„Světští“ vám rozhovor poskytnou a není pravda, že jsou obdobou Vatikánu. Problém je, že obsah odpovědí je většinou hrozně nekonkrétní. Nelžou, to ne, ale…

Věc se podařilo překonat Kamile Hladké (*1981) v Lidech od kolotoče, které navrhla anketa Lidových novin na Knihu (loňského) roku. Světší alias kolotočáři sice i tady občas mlží, ale spíše nechtěně. Knížka Kamily Hladké je navíc obsáhlá a slova vzorku zpovídaných mají ve výsledku výpovědní hodnotu. Autorka na knize pracovala dva roky.

Text doplňují reprodukce dobových materiálů a fotografie Jana Cágy (*1976 v Hodoníně), laureáta více ocenění a několika Czech Press Photo. Mimochodem, napadlo mě, že je kniha právě proto takřka neotevřitelná (a rozevřete-li, nejde to úplně; zavírá se automaticky), aby nebylo možné tak snadno reprodukovat Cágovy snímky; ale mohu se mýlit.

Udělám-li průnik přítomných tu rozhovorů, tak získám určité charakteristiky. Jednu třeba představuje výrok: „Na podzim toho máme už plný zuby a na jaře nemůžeme dospat.“

Světší vždy dělali jen mimo zimní období, ale opakovaně se vrací moment, že se museli synové a dcery vyučit, „aby to měli jisté“. Tak se vyučili, ale mnoho-generační rodinné prostředí je obyčejně stejně vtáhlo. Opakuje se zde slovo svoboda (nechodíte pravidelně do práce) a nijak se nezakrývá láska k ní; ale sousloví „svobodné povolání“ jsem nezaznamenal.

Hladká zpovídá i dost staré lidi a zaujmou vzpomínky na moment znárodněnění pouťařů komunisty i na výjezdy do zahraničí. V knize kupř. figuruje osoba, která cestování po „Evropě“ (jen Slovensko, Polsko, Balaton a Oděsa) zažila s kolotoči do pěti let života. Zdá se, že si nemůže nic pamatovat, ale omyl a vystupují i vzpomínky extrémně rané. Snad jim lze věřit, i když „Bůh“ viděný na obloze v té údajně nejstarší nám nejspíš nepřipadá pravděpodobný.

Tonda (str. 30): „Francouzi jsou ryzí světský. Němci mají obrovskou historii. Rusové kolotoče neznali a dřív tam musely jezdit naše a německý lunaparky.“

„A Maďaři?“

„Málo. Rumuni vůbec. Slováci hodně, ale ne tak jako Češi. To Rakušani mají obrovskou tradici; ale Poláci kolotoče neznali, ti vůbec nevěděli, co to je. Bejvalá Jugoslávie, tam jsou taky hodně ryzí světský. Lidi těch rodů většinou obchodovali bez smluv. Prodal se kolotoč a všecko bylo na podání rukou. Dnes to není pravidlem… Každej má území, který předává, ale je obrovská konkurence. Naši prarodiče zakotvili tady na Jindřichohradecku a Pelhřimovsku, ale jsou Třískové, to je Praha a Kolín, a jiní Třískové, shoda jmen, mají Strakonicko a Prachatice. Šmídové Karlovarsko.“

Tendence ke sňatkům v rámci branže je zde silná, ale sotva se světší považovali za lepší sortu. „Jako dítě jsem neměla pocit, že žiju něco jinýho.“

Například na jejich přesunutí pod Parky kultury a oddechu (PKO) po roce 48 je vidět, jak se situace vyvíjela. Z kolotočářů náhle byli státní zaměstnanci a...

Převezlo se to na výstaviště do Pisárek, kde dělali reorganizaci. Přes zimu nás roztahali. „Vy budete dělat v divadle šatnářku, vy budete u řezníků nosit maso.“ Nebo jsme vážili cukr do pytlíků.

„Ale postupně to skomíralo a vedení podniku uvidělo, že mají větší režii než výdělek. V šedesátých letech proto zavedli pevnej odvod. Už se o nic nestarali, pustili nás do sezóny a kolotoč měl stanoveno pět a půl až šest tisíc měsíčně. Naše výplaty byly sedmnáct set. Přišel konec měsíce a složenkou se peníze odeslaly. Starost o kolotoče byla ve vlastní režii, přes zimu si na tom každej dělal opravy a malby.

Charakteristikou světských bývala nábožnost a silná manželská soudržnost i specifický vztah k rómské kultuře. „Komunisti nás brali jako Rómy, ale Rómové jen kočovali. Chtěli nás k nim zařadit a dávali nám do občanek razítko, že jsme kočovníci. Naše světská hantýrka se koneckonců shoduje s rómskou. Když mluvili, my jsme jim rozuměli, a furt to funguje. Všecky děti to umí. Když potřebujeme, aby nám nebylo rozumět, tak mluvíme takhle. Je to dobrá věc. Třeba oči se řeknou jaka, mladá holka javora. Podívej, jaký má mladá jaka javora.

Závěrem knihu doplňuje studie Markéty Skočovské (*1984), absolventky žurnalistiky a romistiky na UK, dokumentaristky projektu Paměť národa. Až ona zdůrazní i silnou provázanost světských s cirkusáky a uvádí konkrétní výčet typických příjmení našich provozovatelů atrakcí: Kočka, Holzknecht, Helfer, Staubert, Janeček, Vocásek, Lagron, Spilka, Kadlčík, Pflegr, Zapomněl, Němeček, Tvardek a Schulz. Závěrem pak připomíná, že kupř. v Německu jsou dnes světší, na rozdíl od nás, zbaveni daně ze vstupného i daně silniční. Rozparcelování, které bylo dílem PKO, se dodnes dochovalo a málokterý kolotočář se vydá přes půl republiky. Skočovská připomíná i konkurenční atrakce nizozemského původu a je to nepříjemné, ale zase není už potřeba vyhotovovat po pouti a na radnici dopis, jaký vznikl 30. 7. 1963. „Kolektiv pracovníků Lunaparku z Českých Budějovic, skupina číslo 8, vedený soudruhem Němečkem, přihlásil se k přechodnému pobytu v Čechticích dne 26. července 1963: na zajištění pouti. Jejich vystupování a styk s občany byl velmi dobrý a můžeme tuto skupinu vřele doporučit. Žádám, aby napříště byla k nám tato skupina znovu vyslána.“

Autorka Lidí od kolotoče vystudovala českou literaturu a literární dokumentaristiku a napsala také knihy Hornické vdovy (2019) a Sestry (2021).

Kamila Hladká: Lidi od kolotoče. Závěrečná studie Markéta Skočovská. Nakladatelství Dvě sestry. Želešice 2023. 216 stran.

Lidi od kolotoče - Kamila Hladká | KOSMAS.cz - vaše internetové knihkupectví