21.2.2024 | Svátek má Lenka


UNIKÁT: Korespondence Jaroslava Foglara

27.11.2023

V edici Téma pro foglarovce se stal pan Martin Izera autorem víc než stostránkové publikace s lapidárním titulem Korespondence (vyšla na podzim 2023), věnované dopisům Jaroslava Foglara.

Těchto dopisů je mnoho tisíc a naštěstí zde nejde žádné jejich psychologické rozbory; téma je uchopeno z maximálního nadhledu. „Zaměřil jsem se třeba na otázky, kolik dopisů vlastně Jaroslav Foglar za život napsal,“ vysvětluje Martin Izera, „komu psal nejčastěji, kolik času mu zabírala tato korespondence v denním programu a co pro jeho život znamenala.“

Sběratelská část knihy přináší víc než 180 skenů, s jejichž doplněním autorovi pomohla řada lidí. Osobně mě vždycky překvapovalo, že Foglar prakticky na všechny, nebo takřka na všechny dopisy, které dostával, odpovídal: to není u spisovatelů, zaplavovaných poštou, ani zdaleka samozřejmé, a on tou poštou nebyl zaplavován pořád, ale v řadě etap života extrémně. Navzdory tomu, že býval zakázaný, ale jistě i proto.

Jeho adresu přece jenom za minulého režimu nevyhodili z pražského telefonního seznamu a například ohledně roku 1983 uvádí on sám, že rozeslal za 365 dní přes tisíc psaníček, přičemž většinu naklepal na psacím stroji. Takový Foglarův dopis, většinou na žlutém papíře, je typický, zatímco daleko vzácnější jsou ty psané ručně. Jeden z nejstarších známých (a dnes v soukromé sbírce) pochází z 25. ledna 1930, kdy bylo autorovi 22 let a píše skautu M. Slabému v souvislosti s pronájmem klubovny.

Foglar měl výrazný rukopis, ale zvláštní věc: o dvou variantách: stojaté a ležaté. Nepodařilo se bohužel zatím rozklíčovat, proč obě varianty neustále střídal a zda tak činil pouze z rozmaru. Ale dělal to a oba typy rukopisu se „doplňují“ například i v rámci jedné jediné stránky.

Aby toho nebylo málo, dělal si Jaroslav Foglar ještě kopie všech dopisů, které odeslal, a nežli psaníčko vyhotovil, velmi často si vytvořil předběžný koncept. Tím není myšlena žádná rychlá osnova, nýbrž skutečná první verze. Dochovalo se jich dost. Spousty času tím pádem Foglar trávil pouze finálním přepisováním.

S kým vším si psal? Především se čtenáři, samozřejmě. Nezřídka dostal obdivný dopis, i zareagoval, a vznikla někdy i desítky let trvající korespondenční komunikace. Ale nepsal jenom čtenářům. Kdykoli se odloučil od matky (které doma říkali s bratrem Pumík), došlo na vzájemnou korespondenci, a kupříkladu roku 1965, když mu bylo již takřka šedesát let, napsal mamince za pouhý měsíc (z letního tábora) 27 dopisů, a to někdy i dva denně.

Tohle se takřka dalo čekat - podle toho, co o Foglarově založení a mentalitě víme. Není už nicméně známo, že ve dvacátých až třicátých letech si víc dopisoval také se strýčkem, a to právě z matčiny strany, Ing. Zdeňkem Fišerem.

Jaroslav Foglar si ale, aby bylo úplně jasno, psal i s dlouhou řadou dívek a žen, a to velmi osobním tónem. V psaném slově se cítil očividně mnohem komfortněji než ve slově mluveném, takže mu dopisy pomáhaly. Také různé nepříjemné situace se snažil vyřešit, jak to jenom šlo, korespondenčně - a to se dost týkalo i dopisování s členy jeho oddílu Dvojka, které nabývalo na intenzitě pokaždé v momentech, kdy měli ti odrůstající ambice zasahovat víc do vedení.

Byl i v písemném kontaktu s velkým množstvím někdejších členů Dvojky a nezřídka si psali po celý zbytek života. Zcela typický bývalý „Hoch od Bobří řeky“, s kterým byla korespondence skutečně obsáhlá, je hudební skladatel Jarmil Burghauser, který měl přezdívku Jumbo, a přes čtyři sta dopisů Foglarovi překvapivě napsal kněz Radko Kadlec, emigrant.

