Klasický Maupassantův horor Horla (1886) je taky science fiction, k tomu se dostanu, ale povídka má ještě jinačí a řeklo by se „lidskej“ moment.

Je na ní z toho hlediska nejzvláštnější, nakolik uměl - úzkostný vypravěč - abstrahovat od služebnictva v domě. Sice skoro permanentně líčí samotu, a to svou, a skuhrá, ale že má okolo vějíř sloužících (nebo aspoň dva), zvíme natolik mimochodně, jako by to ani nebyli lidé.

Ostatně je ve finále upálí.

Jistě, bezděky. Omlouvá to ale poeovského hrdinu? Sotva. „Úplně jsem zapomněl na služebnictvo,“ konstatuje, když se z domu spojeného s démonem již stane pěkná vatra. Žádný jiný moment textu lépe nesvědčí o vypravěčově šílenství.

Stavení, v jehož útrobách vypravěč povídky Horla bydlí, je s jistou mírou pravděpodobnosti vylíčeno s představou domu Gustava Flauberta, stojícího rovněž u řeky, po které také putují lodě. To spojení bude klíčové! Otázkou zůstává, nakolik je patřičné hledat rovnou v hrdinovi i prvky Flaubertovy povahy. Asi ne. Je fakt, že velký francouzský spisovatel byl Maupassantovým učitelem, ale tady čteme o příznacích dotírajících v reálu na žáka. Ne na učitele.

Některými rysy (například nechutí jít večer na lůžko a faktickou hrůzou ze spánku) se hrdina Horly koneckonců podobá třeba Hitlerovi. Podezřele hodně rysů má však společných s Ludvíkem II. Bavorským. Taky „šíleného krále“ pronásledovalo/ děsilo (podle jeho vlastních tvrzení) něco jako strašidelná Horla. Démon. Metaforicky vzato i - na svět se zrovna deroucí - Hitler. V říjnu 1885 psal Ludvík Bavorský císařovně Sissi (a dopis existuje), že se „jeho démon nějak dozvěděl“, že ho Ludvík plánuje destruovat. Že se jej hodlá zbavit. Ale bytost se králově rozhodnutí prý leda vysmála. „Navštěvuje mě dál jako stín“. A provokuje prý líčením hrůz, které přivodí. Král Ludvík toho tvora údajně vnímá, i když ON zůstává neviditelný; dokonce nehmotný.

Ilustrace: Sorel Guillaume, Le Horla, d’après Guy de Maupassant

Panovník, pragmaticky řečeno, asi strádal obdobnou formou stihomamu jako Maupassantův hrdina. Lékař by to tak diagnostikoval. Mělo se jednat o „kohosi“, kdo na sebe teprve „nabere“ lidské vzezření. Měl to snad být ďábel? Satan s velkým S? O utkvělé vizi krále Ludvíka každopádně referoval jeho lékař, což se také dochovalo, a „ďábel“ měl podle panovníkova tvrzení přikvačit do reálného světa v nenápadné, neprokouknutelné podobě. Tím si byl citlivec jist. „Před svým zrozením mě hodlá zabít,“ psal král Sissi. Mohl se tu Maupassant inspirovat?

Netuším (a Sissi sotva poskytla obsah dopisu tehdejším novinám), ale spor se nevede o tom, že Horla sama inspirovala mnoho literárních děl. Například onen hned úvodem a velmi adekvátně využitý moment, kdy se hrdina zatočí jako káča… a rozhlíží a netuší víc, odkud přišel, ten momentíček se šklebí taky na pozadí pozdější americké povídky Salto od Ambrose Bierce.

Může jít o náhodu, jistě, ale spíš si Bierce Horlu přečetl a rozvedl motiv káči do příběhu muže, který má na Divokém západě zabránit v časovém limitu popravě oběšením. Nelze tak vzhledem k okolnostem učinit jinak, než chůzí po trati - od jednoho městečka k druhému. Uprostřed cesty potká pěšák muže, který jím mrští, a když atakovaný dopadne zpátky mezi pražce, omylem pokračuje zpátky. Jednotvárná prérie neposkytne vodítko, podle kterého by otočku napravil.

