19.3.2024 | Svátek má Josef


VYŠLO: Beletrie Ladislava Klímy jako komplet

25.11.2022

Sebrané spisy filozofa Ladislava Klímy se zřejmě, ale to zaklepávám, nakonec podaří dokončit.

Chybí totiž už jen šestý svazek - neboli soubor jeho divadelních her. Ostatní máme. Vyšly deníkové záznamy Mea (=první díl), dopisy Hominibus (=druhý díl), publicistika plus jeho filozofování Svět atd. (=třetí díl), Velký román (nejrozsáhlejší Klímovo beletristické dílo), nu, a letos na podzim vydán i zbytek beletrie - pod názvem „Bel“letrie. Je to pátý díl, který má neuvěřitelných 1 168 stran, a editorkou je francouzská překladatelka Erika Abrams, která zohlednila veškeré dochované rukopisy. Mnohé se bohužel navždy ztratilo.

Na knize fascinuje i zevrubnost ediční poznámky, komentářů, vysvětlivek. Až čtenář zaváhá, zda si to Klíma zaslouží. Ale ano, zaslouží. I v beletrii má jedno své těžiště. Nepochybně má. Ale ne veškeré jeho práce si nejspíš zaslouží totální obdiv. Proč nepřiznat, že se patrně místy jedná i o literární brak. Ano, jistě, záleží na definici braku, ale i geniální filozof umí sestoupit do nížit. Klíma sestupy více i méně vnímal, přiznával. A dělil své práce. Ale taky je pravda, že teprve nezávislé oko badatele a odstup musí dělit zrna od plev.

Anebo nemáme dělit vůbec? Nevím. Ladislav Klíma fakticky psal i provokativní pornografii, pokoušel se v některých směrech úplně nejsvobodněji překročit veškeré hranice konvencí (asi jako Sade) - a to se mu nakonec i podařilo. Jako čtenář byl Klíma prodchnut dokonce i krvavými kolportážními romány a nebál se jejich stylu. Psal v něm. Někdy. I když dodám, že vlastně ne, že psal v lepším a ve zcela svém stylu. Nemá přesto smysl zpívat ódy na každé slovo, každou větu, zcela každou jeho povídku. Jistěže před nás vytanou atmosférické horory a překvapivé sekvence románů a snové vize úžasné síly. Ale někdy psal, jen aby psal. Psal ze zoufalství, psal z potřeby se odreagovat. Málo však bylo spisovatelů jako on a je jedinečný.

Je jedním z nejoriginálnějších českých filosofů, který dodnes ovlivňuje další a další umělce. Přitom až Sebrané spisy Eriky Abrams přinesly jeho dílo prvně v úplnosti a textově spolehlivě, v patřičné chronologii.

Jako zázrakem se zachovala i jedna jeho raná povídka Osud (1893 nebo 1894), která si už nezadá s ničím, co přišlo pak. Klímovi bylo tenkrát asi patnáct, když ji psal, a vidíme, že už tehdy věřil v ten zatrolený titulní Osud. A v textu, který připomíná záznam snu, je Osud píšícím mužem s hrůznýma očima, kterého vypravěč vize touží probodnout. Ne že by to nešlo, ale pochopí, že bodne a Osud bude psát stejně. Je zajímavé, že už patnáctiletý Klíma jaksi automaticky předpokládal, že OSUD přináší jen a jenom neštěstí - za neštěstím. A že by bez jeho činnosti existoval na zemi ráj.

Nejméně z mého hlediska je to zvláštní postoj. Uznávám, že jsou lidé, kteří nepřekročí stín. Jim není dáno. Dobrá. Ale co miláčci štěstěny? Těm snad osud nenadělil prvořadě dobré? Známe případy lidí, kteří zůstali miláčky bohů do smrti.

Už prastará Klímova povídka, která s nějakými verši svazek uvádí, vyvolává vzpomínku na četné jiné zoufalce života. Vyberu dva. Nejprve Edgara Poea. Ani Poe nikdy nepřijal „normální“ zaměstnání a do smrti a v chudobě se probíjel pouze jako spisovatel a básník. Tak i Klíma, který je - zrovna onou prvou prózou Osud - dobře srovnatelný i s Poeovým pokračovatelem Lovecraftem. Ale je pravda, že ani Lovecraft netrpěl tak strašným nedostatkem a že vytvořil sice dílo kultovní, avšak nakonec silně odlišné. Hrůza byla pro Klímu jen vedlejší efekt úvah.

