Narodil se 3. 10. 1886 jako Henri Alban-Fournier v La Chapelle-d´Angillon, městečku ve střední Francii, v učitelské rodině coby první dítě. Dětství prožil se svojí o tři roky mladší sestrou Isabelle, částečně tělesně postiženou, stejně jako později vypravěč v jeho románu. Číst ho matka naučila už ve třech letech. Otec Albert, po němž dal zase křestní jméno svému hlavnímu literárnímu hrdinovi, byl sice učitel, skutečnou literární vychovatelkou byla mu ale nakonec babička z matčiny strany, zdatná vypravěčka, jež dovedně uměla míchat realitu s fikcí. Na druhé straně to byl ale právě tatínek, co jednou zachránil chlapce před utonutím, když ho polomrtvého vytáhl z hlubin.

Ve dvanácti letech ho poslali studovat na gymnázium do Paříže. Bylo to na přání otce, který mu chtěl dopřát kvalitnějšího vzdělání, než jaké nabízela jejich skromná škola. Vynikal zejména ve slohových pracích, též ve francouzštině, latině, angličtině, kreslení a přírodních vědách. Přesto ale výborný žák nakonec školu opustil – bylo to pod vlivem literárního idolu Julese Verna, když se v patnácti letech rozhodl, že bude námořníkem, a přestoupil do příslušného lycea v Brestu; škola mu však záhy začala připadat jako kasárna či vězení, a tak ji po roce vzdal.

V příštích pěti letech docházel pak postupně ještě do čtyř dalších gymnázií v různých městech, přičemž střídavě propadal četbě, sportu, toulkám přírodou a nábožensko-filosofickým blouzněním („Nemůžeme být katolíky, protože naše láska nedokáže být abstraktní.“) Zároveň – jak se jeho zaujetí těmito koníčky prohlubovalo – se mu prospěch průběžně zhoršoval, takže přes opakované pokusy zůstal mu nakonec postup na kýžené univerzitní studium uzavřen: „Univerzita mě prostě nechce. Nejsme naladěni na tutéž vlnovou délku.“ Sestra o té době později vyprávěla: „Vypadal jako mladý romantický hrdina, v jehož hlubokých smutných očích už beznaděj zastřela sny a malátná melancholie oslabila původní nadšení ze života.“

Co mu ze studentských let jediné zůstalo natrvalo, bylo celoživotní přátelství se spolužákem Jacquesem Rivière. Ten později vzpomínal: „Sledoval jsem, jak Fournier připravoval útoky na kancelář studijního oddělení, četl jsem podvratné petice, které dával kolovat během vyučování po lavicích. Byl jsem tím vším trochu pohoršen a vystrašen. Ale přece jen mě jeho osobnost přitahovala.“

Rozporuplný Henri nejprve svého mladšího druha šikanoval (sám přitom jinak proti mazáckým manýrům ve škole bojoval), posléze se ale sblížili – báječně se doplňovali: Henri byl snílek, Jacques praktik. Historie rozhodla, že slavnou osobností se nakonec stal Henri, za života byl ale tím úspěšnějším Jacques – coby pozdější novinář sjednal napřed příteli místo v redakci, pak mu vydal román, a po jeho smrti se stal prvním z jeho životopisců. Mezitím se ještě stihl sblížit a nakonec i oženit s jeho sestrou Isabelle. To už ale ženy vstoupily i do života samotného Henriho…