Před pětadvaceti lety - a pár týdny - zemřel Jaroslav Foglar (23. 1. 1999). Mnozí jej nemohou vystát. Většina ho ctí jako úspěšného vychovatele a skauta. Anebo snílka, který si od - Svojsíkem u nás založeného - skautingu půjčil to, co mu sedlo do krámku (jeho maminka ostatně měla papírnictví).

Sám uznávám Foglara nejvíc pro tzv. Stínadelskou trilogii, kterou postupně napsal, a pro její universum. Snad ten „vesmír“ přeceňuji? Možná, a někdo ho srovnal rovnou s universem Hvězdných válek. Je to přehnané, ale ne od věci. Při psaní Foglar - z jedné strany - cíleně utekl od vymyšlených světů cizokrajna a kaubojky, ale na druhou stranu sám vkládá do magického světa svých knih natolik fascinující rituály, že udělaly ze Stínadelské trilogie takřka jakousi utopii a knihu v některých směrech až fantaskní. Zrovna tak mě ale zasáhly kreslené Rychlé šípy, s trilogií provázané, a ne každý dnes ví, kdo byl (v seriálu vystupující) hoch Tintěra, ale většina z nás pamatuje (četli jsme Rychlé šípy prvně jako kluci), jak se jmenoval šestý člen klubu. A jak? Jistěže Jan Velner. A byl to ten kluk, co chtěl kvůli vysvědčení pod vlak (nebo to úspěšně předstíral), ale Rychlé šípy ho zachránily, vzaly „dobrotivě“ na prázdniny k vodě a dostal přezdívku Pátek. Ale „jednou slaboch, pořád slaboch“ (naznačuje snad Foglar?), tak se Pátek Velner neosvědčí a už někdy v sobotu tradá, musí domů.

Tato a jiná „bezpříkladná“ dobrodružství Rychlých šípů se odehrávají v nejmenovaném městě, které nemáme právo ztotožňovat s Prahou. Je to fajn město, ale má jednu kalnou čtvrť. Stínadla. A Rychlé šípy tam někdy v podvečer zabrousí přes Rozdělovací třídu, kudy jezdí elektrika. Než se však necháme pohltit (či vystřelit přes koleje do strašidelných uliček), běžíme ještě pár momentů tou světlou částí světa. Zdá se, že byl Foglar na okamžik líný, protože ji ani řádněji nepojmenoval. Anebo pojmenoval, ale nechal u vesla ten provizorní a snad pracovní název: Druhá Strana. Ale aspoň to svědčí o významu Stínadel, která jsou - vzhledem k tomu - stranou „První“.

Při jejich průzkumu padají běžnější i magické názvy ulic a míst. Např. Netopýří věž, v jejímž okně se zjevuje - Zorru Mstiteli podobný – Širokko, anebo Kocouří hrádek, blok asi pěti domů na nejvyšším místě Stínadel. Oficiálněji zní Dům u červeného raka, v jehož dvoře padly Rychlé šípy do spárů Dabinelovců, což byla parta kol jednoho kandidáta na Velkého Vonta.

Na co se - jinak celkem ateistický - Foglar ovšem přímo specializoval, byly kostely a zvony. A tak… Na kostele svaté Magdalény ve Stínadlech se houpá zvon Zlatá Svatá a nad kostelem Černých Kapucínů duní Velký Dominik. V hloubi pekelné čtvrti existovalo taky Živé srdce. Foglar nicméně neuvádí, na kterém kostele tlouklo, a neznáme ani domov nejslavnějších dvou zvonů Umrlčího prstu a Dunivé Kateřiny. O Kateřině jen víme, že vyzváněla hluboce a teskně, asi jako by se hněvala.

Jsou tyhle názvy úřední anebo lidové? Anebo „pouze“ z dětské mytologie? To není nutno řešit, řekl bych, a kdyby, případ od případu. Platí to i pro ulice. Třeba Karmelitánská jistě není název, který vyrašil v hlavách kluků, ale třeba Komáří kout bude sotva výmysl dospělých. Zrovna tak Jezevčí zuby. Oficiálně zní leda Belmutka, což byl úsek, kde Vontům panoval jistý Antonín Zíb.

