Rok 2022 byl rokem, kdy jsme si připomínali 150. výročí narození slovinského architekta a urbanisty Jože Plečnika. Jeho životopis netřeba uvádět, najdete ho ve všech encyklopediích papírových i elektronických. Dle návrhu Slovinské republiky a z rozhodnutí OSN byl tento rok nazván Plečnikovým rokem.

Když navštívíte Plečnikovu rodnou zemi, zjistíte, že má úplně vše: vysoké hory (kdo nevylezl na Triglav není pravý Slovinec), krásná jezera, soutěsky, krasové jeskyně, ale i moře, přístavy, vznosná města a kouzelná městečka. Pokud máte štěstí, průvodcem vám může být pan Damjan Prelovšek, veliký znalec a obdivovatel Plečnikova díla a také první velvyslanec Slovinské republiky v Československu po roce 1989. S ním a jeho úžasným výkladem v kouzelné změti obou našich jazyků, můžete poznat vše, co Plečnik ve Slovinsku vytvořil. V hlavním městě Lublani známé Trojmostí, objekt Ústřední tržnice, promenádu v ulici Vageova, Slovinskou národní a univerzitní knihovnu, Žale (městský hřbitov, kde je architektův hrob), kostel sv. Františka z Assisi a nedaleký-dnes bychom řekli domov důchodců, který ale byl opravdovým domovem pro staré lidi i se zeleninovou a okrasnou zahrádkou. Domyšlenost tohoto projektu je obdivuhodná, oni totiž i staří lidé musejí něco dělat a cítit se užitečnými (dnes je zde vysokoškolská kolej). Velkým zážitkem se může stát i návštěva domu pana Prelovšeka, který pro jeho otce-svého přítele přestavěl Plečnik neopakovatelným způsobem. Pracoval na ní ve stejné době, jako na interiérech Pražského hradu. Nábytek i např. kování dveří jsou si velmi podobné. Kdo jede do Lublaně, musí navštívit i vlastní Plečnikův dům, několikrát dostavovaný, s jeho zahradou, vybavením a pracovnou, v níž máte pocit, že odtud architekt právě odešel na malou procházku a brzy se vrátí. Mimo město pak stojí snad nejkrásnější Plečnikova stavba v jeho rodném Slovinsku-kostel sv. Michala Na blatech. V podmáčeném terénu postavit takový kostel musel být opravdu kumšt. Ale Plečnik si poradil: celou stavbu postavil stejně jako domy v Benátkách. Pouze namísto dubových klád, zaražených do rozmokvalé země, stavěl na stejně použitých betonových kanalizačních rourách. Téměř celý tento kostel porůstá přísavník pětiprstý, my mu říkáme obyčejně-psí víno. Jeho sazenice architekt dovezl z Prahy. A aby vše bylo dovedeno k dokonalosti, farářem zde je kněz, jehož rodina pochází z Olomouce.

Brána hřbitova v Lublani

Asi i proto, že Plečnikovu talentu, nápadům, imaginaci byla jeho země malá, proto na pozvání prezidenta nově vzniklého Československa, začal Plečnik působit při opravách a úpravách Pražského hradu. Bez jeho velkých děl, ale i malých artefaktů, si už sídlo kdysi českých králů a dnes prezidentů nedovedeme představit. Velkolepá Sloupová síň se schodištěm-vstup do Španělského sálu, obelisk z mrákotínské žuly na 3. nádvoří (k dokreslení atmosféry jeho vzniku si můžeme přečíst dochované dopisy mezi architektem a dcerou TGM, Alicí Masarykovou), Orlí kašna na východní straně nádvoří a nedaleké Býčí schodiště, v jižních zahradách Hradu pak Malý Belvedér a ikonická Monolitická mísa obřích rozměrů.

Vnitřní úpravy jsou již méně známé a hlavně méně přístupné, ale typické zakřivení opěradel židlí, vytvořených právě pro prezidenta Masaryka, vypovídá o požadavku našeho prvního prezidenta: aby člověk mohl dobře pracovat, nepotřebuje přepych, ale trochu pohodlí (v době příchodu na Pražský hrad bylo TGM 68 let). Ty židle jsou opravdu velmi pohodlné. Sběratelský zájem Alice Masarykové dokládá třeba na míru upravený výšivkový salon. Stopy Jože Plečnika na Pražském hradě jsou nepřehlédnutelné a nezapomenutelné. Stal se tvůrcem sídla českých prezidentů, stejně jako Petr Parléř byl tvůrcem duchovního místa korunovací českých králů.

Ale to opravdu nejkrásnější, co Plečnik vytvořil, nenajdeme ani ve Slovinsku, ani na Pražském hradě, ale na opačném kopci oproti Hradu, na pražských Vinohradech. Zde stojí kostel Nejsvětějšího Srdce Páně, kostel, o kterém nelze psát. Ten musíte vidět a zažít. Nikoli ale pouze jako divák či turista. Tam musíte prožít chvíle, kdy je jeho prostor naplněn nejen krásnou architekturou, nejen sochami a bohoslužebnými předměty či vůní kadidla, ale kdy kostelní lavice jsou úplně plné. Tento kostel je totiž farním kostelem největší pražské farnosti a lavice plné farníků každou neděli dokládají, že Plečnik, sám hluboce věřící člověk, stvořil dílo, které již 90 let (kostel byl vysvěcen 8. května 1932) slouží lidem a Bohu.

V souvislosti se 150. výročím narození Jože Plečnika není možno nezmínit i krásnou spolupráci s velvyslanectvím slovinské republiky od doby prvního velvyslance pana Damjana Prelovšeka až po současnou ambasadorku paní Tanju Strniša. Pro dobré vztahy našich zemí udělali opravdu hodně. A proto není možné nezmínit i množství akcí, které letošní výročí doprovázely, ať to byla 23. ledna bohoslužba v kostele Nejsvětějšího srdce Páně, 31. března vernisáž k výstavě Jože Plečnik na Pražském hradě a výstava fotografií renomovaného slovinského fotografa Saši Fuise-fotografie z Národní knihovny v Lublani, 1. dubna koncert slovinského a českého sboru v kostele na Vinohradech a 8. května koncert k 90. výročí vysvěcení tohoto kostela, 14. září udělení ceny Jože Plečnika ve spolupráci se Správou Pražského hradu a 30. listopadu pak závěrečný koncert Plečnikova roku 2022 s vystoupením Slovinského národního divadla z Mariboru ve Španělském sále Pražského hradu pod záštitou prezidentů České a Slovinské republiky. Tamní krásná a přátelská atmosféra dokreslila vysokou úroveň provedení všech hudebních děl, ale i vzájemnou blízkost lidí z obou našich národů.

Plečnikův rok 2022 končí. Ale jeho dílo tady s námi zůstane a bude obdivováno i nadále. Až se někdy opozdíte a půjdete přes Náměstí Jiřího z Poděbrad třeba kolem půlnoci, kdy už nikde není ani človíčka, najděte si čas zadívat se v tichu a klidu na tu majestátní budovu uprostřed náměstí. Je nádherná, důstojná, tajuplná, božská. A bude tu stát staletí. Plečnikův rok sice končí, ale Jože Plečnik tu s námi zůstává.