Málokterý z našich zpěváků vytvořil tolik perel a zároveň i tolik počinů řekněme diskutabilních. Měl písně jen pro holky, jen pro kluky, jen pro strejce s tetkama, pro všechny – i pro nikoho: Václav Neckář si přesto určitě zaslouží úctu. Zamlada mu prý předpovídali, že bude druhým Gottem; naštěstí se tak nestalo, nezakuklil se jen v jedné škatulce, a tak tu po něm zůstala spousta muziky, z níž si to svoje vybere snad každý…

Kdo zná Neckářovo album Planetárium, jistě si vybaví píseň Stroj času, kde je umně spojena mozaika útržků jdoucích v čase pozpátku, od mladíčka, kterému také jednou bylo 17, přes milou úchylnost UFO až k chlapečkovi, co nadšeně zpívá lidovku Kolíne, Kolíne – je to Neckář sám, tehdy tříletý: pocházel totiž z divadelnické rodiny (otec i strýc herci, máma divadelní úřednice), a tak se tam na kulturu dbalo. I s bratrem Janem měli prý role rozdělené už v dětství: mladší brácha hrál, ten starší zpíval.

Prkna, co znamenají svět, okoušel tedy již jako dítě, když v ústeckém divadle, kde máma úřadovala, nahrazoval sám dětský sbor. Jít studovat herectví se opakovaně pokoušel marně (prý kvůli tátovu politickému škraloupu), což mu ale nezabránilo brát alespoň drobné štěky v divadle v Mostě. Bratr Jan se mezitím – z rodinně existenčních důvodů – živil ve vojenské kapele. Václav vedle hraní čím dál víc zpíval – doba byla taková, že hudba na jeviště patřila, vzpomeňme jen Semafor. Přes Plzeň tak zamířil do jednoho podobného pražského – do divadla Rokoka. To už měl v rozhlase svůj první hit, který se jmenuje Ze soboty na neděli, ale všichni ho znají jako I vám bylo jednou sedmnáct. K tomu stačily už jen dvě následující písně, Tu kytaru jsem koupil kvůli tobě a Lékořice, aby se v roce 1965 vyhoupnul na třetí místo ve Zlatém slavíku (za Gottem a Matuškou). O rok později mu vychází první album Václav Neckář zpívá pro mladé (nedávno vyšlo v reedici). Singlů už měl - a ještě měl mít - vedle toho nepočítaně. A natočil tehdy i svůj první (a nikoli poslední, ale přitom už životní) film, vysoce ceněné Ostře sledované vlaky – dá se říci, že na co v té době sáhl, ve zlato se proměnilo, byl prominentní dítě štěstěny s kariérou představitelnou si jen v báječných letech šedesátých.

V divadle se setkal s Martou Kubišovou, se kterou se znali už z dřívějšího působení v Mostě, a – co bylo nejdůležitější – současně s ním tam přišla i Helena Vondráčková. Ta byla v té době také bronzovou slavicí, zatímco Kubišová už zlatou. Trio se ukázalo být životaschopné, Václav v něm hrál vitálního, rošťáckého elementa s nádechem sklonu k satiře. Dobrým duchem jim přitom byl textař Zdeněk Rytíř. Když se Matuška od divadla osamostatnil a jeho kapelu si odvedl s sebou, ředitel Rytíře pověřil, aby sehnal jiné hudebníky – ten přivedl teprve devatenáctiletého konzervatoristu Otu Petřinu, který pak s Neckářem s přestávkami spolupracoval až do své smrti v roce 2015. Nyní se tedy stal kapelníkem doprovodné skupiny nového pěveckého tria, Golden Kids. To bylo zpočátku triem jen na prknech domovského divadla a každý z jeho členů měl vlastní kariéry – Neckářovi tak v roce 1968 vyšlo druhé album Dobrou zprávu já přináším vám, opět výběr ze singlů.

Díky nebývalému úspěchu na festivalu ve francouzském Cannes stali se Golden Kids pro všechny tři hlavní akvizicí. Smůlou však bylo, že přišel srpen 1968 – ještě rok se skupina vezla na vlně slávy, pak se ovšem Kubišová ocitla v hledáčku strany a trio bylo začátkem roku 1970 zakázáno. Neckář se pro kolegyni pokoušel dělat, co jen mohl (čímž si soudruhy popudil sám proti sobě), nakonec mu ale – stejně jako Vondráčkové – nezbylo než se vrátit na sólovou dráhu. Za zády mu k tomu zůstal stát Petřina, který mu postavil doprovodnou skupinu Bacily.

V roce 1971 vychází Neckářovi méně výrazné album Světská sláva – polní tráva, jakýsi pokus o hledání další cesty: nejsou to už naivní klukovské písničky, není to ještě ani budoucí rock, a tak z desky zůstala vyčnívat jen Perla, příběh koně, předzvěst mnohých budoucích sentimentálních popěvků pro uši spíše dívčí. Album je předobrazem jisté dvojkolejnosti Neckářovy, která ho pak měla provázet po celou kariéru – na jedné straně byl tu už rocker Petřina a jeho Bacily, na straně druhé Josef Vobruba a jeho TOČR, orchestr doprovázející celou škálu pop-music interpretů.