Jak víte, kluci Stínadel si říkali Vontové, a to na paměť Vojty Vonta, který je „kdysi“ sdružil a byl prvním jejich představitelem, prvním Velkým Vontem. Vždycky mě ale zarazí, že „dávné“ události stínadelských dějin nemohly být dávné. Ano, staré byly, ale jen skrz dětské vnímání. Původní Velký Vont nejspíš dál procházel stejnými ulicemi a jen zestárl a pro příběhy Záhada hlavolamu a Stínadla se bouří tím pádem neexistoval a jeho srdce už pro ně také netlouklo. Neumřel, ale, ano, zůstal ignorován.

Mohl se samozřejmě a teoreticky ze Stínadel i odstěhovat do jiné čtvrti, například na zmiňovanou Druhou Stranu, kde kluci v klopě nenosili žlutý špendlík, tento symbol Vontů, anebo jej život mohl zavát do jiného města, ba jinačí země. Jenže není důvod k podobně vytěsňujícím ho představám - a s výjimkou Jana Tleskače nebo Roberta Komoura většina hochů ani nezašla bídnou smrtí, kdepak. Ve Stínadlech většinou dál žijí, ale už jinde. Dospěli. Neodumřeli, ale mají vlastní svět. A jejich další život ještě trvá po desetiletí, a tedy déle, než zabrala původní éra desetiletí jednoho, které si lze představit mezi šestým a šestnáctým rokem. Ve skutečnosti ale je klíčových let ještě méně. Jde o magickou situaci mezi devíti a dvanácti lety. Nic víc. A kdo si udrží něco z tehdejšího vidění navždy, má bod. Možná i víc bodů. Je to přitom, ano, až neuvěřitelně krátká doba. Jak si ale vzpomínáte, nepřipadala nám krátká, když jsme ji žili.

Na věci je víc záhad. Např. samo jméno Stínadla. Vážně se popravčímu špalku říkalo STÍNADLO? Asi, ale je teorie, podle které vzniklo slovo Stínadla ze sousloví STÍN A DLAžba. V prvním vydání knihy Stínadla se bouří, které bohužel nemám, se přitom hovoří o Stínadlech teprve od poloviny osmé kapitoly. Předtím taky, ale „psáno krátce“: Stinadla. Teorii se „stínovou“ čtvrtí tudíž lze opustit? Kdo ví. A jsou další problémy.

Osobně mi nepřipadá pravděpodobné - a nejsem sám, že by rozmarní, od přírody zlobiví kluci (navíc všech věkových kategorií, přičemž v dětství představuje i jen rozdíl ročníku miliony mil) UDRŽELI V CHODU (a měli zájem udržet) natolik sofistikovanou mašinérii, jakou líčí Foglar. Děti se obyčejně nenudí a nemají čas vytvářet byrokracii a pitomé aparáty. Podle Foglara to ale dělali a takřka jako vojáci. Poslouchali Velkého Vonta a šestičlennou radu. Každá ulice (dejme tomu Sedmikostelí) měla i náčelníka a skupiny s vlastními vůdci fungovali dokonce v rámci ulic. Co víc, hovoří se úplně vážně o „podnáčelnících úseků“. Je to divná konstrukce. Jediné, čemu bych věřil, je funkce tzv. poštovních „jezdců“.

Tito hoši nejezdili na ponících ani na koni či čezetě, ale běhali. Stejně to ale zavání dospělou politikou a disciplínou. Snad i pod vlivem války a nacismu, kdy Foglar dílo psal, a těžko věřit, že by podobný systém nekrachl dřív než za sezónu. Krachl by. Rozdrolil by se vlastní komplikovaností. Jen Foglar, snílek, mohl mít sen, a navíc… Děti nejsou ani Svobodní zednáři, takže je otázka, zda by léta dodržovaly následující „zahajovací formuli“ Vontské rady:

„Buďme svorni!“ „Žlutá je barva naše!“ „Nevyzraďme nic, co víme!“ „Mlčenlivost chrání nás!“

