prčice, na výstavu pěti renomovaných malířů, kteří tam strávili týden na nultém ročníku Prčického symposia. Skupina umělců – Václav Bláha, Stanislav Diviš, Jan Pištěk, Aldin Popaja a Oldřich Tichý –, která se příležitostně schází k debatám o umění na zámku v Prčicích, se rozhodla založit tradici Prčického sympozia výtvarného umění a navázat na kulturní tradici tohoto zámku. Pojmenovali ho P.S.O., dešifrováno Symposium Prčice, nultý ročník, a zkratka P.S. je záměr, stěhovat symposium po místech, která zanechala z minulosti kulturní odkaz jenž zanikl v čase.

Václav Bláha

Ten odkaz, to symbolické P.S., tam zanechal Ing. Jaroslav Hásek, generální rada Škodových závodů v Plzni, který v roce 1924 koupil zámek v Prčicích ze záboru a v letech 1926-1937 se v něm scházela mimořádná intelektuální společnost. Nechyběli mezi účastníky filozof Ferdinand Peroutka, sochař František Bílek, malíř Alois Bílek či politik Karel Kramář. Všichni kreativní lidé, kteří tehdy stejně jako dnes potřebují kreativní společnost k svému intelektuálnímu obrozování. Původní, stará ředitelna zámku se od 20. do 26. června 2016 proměnila v pět ateliérů, do nichž pět malířů s sebou přineslo svůj lidský i umělecký kapitál, výtvarný projev a vlastní uměleckou i profesní historii. Umělci si „sedli“ i jako lidé, skvělé mezilidské vztahy, jev tak vzácný v dnešní společnosti, v té umělecké zvlášť. Vždyť stačí jedinec s negativními emocemi a rozloží celý kolektiv a paralyzuje pohodu tolik potřebnou k tvorbě. Selekce členů proběhla na Mikulovském sympoziu už v roce 2014 za kurátorství Stanislava Diviše.

Malíř Josef Jíra řekl, že „člověk maluje jedno své téma – jeden obraz po celý život“. Výjimkou není ani našich pět solitérů. Jejích jedinečnost formovala genetická výbava, život i doba a schopnost převodu imaginace do obrazové podoby. A ekologická nika, místo, kde žijí a tvoří. Pět barev na paletě, pět pohledů na svět, pět uměleckých výpovědí, pět témat a jejich zobrazení – pestrý kaleidoskop uměleckých zážitků čeká na návštěvníka prčického zámku. A kdo je oněch pět malířů? Václav Bláha (1949), člen skupiny „12/15 Pozdě, ale přece“, je pluripotentní výtvarník s průnikem do malířství a konceptuálního umění, podle toho, která výtvarná forma mu dovoluje téma zpracovat lépe. Jeho obrazy mají expresivní dynamiku v odrazu okamžiku inspirace.

Prčice - Jan Pištěk

Prčice - Aldin Popaja

Stanislav Diviš (1953), zakládající člen skupiny Tvrdohlaví, je technokrat výtvarné poezie. Vyučil se báňským elektrikářem, maturoval na průmyslovce a na sedmý pokus se dostal na Akademii výtvarného umění, z níž po třech letech odešel do života. Neztratil se, našel sobě rovné Tvrdohlavé, hudební uskupení Krásné nové stroje (koncertovali při vernisáži 26. 6. na zámku) a našel svou specifickou výseč v obrazovém výrazu. Jeho racionalita zformovala metodu „vědeckého realismu“, cyklu Spartakiáda, originalitu cyklu Dva světy, založeného na dětských kresbách syna Prokopa a otce umělce.
Jan Pištěk (1961), člen Nového sdružení pražských umělců, je malíř s přetlakem emocí a pokory. Nikdo ho nemůže lépe popsat, než to udělal on sám v roce 2003: „Chtělo se mi zpomalit, přenést se daleko od reality, kde čas má jiný rozměr. Pootevřel jsem dvířka do světa, kde existuje jedenáct dimenzí, paralelní vesmíry, do prostoru, kde pravda je smělejší a neuvěřitelnější než fikce.“ Až chvíli postojíte před jeho obrazy a začnete se do nich vžívat, to vše prožijete.
Aldin Popaja (1971), člen skupiny Clan, je Bosňák, který v Sarajevu vystudoval Akademii výtvarných umění a v Praze Vysokou školu uměleckoprůmyslovou (VŠUP), kde byl sedm let asistentem v ateliéru Malba Stanislava Diviše. Ve své tvorbě se musel nejdříve vyzpovídat z bolesti duše zjizvené válečnými zkušenostmi z Bosny. Od roku 2010 změnil téma a výrazovou formu směrem k abstrakci, v níž hledá historickou a kulturní identitu sebe a své země. Našel ji v kamenných náhrobcích (bosenské stečci, kterých je na území Bosny a Hercegoviny 60 tisíc). Jsou na nich náboženské symboly jako kříž, lilie, půlměsíc, prsten apod. Popaja jim dává jiné estetické významy v kontextu doby, v níž žijeme.
Oldřich Tichý (1959), člen skupin Most a SVÚ Mánes, je zemitý estét formovaný životem na statku v Dojetřicích poblíž Sázavy, uprostřed lesů. Není to izolace ani samota, natož osamění, ale příroda kolem něj, která ho naučila vidět, nejen se dívat. Oldřich vidí poezii i tam, kde jiní jen spletenec větví s ptáčky v křoví nebo kříž s Kristem na ulomeném dřevě; to vše je inspirací k meditaci z údivu. Když máte statek s dvaceti ovcemi a širokou rodinu kolem sebe, musí to být vidět na laskavé poetice malby.

Prčice - Stanislav Diviš

Prčice - Oldřich Tichý

Žijeme v době velkých změn, kdy se její duch formuje v rámci zaujatých skupin, stojících jednou nohou ve sféře umění a druhou ve sféře vědy. Prčické sympozium připomíná bytové semináře, anebo intelektuální kvas v časech renesance. Díla, která umělci vytvořili v průběhu sympozia, jsou umístěná v bývalé konírny zámku, zatímco v hlavní budově zámku umělci vystavují svá ateliérová díla. Výstava potrvá od 28. června do 31. července 2016., otevřená denně kromě pondělí od 12 do 18 hodin. Vstup je zdarma.

Kurátorem výstavy je Richard Drury (1967), ředitel Uměleckého oddělení GASK v Kutné Hoře. Hlavním sponzorem Prčického sympozia je Nadace The Pudil Family Foundation. Velké umění se nevystavuje jenom v Národní galérii, tak jako se dobrá hudba nehraje jenom v Rudolfinu. I „venkov“ potřebuje umělecké vyžití, jinak upadneme do podoby rozvojové země s kulturním a kreativním centrem pro 10 % populace a 90 % bude strádat.

Foto: Magdalena Bláhová

Autor je předseda o.s. Dialog vědy s uměním