Zdá se, že zpěvák se lépe cítil na té první parketě – v roce 1973 vyšla koncertní deska Doktor Dam Di Dam a jeho Bacily, která nepatří ani do jeho oficiální diskografie, přitom předznamenává ale budoucí bigbítové smrště ve své době zcela nebývalé. O rok později vychází pak studiový počin Tomu, kdo nás má rád, folk-rocková kvalita, dodnes velmi vysoce ceněná. To ovšem začalo na české kulturní scéně přituhovat, normalizace se rozjela naplno na všech frontách, a tak i zarostlí muzikanti začali být komunistou umravňováni. Všichni, kdo chtěli vystupovat, museli zkrátit vlas. Petřina kvůli tomu raději odešel do ústraní, kde měl o to víc času na komponování.

Paradoxně to mělo pozitivní výsledek v podobě dvojalba Planetárium z roku 1977 – myslím, že nejen autor těchto řádků, nejen hudební kritika, ale i většina z (přinejmenším té mužské) posluchačské obce je považuje za vrcholný umělecký počin jak Václava Neckáře, tak i jeho Bacilů. Koncertní program, s nímž skupina objížděla republiku, hýřil efekty a posluchačům skýtal hudební i vizuální zážitek, jaký neměl v té době u nás obdoby. Hudba volala po srovnání se světovou špičkou typu Yes a i Dialog s vesmírem skupiny Progres 2 měl teprve přijít. Bylo to nejprogresivnější zpěvákovo období a bratři Neckářovi vyzdvihli v rámci své celoživotní tvorby nejvýš právě toto vpravdě geniální dvojalbum.

Jakkoli byl však tento hudební počin Neckářův bohulibý, tak se příliš nelíbil soudruhům, kteří ho čím dál víc tlačili do popové či estrádní polohy a skupině házeli klacky pod nohy. Zpěvák mezi tím lavíroval, jak uměl – aby se vyhnul šikaně v domovském pražském kulturním středisku, uchýlil se pod křídla mírně benevolentnější severočeské agentury. Drobné úlitby režimu činil účastmi na zprofanovaných akcích. Spolupracoval s Deanem Reedem, rudým americkým rockerem pochybných pěveckých kvalit, co emigroval opačným směrem než bylo obvyklé. V roce 1986 přijal titul zasloužilého umělce. Jako většina tehdejších zpěváků, také on se nechal donutit k podpisu Anticharty. Nakonec vstoupil i do KSČ; po revoluci se otevřela aféra s jeho údajnou spoluprací s StB, která však u něj byla stejně pasivní jako to členství ve straně. Balancoval zkrátka na hraně, stejně jako tehdy všichni, co chtěli dělat svoji práci a přitom si nezadat – coby veřejně známá osobnost to měl o to těžší a nikdy nebylo dokázáno, že by někomu ublížil. V tom se ho po revoluci zastávala i Marta Kubišová a vrátila mu tak jeho přátelská gesta z počátku let sedmdesátých.

S koncem toho desetiletí to nicméně – jak se dnes z nadčasové perspektivy jeví – začalo s ním jít z kopce. A nemám na mysli jen ty „holčičí“ písničky, nad kterými jsme coby vyznavači rocku už jen ohrnovali nos – album Podej mi ruku… z roku 1980 přineslo sice onu známou krásnou baladu o Václaváku, avšak jinak tam toho moc nebylo ani pro holky, ani pro kluky… A Mýdlový princ, kompilační album z roku následujícího, ukazuje již Neckáře (s čestnou výjimkou písně Křižovatky) umělecky neškodného, komerčního, líbivého. Kapela mezitím – aby se uživila – doprovázela i takové popaře jako Pilarová, Zelenková, Vondráčková…

Snad se za to tvůrci sami před sebou trochu styděli, a tak se roku 1982 opět vzepjali ke kvalitě albem Příběhy, písně a balady 1. Znovu se tu rozklenuly výrazné petřinovské kytary, posluchač opět vstoupil do snového světa za zrcadlem, zase album bez vycpávek, jedna pecka za druhou. Tolik dobré muziky na jednom místě, až byl člověk muzikantům ochoten odpustit poněkud již slabší dvojku a ještě rozředěnější trojku, co pak vyšla o rok později.