Tady je ale nepoměr, protože se dochovalo jen dvacet Foglarových psaníček jemu. Pravděpodobně byla další zničena, ale spíše Foglar nechtěl provokovat - s ohledem na tehdejší kontroly.

Jedním z nejlepších jeho celoživotních přátel byl skaut Josef „Akela“ Mikánek - a mezi roky 1937-1984 si napsali víc než stokrát.

Hodně dopisů si Foglar taky vyměnil (1959-1971) s Rudolfem Janíčkem. To byl - překvapivě - muž, s kterým se seznámil při nenáviděné a čas mu kradoucí práci v internátu. Janíček se zasloužil o vydání několika foglarovek v Polsku.

Obsáhlá je korespondence se Stanislavem Sohrem (autorem knihy Zase zní Píseň úplňku), Vladimírem „Wabi“ Stárkou (1942-1993) a manželi Kalivodovými (1966-1980). Vzhledem k tomu, že byl Foglar nábožensky chladný, je pozoruhodná korespondence i s dalším knězem, a to českobratrským evangelickým farářem Janem Odstrčilem z Klobouků na Moravě (1944-1971). Naprostý ateista Foglar si s tímto mužem na dálku vytvořil vysoce důvěrný vztah - a po Odstrčilově smrti (1971) si dokonce dál psal s jeho syny.

Psal také svým ilustrátorům a známý byl tím, že jim podrobně (až moc) popisoval vlastní představy, jak mají obrázky vypadat. Veřejně známa je jeho korespondence se Zdeňkem Burianem, ale není obsáhlá. Delší dopisy si vyměňovali s Bohumilem „Bimbou“ Konečným a ve druhé polovině čtyřicátých let si víc psal i s jedním ze spoluautorů Rychlých šípů Bohumírem Čermákem; ale se všemi kreslíři si výhradně vykali, což se týká i toho nejslavnějšího, Jana Fischera.

Samostatnou kapitolou je korespondence se Svazem spisovatelů. Jaroslav Foglar se tam marně hlásil roku 1950 - a během následujících desetiletí Svazu poslal přes sedmdesát dopisů, ačkoli byl poprvé přijat teprve roku 1965 - a za normalizace opět vyloučen.

Zatímco spíš stopová je spisovatelova korespondence s Československým státním filmem (1956-1957), obsáhlá a relativně plodná byla ta s rozhlasem (1933-1962). Trochu pobavující je, že si v čase, kdy nesměl publikovat, sportsmansky zavedl bodový systém, kterým se motivovat k rozličné užitečné činnosti, a i za každý dopis, co napsal, si uděloval bod!

Roku 1973 začal pak Foglar vytvářet pověstné dopisy hromadné, které jsou dnes vydány knižně a jichž napsal do října 1998 takřka padesát.

Teprve od jara 1995 mu s korespondencí začala pomáhat jeho „tajemnice“ Ludmila Marková, kterou předtím znal déle z trampské osady Bonako. Během celého života Foglar používal desítky a desítky rozličných hlavičkových dopisních papírů, které jsou dnes objektem zájmu sběratelů a dobře se prodávají. Bohužel ale narazíte taky na padělky. Zrovna tak Foglar užíval v průběhu života různá razítka se svými adresami, mezi něž patřilo i jedno pro chatu v Černošicích.

Když už Izerova publikace zpracovala téma dopisů, nemohla se asi nedotknout i Foglarových autogramů. Těmi věru neskrblil, takže jen pro jeho podpis nemá žádná kniha většinou výraznější cenu. Ale autogram v té úplně první foglarovce Přístav volá (poprvé vyšla roku 1934) s datem 14. listopadu 1934 má samozřejmě hodnotu výraznou.

Spisovatel se obvykle podepisoval jménem a příjmením a jen přátelům i přezdívkou Jestřáb. Tu dělal raději součástí věnování. Záhadou ale je, kam zmizela většina autogramových kartiček s jeho fotografiemi. Izerova kniha je zpola katalogem, ale v první části studií. Stručnou. Ani bych se nechtěl dočkat nějaké studie gigantické, protože Foglar nikdy nepočítal se zveřejněním svých dopisů a nepřipadá mi košer, když kvanta marginálií, jakkoli zajímavých, odtahují od jádra výpovědi, kterou jsou Foglarovy základní bestsellery.

Martin Izera: Téma pro foglarovce. Korespondence. Vydal Martin Izera 2023.

Téma pro foglarovce - Korespondence (Martin Izera) | ČBDB.cz (cbdb.cz)