Po roce 1894 následuje u LK obrovská prodleva, tedy co se psaní beletrie týče, a teprve z let 1907-1913, kdy žil v Modřanech a Vršovicích, se dochovala další torza románů. Údolí největšího rozhodnutí, Sus triumphans, Český román, Román ve věčnosti, Skutečná událost, sběhnuvší se v Postmortalii a původní verze Utrpení knížete Hellmutha Sternenhocha. Erika Abrams ji zveřejnila, tak jako definitivní podobu téhož textu z let 1926-1927.

Plodné období měl Klíma i v druhé půlí první světové války, kdy žil vedle Vysočan v Libni. Musíme si přitom uvědomit, že dobře vládl jazykem německým, takže se ve svazku dočkáme i takto psaných prací. Samozřejmě jsou následně přeloženy.

Dalším beletrickým obdobím se mu staly roky 1919-1924. Tehdy vznikly třeba slavné povídky Podivná příhoda, Hledání strašidla, Jak bude po smrti a původní verze Slavné Nemesis. Na té však filozof opět zapracoval a zdefinitivnil ji teprve mezi roky 1926 a 1927.

Podobně jako můj plzeňský přítel a teatrolog Vladimír Gardavský jsem se o Klímu vždy zajímal. Tedy, vždy… Na gymnázium jsem náhodou chodil s Pavlem Čížkem, dnešním starostou Spáleného Poříčí a krajským politikem; a Pavel to byl, kdo mě na Klímu jako první upozornil. Hovořil o něm nadšeně. Byli jsme mladí. Přečetl jsem tedy modrý odeonský svazeček a dlouho se k ničemu jinému nedostal a pochopitelně jsem byl zaujat. Zvláště si pamatuji, jak mě jímala závrať z Klímových líčení skutečných horských závratí. Slova A OBEŠEL JÁ POLÍ PĚT mě vyděsila, pochopitelně, a už tehdy jsem měl pocit, že Klíma musel popisovat sny. Tedy si je i detailně pamatoval. Zde ale prr. V tom je někdy umění autora, kterému se ve skutečnosti nezdá vůbec nic…

Jako všichni jsem posléze věděl, že se na Klímu zaměřil syn spisovatele Ludvíka Součka David. I že něco z Klímova díla zhudebnili Plastici. A běžel čas. Po revoluci ho začali vydávat až zběsile. Uvítal jsem nakonec Sebrané spisy a jen mě trochu mrzí, že Velký román vyšel kvůli nějakým finančním zádrhelům pouze brožovaný, zatímco ostatní svazky jsou vázané; tedy kromě čtenářské edice Českého románu, která vyšla před několika lety zvlášť. „Nečtenářská“ je v našem svazku.

Půjčil jsem Klímu taky příteli Josefu Hrubému, dnes bohužel již zesnulému plzeňskému básníkovi. Přátelili jsme se a nosil jsem mu hodně knížek a často ho nadchly, někdy inspirovaly. Ale Klíma nikoli. Pepík mi svazek jeho deníků vrátil a vrtěl hlavou. Klíma pro něj nebyl nečitelný, avšak považoval ho za potenciálního sebevraha. Ne přímo blázna, ale nikoli člověka hodného následování. A měl pravdu. Co se přístupu k životu týká, není Klíma hodný následování. Ale to nejsou ani Lovecraft a Poe. Všichni však zanechali dílo s D a taky na konci se dostávám k otázce, zda se na tom jejich díle a životě podílel nějaký „pan Osud“.

Bylo už předem dáno, že ti muži vytvoří to a to? Existuje náhoda? Bůh? Bůh i Satan? Na tohle odpovědět žádný člověk nemůže. K odpovědi se přesto můžeme velmi přiblížit. Netuším, zda i četbou Poea. Netuším, zda i četbou Lovecrafta (to spíš ne). Ale tuším, že četbou Ladislava Klímy určitě.

Ladislav Klíma. Sebrané spisy V. „Bel“letrie. Text uspořádala, k vydání připravila a poznámkami opatřila Erika Abrams. Také přeložila cizojazyčné texty a sama zhotovila sazbu z písma Baskerville 10 Pro. TORST. Praha 2022. 1068 stran.

Sebrané spisy V. - „Bel“letrie - Ladislav Klíma, Erika Abrams (ed.) | KOSMAS.cz - vaše internetové knihkupectví