A pokračovalo to jak na houpačce, z výšky zase dolů: album My to spolu táhnem dál z roku 1984 jako by málem chtělo vyrovnat dobovým hitům typu Holek z naší školky, spíše než titulní píseň tu poslední zbytky reputace zachraňuje bratrům Neckářovým hříčka Je ráno, Anno. To nejslabší v jejich kariéře – jakkoli si to dobová kritika nemyslela - mělo však ještě teprve přijít: album Atlantida ‚99 z roku 1987. Jakkoli se tu snažili recyklovat to lepší z minulosti…

Tím spíš, že o rok později opět vstaly Bacily z popela: po čtrnácti letech, když už měli dlouhé vlasy i umělci v Sovětské Svazu, byl omilostněn také bouřlivák Petřina a ke kapele se opět mohl plnohodnotně připojit. Ta se oblékla do kůže s kovovými cvočky, vytočila volume doprava a nahrála album Pod komandem lásky, po letech opět výbornou, ryze petřinovskou muziku, tvrdou jak zamlada, přitom ale moderní. Zdálo se, že hubená léta jsou pryč, když tu najednou…

… přišla Listopadová revoluce s otevřením hudebního trhu na Západ a všemi známými neblahými důsledky pro domácí muzikanty, kteří čelili najednou poloprázdným sálům. Co horšího, aktuální album, jakkoli kvalitní, nebylo doceněno, neboť časy Planetária dávno byly pryč, máničky už od něj nic nečekaly a dívenky naopak do svých snů žádný tvrdý bigbít nechat vcházet nehodlaly, a tak se stal Neckář obětí svého příliš širokého repertoáru.

V komorní podobě živořili umělci po klubech, brali co bylo, leckdy nebylo nic. Václav Neckář zatrpknul a začal tloustnout. S bratrem si založil agenturu Ne a Ne records (Neckář a Neckář), která začala skupovat a vydávat vlastní staré nahrávky. Rovněž řídká živá Neckářova vystoupení sestávala už jen z omílání největších hitů, jejichž pokladnice naštěstí byla plná. V roce 1994 došlo ke krátkému reunionu Golden Kids, ale do stejné řeky už se podruhé nevstoupilo: zejména holky měly své vlastní kariéry a po dalších letech se nakonec (když je měl manažovat Vondráčkové manžel) rozešly ve zlém.

V roce 2002 postihla tehdy již velmi opulentního Neckáře mozková příhoda, kdy ztratil schopnost řadit slova a artikulovat (afázie). Vypadalo to, že je s kariérou konec; dlouho mu trvalo, než se mohl vrátit vůbec do života, znovu se učil mluvit a číst. Díky nezištné podpoře přátel, rodiny a velkému vlastnímu úsilí se z toho nakonec v rámci možností dostal, vrátil se dokonce i na jeviště - publikum si pak na jeho pomalou mluvu a čtení textů z papíru zvyklo.

O tři roky později tak mohlo po velice dlouhé době vyjít další album s původním repertoárem, Oči koní. K někdejší již zmíněné písni Perla, příběh koně z roku 1971 se vrací nejen jejím znovuuvedením, ale i převládajícím sentimentem. Album asi nikoho nenadchlo ani neurazilo, pokud ho tedy poněkud stereotypním omíláním koňské problematiky neznudilo. K opravdovému „zmrtvýchvstání“ došlo až v roce 2011, kdy nazpíval se skupinou Umakart píseň Půlnoční, známou hlavně z filmu Alois Nebel. Názory na ni se různí a asi je třeba rozlišovat mezi úctou k umělci, co se dožil vlastního zklasičtění, a hudebním nápadem mnohými považovaným za tak chatrný, že by jej asi stěží mohl vydat někdo neznámý. Ale – byl to hit. Píseň se pak objevila i na jinak solidním albu Dobrý časy (2012), kontemplativním stejně jako jeho šedivý podzimní obal. Ještě lepší však byl ten příští, filigránsky propracovaný, zpěvnější titul Mezi svými z roku 2014. Nejsou to už písně ani pro kluky ani pro holky, ale pro babičky a dědečky - velmi pokorné, všechno tu zní střídmě, je cítit pozorná aranžérská ruka bratra Jana. Příklon k duchovnu je zřejmý.

V roce 2015 v létě zemřel Ota Petřina, zpěvákův celoživotní kytarový souputník, podepsaný pod jeho nejlepšími věcmi. V prosinci měl pak Václav Neckář předvánoční koncert ve Zlíně; těsně před ním se dozvěděl, že mu právě na selhání srdce zemřela manželka, se kterou to spolu táhli už od počátku sedmdesátých let, milovaná Jaruška – jako profesionál přesto tehdy koncert odzpíval. A byť sporadicky, stále vystupuje dodnes.

Druhým Gottem se naštěstí nikdy nestal. V jedné škatulce se nezakuklil, a tak tu po něm zůstala spousta muziky - to svoje si z ní vybere každý.

SEN POTÉ a jiné příběhy (výběr z mojí povídkové tvorby):
V domě mrtvého
Rozhovor s vítězem voleb
Parvenu
Blázen ve tmách chodí
Podivín
666
Chléb v ošatce
Nanebevzetí Maxmiliána Verba
Valentýn Výmluvný
O myších, kočkách – a lidech…
Sen poté
Lenčin osud

Knihu si můžete objednat zde.