Úterý 11. února 2025, svátek má Božena
  • Premium

    Získejte všechny články
    jen za 89 Kč/měsíc

  • schránka
  • Přihlásit Můj účet

První český ryze internetový deník. Založeno 23. dubna 1996

UMĚNÍ REPORTÁŽE: Stoletý Capote, historie a tančící fakta

diskuse (2)

Slavný spisovatel a publicista Truman Capote (1924-1984) by se letos dožil sta let (a uplyne navíc i čtyřicet roků od jeho předčasné smrti). - Ledacos z jeho umu, a to nejen sémiotického, analyzuje nově přední polský novinář Mariusz Szczygiel (*1966), mj. autor bestselleru Gottland (2006, česky 2007), dlouholetý reportér listu Gazeta Wyborcza, zakladatel Institutu reportáže (www.instytutr.pl). V jeho nakladatelství, mimochodem řečeno, dnes vycházejí rovněž překlady českých knih.

Ve své práci Fakta musí tančit (2022, česky 2023) uvažuje nad uměním reportáže a klade ho do krajní souvislosti se schopností „vypíchnout“ u zprostředkovávaných příběhů pravé detaily. Píše: „Slovo plní často úlohu svědka; ale svědkové se bohužel čas od času míjejí s pravdou. I když přísahali, že lhát nebudou.“

Vzápětí Mariusz zdůrazňuje ještě něco. Například ve sportu neexistuje „trojitý klinč“. Ale v novinářské práci ano. Pravý reportér se právě v čemsi jako „trojitý klinč“ ocitá denně. Jak to? Okolo sebe má svět, jehož setrvačník bývá mnohdy lež; ve kterém paměť zpovídaných není zdaleka stoprocentní; to za prvé. Za druhé má k dispozici - samozřejmě - jen vlastní oči, uši a mozek, to vše rovněž samozřejmě s přirozenými hranicemi. Ani přes ně nemůže. A na třetí straně se vlní neobjektivní svévolnost jazyka. Polštiny, češtiny, kterékoli řeči. Ani řeč bohužel neumí být věrohodným svědkem, i ona má limity; a právě slova mohou být pramenem nedorozumění.

Kniha Fakta musí zatančit se dá vnímat jako přínosná a praktická příručka o umění reportáže a listovat jí by asi měl každý, kdo kdy zapochyboval o důvěryhodnosti tzv. non-fiction literatury.

Vedle oddílu Reportáž krok za krokem. Půjčovat, nikoli krást! se autor obírá i klasickým románem Chladnokrevně (1966), a to aniž by mu nakonec zůstal stoprocentní ikonou. Jeho autor Truman Capote (1924-1984) sice mínil, že napsal „první plnohodnotný román non-fiction“, ale měl podle očekávání předchůdce. Možná nebyli tak dobří a možná všechny neznal, ale je zde mj. John Hersey (1914-1993), který roku 1946 zveřejnil dosti působivý text faktu Hirošima, který je skutečným románem a příběhem šestice reálných Japonců.

Oni sice „zdárně“ přežili vlastní město, jenomže to nebude úplná výhra. Přežití žádného z nich nakonec úplně nespasí a všecky nějak dohání prokletí! Těsně před napsáním Hirošimy pracoval Hersey jako válečný dopisovatel pro Life a pro The New Yorker a spojenecká vojska provázel za invaze v Itálii v létě 1943. Stal se jedním z prvních západních novinářů, kteří po explozi spatřili místo, kde Hirošima stála, a vedl rozhovory s desítkami osob. Měl čich a dokázal vybrat jen šest z nich, aby právě na jejich ramenou postavil svůj román faktu; tedy dvacet let před Capotem. Hersey sleduje jen pouhý rok jejich života po katastrofě a výsledek prvně zveřejnil 31. 8. 1946 v časopise The New Yorker.

Ten zrušil toho dne stálé rubriky a na obálku umístil idylickou kresbu letního pikniku. Nic nenaznačovalo čtenáři, co jej čeká uvnitř. Ale ještě ve stejném roce vyšla Herseyho reportáž knižně - a prodaly se tři miliony výtisků.

O postavách tu referuje úplně bez vlastních emocí, k čemuž řekl: „Vysoký literární styl a autorské zaujetí by mě zapojilo. Stal bych se komentátorem. Tomu jsem se vyhnul a chtěl jsem, aby měl čtenář nejbezprostřednější prožitek.“

Jistě, je to pouze jeden z možných přístupů. „V čem tedy tkví moc této knihy?“ ptá se Mariusz Szczygiel. V zachycení výjevů a záznamu prožitků - a dost reportérů zastává v té souvislosti názor, že je dobrá reportáž rovna informaci. Nic víc nepotřebuje. Ale Szczygiel si tohle nemyslí. V reportáži jsou, říká, ještě důležitější duševní stavy.