Nezlobte se, ale kluci k sobě jistě dovedou být krutí (a šikanují se), ale nevytvářejí organizace podobné mafii. Anebo vy se domníváte, že je to reálné? Ano, Foglarovy příběhy jsou, uznávám, rovny pohádkám. Takže je třeba je stejně brát a hlouběji neanalyzovat. Jenže to jednomu nedá. Nové volby Velkého Vonta se konaly vždy už za dva roky a ke všemu Vontové vedli kroniku, která nakonec dosáhla tří svazků, a měli společnou píseň beze slov, pro niž se Foglar - patrně - inspiroval působivostí husitského chorálu Ktož sú boží bojovníci. Oproti chorálu je pravděpodobnější pojmenovávání ulic a míst dětmi a pamatuji, že jsem v dětství měl tu samou tendenci. Zajížděli jsme na kolech do zatravněné cesty Pod zahradami a nikoho nenapadlo, že má i úřední název. Měla ho vůbec? Nevím, ale určitě se nenacházela nikde pod zemí a POD zahradou a pouze je na odvrácené straně bloku, jak říkám ne uskupení činžáků, ale souboru zahrad. Protože se dvě boční ulice bloku nepatrně svažovaly k řece, připadalo dětem na jedné straně, že jezdí „dole“ a tedy jsou POD zahradami.

Nebo jsme stavěli a vyrývali do svahu „klubovnu“ v podobě plácku na břidlicové stráni vysoko nad řekou a městem. To jaro byla tendence přisuzovat všemu okolo naše soukromé názvy. Výhledová plošina. Převisová stěna. A věřím proto i názvosloví u Foglara. Např. Černá ulička i Černý plácek. Čertova kuchyně (tak se jmenoval další stínadelský plácek) a Červotočivá ulička. Močálovna. Myší past. Myší schody. Anebo místo U tyrana. Žil tam prý rabiát a násilník. Kluk. Anebo oblast „Ve vysoké trávě“. Ironie! Ve skutečnosti tu tráva nerostla dokonce ani ve škvírách dlažby.

Vontové však nepochybně přejímali většinu názvů od dospělých, protože obvykle ani nebyl důvod přízvisko zdvojovat. Příklad? Hřbitovní. Katovna. Kropenatka (ulice, kudy tekl podzemní potok zvaný Černá voda). Krysařská. Maternova. V čísle 27 ústila v Maternově podzemní chodba vycházející z kostela svatého Jakuba. Močálovna. Modřenka. Mydlářská (s ní je spojen lotr Mažňák). Na bidýlku (žili tu přívrženci party zvané Uctívači ginga). Na černém blátě, Na hadím jazyku, Na majáku (zváno dle nárožní věžičky a jistě, může jít o vontský název). Na Nosálku (zákoutí s třemi javory, které za volebního boje přestoupilo od Uctívačů ginga ke klubu Žlutý květ). Na ostrůvku (zde žil Vojtěch Vont). Na porážce, Na Prasklém džbánu, Na sekeře, Na Štíru, Na Talířku, Na zábradlí, Na živé pochodni (průchod, v kterém hořel chlapec, co se idiotsky omotal pruhy filmu; ale sirkou škrtl jeho „kamarád“).

Nad propastí a Odsouzenecká: při „lovu na Širokka“ v ní zmizel démon v bílé masce v haraburdí. Opuštěný kout. Pod lucernou, Pod rasovnou, Podivínská, Popeleční plácek, Rejdiště, Sedmikřížová, Trestanecká, U smolného sudu, U starého mlýna (sem Rychlé šípy pohřbily psa Bublinu, když ho Vontové umučili). U tří nosů. V hlubinách, V Chapadlech, V Přítmí, Ve sklepeních, Ve strašidlech, Ve svíčkách (ulice u „svatyně Uctívačů ginga“).

Ve Zjeveních. Větrná. Vodní schody. Za mříží, Zádušní, Ztracená. Žabí schůdky. Zazděná. Tady dostal náčelník ulice Na Talířku Bert Komour do hlavy kamenem. Zemřel. Otázkou zůstávají Červené schody.