V Horle kreslí Maupassant i známou horu Saint-Michel a líčí místní groteskní pověst o starci-pastýři s hlavou pod pláštěm, který za sebou vleče kozla s tváří muže a kozu s tváří ženy. Ti dva se hašteří neznámým jazykem (je to jako nějaká snová vize) a chvílemi mečí. Atmosférou a dalším připomíná ta francouzská báchorka, zde citovaná, sekvenci z Velkého románu Ladislava Klímy, známou pod titulem Čas a smrt.

V Horle je i zmínka o komedii Alexandra Dumase mladšího, kterou hrdina zhlédne v pařížském divadle, aby se aspoň na krátkou chvíli vymanil z vlivu démona. Ten si ho doma víc a víc podrobuje. Horla se živí mlékem a umí sát z uzavřených lahví, jak vypravěč odhalí konkrétním pokusem. Tu povídku jistě znal i Jules Verne, když psal Tajemství Viléme Storitze, a mohl ji číst H. G. Wells, tvůrce neviditelného Griffina. Zajímavým momentem je „nemoc nešťastného přízraku“, která se démona chopí vždy, když se vysávaný vzdálí na delší dobu. Horla se očividně živí jeho životní energií.

„Pociťoval jsem onu úzkost a onu touhu se vrátit, která nás vždycky přepadne, jestliže jsme nechali doma v horečkách někoho, kdo je nám velmi, velmi milý a jemuž se, jak nám zlá předtucha našeptává, za naší nepřítomnosti ještě přitížilo,“ dočítáme se v Reindlově překladu Horly. Je to hrůza až dojemná.

Dnes už to zní banálně, ale Maupassant nevynechal ani představu, podle které je Horla z jiné planety. Je tu poté, co došlo k přenesení. „Aby se nás zmocnila. Jako se kdysi Normani přeplavili přes moře,“ píše doslova Guy de Maupassant. „Jako se plavili přes moře, aby si podrobili slabší národy.“ Je tu přitom i další moment, kde útočníka výslovně označuje jako upíra.

Ilustrace Sorel Guillaume, Le Horla, d’après Guy de Maupassant

Konečně stojí za pozornost úvodní příchod bytosti odkudsi z Ria. Připlaví se na lodi, ale možná ne sama - a je to celá „jihoamerická“ expanze jejích soukmenovců, až to poněkud připomíná Wellsovu (podobně invazivní) povídku Vláda mravenců.

Motiv upíra neviditelného v zrcadle se do Horly vrací opakovaně, ale Maupassant s ním pracuje velice šikovně a neustále dává najevo, že může být problém vysvětlitelný čistě psychologicky. V tom zrcadle se totiž - úplně marně - hledá hrdina sám. To si vysvětlí tak, že je to Horla, co zrovna číhá v prostoru mezi člověkem a zrcadlem, a co odstiňuje vhled do rámu.

Někde jsem dokonce četl, že se teprve od této povídky (a vlastně tedy vlivem jejího špatného čtení) vine literaturou stále opakovaná představa, podle které upíra neuvidíte v zrcadle.

Animovaná Horla: Le Horla - Film (youtube.com)

Je ale celkem pochybné nacházet všude analogie, protože autoři mají spíš ty vlastní nápady a často jsou inspirováni jenom podvědomě. Ale existuje i poutavý příběh Arthura Conana Doyla Parazit (1894), který byl prvně zveřejněn před sto třiceti lety a který zachycuje, v tomhle případě hmotnou a lidskou, zlodějku životní energie. Deníková forma i celková atmosféra je, zdá se, převzata právě z Horly Guy de Maupassanta, nedlouho předtím předčasně zesnulého (a uvědomme si, že se teoreticky mohl dožít druhé světové války).

Opisovali možná mnozí, ale vlastním Maupassantovým pandánem k Horle je příběh On, který ještě tíživěji předvádí neschopnost člověka snášet samotu.

Nejnověji byla Horla zfilmována loni: LE HORLA - Bande-annonce