Proč? Ani největší solidnost prezentovaných informací se žádným pomyslným nožem nezařízne do lidské paměti. Umí to ale vhodný detail-metafora. A trefný detail-syntéza. Detail-emoce.

Jak si přitom představit podobné detaily? Polský autor upozorňuje třeba na to, že hrdinou reportáže zdaleka nemusí být člověk-vypravěč, ale může to být předmět (tabatěrka) anebo zvíře či rostlina. Je někdy funkčnější pozorovat svět z jejich úhlů; ale přeženeme-li to, je z detailu fetiš. To už se neodpouští a detail má sloužit jen příběhu. Není, pravda, problém kocábku textu detaily přetížit, ale je realitou, že si čtenář prahne vědomě i podvědomě detaily pamatovat. Má pocit, že je bude potřebovat, že sehrají roli; ale když jimi text mocně překypuje, jsou samozřejmě kontraproduktivní. Všechno se pamatovat nedá a my si říkáme: „Možná se tenhle autor jen chlubí, jak moc byl v terénu pozorný.“ Knihu odložíme.

Mariusz Szczygiel k tomu říká: „Ať je opodstatněnost každého detailu vysvětlena.“ A také z toho hlediska listuje právě románem Chladnokrevně: příběhem o vyvraždění čtyřčlenné rodiny v Kansasu roku 1959. Od roku 1965 vycházel na pokračování v The New Yorkeru a Capote k věci řekl: „Mnozí mě vinili z nedostatku fantazie, ale zklamala ta jejich. Co jsem udělal, je náročnější než běžný román. Musíte se odpoutat od vlastní vize světa. Až moc spisovatelů je zahleděno do svého pupku a já sám mám ten problém.“

Je však Chladnokrevně (při zpětném pohledu) snad přeceněno?

Mariusz Szczygiel si to nemyslí a kritika román ostatně většinou obdivovala. Jeho autor byl tvrdošíjný a vytrvalý a i vychytralý. Když se dostal do terénu, schopností vyprávět nejen na papíře si uměl získat důvěru, a již v polovině padesátých let realizoval rozhovor s Marlonem Brandem, který herce analyzuje právě pomocí detailů. Brando až později prozradil, že mu Capote v opilosti vylíčil vlastní pády. To ale do finálního textu neproniklo a zůstala intimní tajemství herce i jeho matky. Brando po zveřejnění rozhovoru zuřil a Capote si prvně uvědomil, že i zdánlivě „podřadná“ reportáž o filmové hvězdě může být cizelované umění.

Materiál pro Chladnokrevně shromažďoval pak šest let. A dokonce líčí, jak si cvičil mozek. „Vstřebávání a věrná reprodukce faktů vyžadují praktickou přípravu,“ říká. „Děláte-li si během rozhovoru poznámky, zfalšuje to atmosféru. Deformuje to vyznění.“ I trénoval „zapisování“ rozhovorů přímo do paměti. Je to samozřejmě na diskusi:

„Přítel mi předčítal katalogy a nekonečné řady slov a já se snažil vtlouct si je do hlavy. Pomocí dvou magnetofonů jsme kontrolovali, co se mi povedlo uložit. Zpočátku jsem si dokázal zapamatovat čtyřicet procent rozhovoru, později šedesát, nakonec jsem se dostal k devadesáti a jako bych měl nahrávací zařízení v hlavě.“

Aby Capote pochopil charaktery všech zúčastněných, realizoval následně rozhovorů stovky. Zároveň pragmaticky využil známostí a směl odsouzené delikventy navštěvovat uvnitř cel. Navázali hodně blízký vztah.

Především se to stalo s jedním z nich, s Perry Smithem, a zdá se, že právě tenhle „zdroj“ prodchnul zpovědníka moc. Capote byl do případu vtažen a částečně je to vidět i ve dvou pozdějších hraných filmech z let 2005 a 2006.

A když se Capota zeptali, zda snad zabijáka miloval, řekl: „Jako byste se ptali, zda mám rád sebe. Já ty dva zločince znal. To je podstatné.“

Charakteristika obětí i vyšetřovatelů i obyvatel onoho městečka v Kansasu je zdařilá a knize nechybí psychologická hloubka i ještě něco, kvůli čemu se jinak uchylujeme k románům. Zachycení subjektivního citového života. U čehož je zajímavé, že i velcí autoři beletrie (a třeba Raskolnikova, dona Quijota, Hamleta či Oblomova) psali, ano, fakticky reportáže. Své hrdiny viděli, dýchali za mě a měli je před vnitřním zrakem. „Viděli, jak se pohybují, jak se stravují, jak se smějí, jak křičí, jak nadávají, jak šeptají.“

A snad jediný nedostatek románu Chladnokrevně? Někde uprostřed zůstaly vícestránkové citace celých dokumentů a výpovědí, a tak dějová linka ostrouhala. Capote ovšem právě přes ten kloub překlopil příběh někam jinam. „Obrací uprostřed knihy znenadání dalekohled o 180 stupňů, ale při piruetě to zaskřípe a na povrch vyplouvá lokální a řemeslné, i když investigativní novinářství…“ Román se však vrací do původních kolejí a jenom s jinými hrdiny (vrahy) i jinou pozicí autora. Polský publicista shrnuje: „Jsou to tím nakonec dva romány v jednom.“

V Herseyově, Capoteově i třeba Mailerově případě je přitom hodné pozornosti, že se nadčasovými stala právě jejich díla faktu; ne fikční tvorba, kterou se chtěli proslavit, ale cosi, u čeho se postupuje asi následovně. 1. Dovíme se o události. 2. Vypozorujeme v ní téma. 3. Vypreparujeme aspekty dramatu. 4. V maximální míře událost rekonstruujeme. 5. Odstraníme nadbytečnosti. 6. Příběh komprimujeme a dokomponujeme.

Když se nad postupem zamýšlíme, dojde nám, co podobná práce obnáší. Nutně i jisté deformování reality, takže... Při menší zkušenosti může deformace přejít do nevědomého falšování. Což se zkušenému nestane. I navzdory tomu, že již Hemingway řekl:

fak

„Ve smyslu vědy není žádná historie psána poctivě.“

Mariusz Szczygiel: Fakta musí zatančit. Překlad Martin Veselka. Fotografie Pawel Bobrowski, Petr Dubjak a Hubert Gostomski. Nakladatelství Dokořán 2023. 352 stran.

Fakta musí zatančit - Mariusz Szczygiel | KOSMAS.cz - vaše internetové knihkupectví

Ondřej Neff
11. 2. 2025

Janě Maláčové se nepodařilo zvrátit situaci SOCDEM.

Tomáš Vodvářka
11. 2. 2025

Budu bit, haněn, osočován, skandalizován jako zastydlý boomer.

Jan Bartoň
11. 2. 2025

Předčasné volby do německého parlamentu se blíží.

Tomáš Břicháček
11. 2. 2025

Nedávné krize pomohly zelené plány posílit a urychlit.

čtenáře Ohlas
11. 2. 2025

Mendel poprvé prezentoval výsledky bádání na poli dědičnosti.

Aston Ondřej Neff
10. 2. 2025

Babišovi se můžeme smát, že prohlašuje „Green Deal je mrtvý“.

Aston Ondřej Neff
8. 2. 2025

Třeba mě zažalujou, kéž by mě zažalovali, Okamurovi to vyšlo.

Chechtavej tygr
8. 2. 2025

Stojí nervózní chlap na mostě, na krku má provaz...

bigben Benjamin Kuras
8. 2. 2025

Vlády nemají jiné peníze než ty, které sebraly občanům.

Ondřej Neff
11. 2. 2025

Janě Maláčové se nepodařilo zvrátit situaci SOCDEM.

ert Oldřich Mánert
11. 2. 2025

Francouzský prezident Emmanuel Macron na úvod pařížského summitu o umělé inteligenci sdílel na...

Lidovky.cz, ČTK
11. 2. 2025

Ve věku 92 let v neděli zemřel americký spisovatel Tom Robbins. Mezi jeho díla patří například...

ČTK, jog Josef Gabzdyl
11. 2. 2025

Čtyřiatřicetiletý řidič, který vjel do protisměru, zemřel v pondělí při srážce dvou aut v Rudné...

Lidovky.cz, ČTK
11. 2. 2025

Americký prezident Donald Trump v rozhovoru s televizí Fox News zmínil, že by Ukrajina jednou mohla...

ČTK, Lidovky.cz
11. 2. 2025

Nejméně jeden člověk přišel o život při srážce dvou soukromých proudových letadel na letišti v...

Vyhledávání

TIRÁŽ NEVIDITELNÉHO PSA

Toto je DENÍK. Do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy. Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston). Příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce.

ondrejneff@gmail.com

Rubriku Zvířetník vede Lika.

zviretnik.lika@gmail.com

HYENA

Tradiční verze Neviditelného psa. Sestává ze sekce Stručně a z článků Ondřeje Neffa - Politický cirkus a Jak život jde. Vychází od pondělka do pátku.

https://www.hyena.cz