Oficiální název? Rychlé šípy tu vykopaly vontskou kroniku a místo Foglar popisuje takto: vždy čtyři schody a deset metrů ulice. Podle mnoha Foglarových fandů jde „určitě“ o schody Radnické v Praze, ale naznačil jsem, že slučovat město, kde žily Rychlé šípy, automaticky s Prahou, je ošidné. Ani Foglar tomu nebyl nakloněn. A držím se Stínadel, ale pojmenoval taky místa v jiných částech svého městského světa, ba oblasti za městem.

Do Černé jámy měla být „k velkému kameni“ a hrobu kočky Lízy položena (její) pracka. Na Dvořákově náměstí rozbil Vít Bezděk výklad kamenem, který odmrštila pneumatika jeho bicyklu, a kratochvílí milců foglarovek je teoretizovat, zda je něco podobného možné. Málokdo to zkouší naostro. Ulici nezaměňujme s Dvořákovými sady, kde, máme-li věřit mytologii, ničila stromky parta Karla Birkla a Jaroslava Pimla. Jelení kopec bylo místo, kde Rychlé šípy dobrzdily tramvaj sedmičku poté, co řidič omdlel (a Foglar byl, dodejme, právě nadšenec do elektrik). V Kropáčově ulici shořel málem činžovní dům, což zavinil jistý Jiří, syn majitele tamní truhlárny. Rychlé šípy zrovna byly návštěvou u kamaráda Vildy Drabšíka, a tak si mohly zkusit skok do požárnické plachty.

Míčový kout je záludná, slepá ulička Druhé Strany, kam vlákal klub Josef Řachtan, aby ho kluci naučili vyjímat ježka z klece. Jinak je nechtěl zavraždit, ale skoro. Marně mu Mirek Dušín vysvětloval, že jeho ježek není totožný s Tleskačovým, protože se prodává teprve „následkem legendy“ a původní učňův návod je k nepotřebě.

Vlasta Sýkorová, která klubu krásně vyšila vlajku, žila v Pobřežní ulici, a Jindra Hojer ve Sladovnické. Zvláštní, že Foglar právě u Hojera uvádí, že se přistěhoval z Brna. Situovat po takovém oznámení příběhy do Brna nemůžeme, je to výrokem anulováno.

Město Rychlých šípů disponovalo Severním nádražím, na kterém jednou dohonily zloděje kufrů, a nikdo jistě nepochybujeme o významu Šmejkalovy ohrady. Ani proto nemusím vysvětlovat, že u ní byly položeny základy klubu. „Kdysi,“ jak říkali. Stojí za upozornění, že jméno dostala ohrada teprve ve 215. pokračování seriálu, kdy tam už vodila hochy leda nostalgie.

Co se osobností Foglarova universa týče, podceňovanou roli v historii Rychlých šípů sehrál Vladimír Prokš. Kdo to byl? Kluk z „bohaté rodiny“, co žil kousek od Jaroslava Metelky, klubovního písaře. Prokš nepřímo navedl Rychlé šípy k tomu, že začaly vytvářet a „vydávat“ vlastní časopis, respektive oběžník, legendární Tam-Tam, a staly se jakýmisi investigativními novináři.

Závěrem se vraťme k Velnerovi a Tintěrovi. Za Velnera měl klub šest členů, ale není to rekord; počet dosáhl až třinácti. Rychlé šípy totiž jednou zoufale potřebovaly novou klubovnu (tu z prádelny měly v činžáku Václava Dibulíka) a sehnal jim ji hoch Jaroslav Murkač. Nové místo sice měl, ale musel být, tady šlo o podmínku, přijat za člena.

Sedm jeho kamarádů jakbysmet. Takže bylo Rychlých šípů náhle třináct a nějakou dobu je Murkač dokonce vedl. Nic podobného si ale skoro neumíme představit, protože Šípy bývaly vždycky krajně „pro sebe“. Tak to krušné období brzy skončilo. A Tintěra?

Samozřejmě to je člověk, který má za Rychlonožku smazat školní tabuli, když se Rychlonožka stane ředitelem školy. Mnozí si Tintěru nevybaví, protože už samy příběhy Rychlých šípů jsou jako sen. No, a Tintěra pouze hraje roli ve snu Rychlonožkově.

Záhada hlavolamu (včetně rukopisu) očima sběratele: