Co bude letos knihou roku? Tipnu si. Antikomunistické manifesty. Stejnojmenná kniha obdivuhodného stylisty a přístupného, každému srozumitelného amerického historika Johna V. Fleminga (*1936) vychází česky v dubnu 2024 a není o žádných výslovných manifestech, ale o čtveřici próz známých pod tituly Tma o polednách (knižně poprvé vyšlo v lednu 1941), Ze tmy (1941), Zvolil jsem svobodu (1946) a Svědek (1952). Všecka ta díla se stala bestsellery, aby formovala studenou válku, ale to samozřejmě neznamená, že by ji podnítila; takovou moc knihy nemají. Autory manifestů jsou Arthur Koestler, Richard Krebs, Viktor Kravčenko a Whittaker Chambers.

Z té čtveřice se stal klasikem pouze Koestler. K tomu přispěla jeho schopnost poutavě a napínavě psát a Tma o polednách vyšla tu - pod názvem Noc o polednách - naposled vloni (2023). Jen málokterý čtenář ale ví, že jde o prostřední díl trilogie.

Předcházeli Gladiátoři (1939), následoval Příchod a odchod (1943). „Ty dva romány jsou dobré,“ píše Fleming, „ale dobrý román přece jenom není velký román.“

Gladiátoři jsou o známé Spartakově vzpouře. Stejné téma zdvihl ve své době americký (a komunistický) autor Howard Fast, jehož román se pak stal předlohou Kubrickova filmu s Kirkem Douglasem. „Fast, který zůstal věrný Straně dlouho poté, co ji Koestler opustil, se pokusil historického Spartaka zachránit pro radikální dějiny,“ píše Fleming. „Koestler ho zpodobnil jako muže, jehož cíl osvobodit lidi ztroskotá na útesu utopické teorie. Ale specifická forma oné utopie v Gladiátorech nám připadá vhodnější pro nějakou science fiction.“

Hrdinou Koestlerova románu Příchod a odchod je Peter Slavek, mladý exkomunista, snad z Prahy. Před Hitlerem utekl do Portugalska a tady, „na konci světa“, jak by asi řekl Jirásek, stojí před duem problémů, z nichž první je externí a druhý interní. Za prvé: „Mám dát vale degenerované Evropě a najít azyl ve Státech - za Atlantikem? Nebo mám rukovat do britské armády?“ Za druhé: Slavek - snad - udělá chybu, když se svěří do spáru, promiňte, rukou psychologa. Ale stane se, podrobí se terapii. Pochopí při ní, že je politicky idealista a odvaha i hrdinství stojí na neuróze. Na pokusu odčinit kterési viny raného dětství…

Co je však smyslem celé Koestlerovy trilogie? Sám napsal, že „průzkum vztahu mezi prostředky a cíli,“ a jako myslitele ho magnetizovaly od jinošství „závažné konstrukce“. Přitáhly jej k sionismu, poté i komunismu, nakonec k vědě; ač tam byl stejný amatér jako mezi historiky. Ani o Spartakově světě a o římských dějinách totiž příliš nevěděl.

To ale ani tehdejší čtenáři, většinou. Zato o „loutkových“ procesech slyšel už tenkrát takřka každý, a kdo sám nezažil mučení, lámal si hlavu nad motivací absurdních přiznání.

Fleming píše: „Když vypukla válka - a tím víc, když Hitler napadl Rusko -, vznikla jakási intelektuální amnestie pro některé pochybné aspekty sovětské politiky. Do toho vstoupila Tma o polednách a způsobila zásadní pochyby o sovětském systému přesně v době, kdy Francouzům znělo do uší, že jedině sovětský systém je nadějí lidstva.“

Ale Koestlerův román, nutno říct, kritizovali dost obdivuhodní autoři. Fleming vybírá dva levicové, jmenují se Irving Howe a John Strachey.

První, Irving Howe, vidí za řádky Tmy autorskou manipulaci, morální zjednodušování a redukci složitého na plytké, předem stanovené formulky. Souběžně je roztrpčen výsledky „Leninovy“ revoluce. „Na okamžik, jeden z nejvášnivějších celých dějin, vzbudila naději milionů, že se lidstvo pozdvihne od nezbytnosti do sféry svobody,“ píše, a to Fleming komentuje: „Co Howe vyjadřuje v termínech literární produkce, chápu asi takto. Nejsou k vidění fotografie rozzářené nevěsty a ženicha, protože rozvodový proces začal dřív, než stačil u fotografa kdokoli vyzvednout snímky.“

Je fakt, že pan Howe našel jen dva přímé odlesky prvotní intenzity revoluce. Deset dní, které otřásly světem Johna Reeda a Dějiny ruské revoluce Lva Trockého. Reed přitom zemřel už roku 1920 – v iluzích - a Lva revoluce pronásledovala dalších 20 let, než jej v Mexiku dohnala a zavraždila horolezeckým cepínem.

Fleming dále píše: „Dnes už mnozí historici soudí, že se dokonce nekonaly ani předsvatební líbánky, ale nanejvýš proběhla hlučná oslava plná alkoholu. Už v Leninově srdci a mysli nejspíš tkvěly základní hrůzy stalinismu, byť jistě ne hrůzy všech druhů a poddruhů. Důležitý rys Tmy je i to, že zpochybňuje legitimitu samotného revolučního ideálu.“

Howe byl literární kritik, zajímající se o politiku, a to politiku levice.

Strachey zase byl levicový politik se zájmem o literaturu.

I když socialista, měl několik křestních jmen. Vzdělání nabyl na privilegovaných školách (Eton a Oxford), byl poslancem a znal Koestlera osobně. Jako muž impozantního intelektu se Strachey nesnažil hájit Stalina ani sovětský komunismus, ale kritizoval autora Tmy. Zač?

Za to, že se prý odklonil od racionality k Bohu. Jenže Strachey četl špatně - a Fleming upozorní, že Tmu čte stejně mylně plno lidí. Vnímáme ji často jako religiózní. Proč? Koestler se dovolává křesťanské etiky, opakovaně má v textu narážky na Písmo a nápadně využívá posvátné obrazy. „Překvapivě hodně odpadlíků od komunismu konvertovalo k římskému katolicismu a někteří se vrátili k židovské víře,“ dodá Fleming. Ale Koestler se nevrátil. Když pak mluvil s autorem dalšího z „pamfletů“ Chambersem, řekl mu do očí: „Některým částem tvého Svědka nerozumím.“ A narážel prostě na náboženství. Sám byl humanista, ale jeho humanismus se nezakládá na božím slově. Koestler zůstal až do smrti sekulárním Židem a přesvědčeným materialistou.

„Navzdory této kritice je nepravděpodobné, že by Tmu o polednách budoucí dni zbavily svatozáře či ji dál nekanonizovaly,“ píše Fleming. „Sovětský komunismus zmizel, ale morální síla Tmy nestojí na historických souvislostech o nic víc, než je Bílá velryba závislá na rychlém odbytu olejových lamp. Za druhé je ta kniha už klasika, a ať si na záložkách píšou, co chtějí, ve skutečnosti je pro knihu velmi obtížné stát se klasikou; a jednou vydobytý status klasiky se jen tak nevytratí. Koestlerův román se stal spolu s Orwellovou Farmou zvířat a románem 1984 jedním z kulturních indexů studené války.“

O čem jsou Antikomunistické manifesty ještě? Taky Krebsova kniha Ze tmy (rovněž vydaná roku 1941) se stala bestsellerem, a přece ji už dnes většina lidí nezná. Fleminga na ní - mimo jiné - zajímá, nakolik je autobiografická - a nakolik má smysl řešit autobiografičnost manifestů obecně. I životopis je přece umělecká forma a umění vyžaduje umělost. „Ale stačí, aby byla kniha pravdivá morálně, i když bude detaily románová.“

Také Kravčenkovo dílo Zvolil jsem svobodu bylo ve svých časech známější než dnes, ale Fleming mu věnuje dalších sto stran. Věnuje se vztahu tohoto sovětského inženýra (ukrajinského původu) s FBI a momentům, kdy se Kravčenko stával spisovatelem. Věnuje se i následující „romantické mezihře“ a momentům útěku z Ruska i chvílím, kdy jej četla „celá Amerika“. Věnuje se - kdysi moc popularizovanému - Kravčenkovu procesu a vysvětluje, kdo byl David Rousset alias „francouzský Kravčenko“. Konečně naznačuje příčiny Kravčenkovy sebevraždy 25. 2. 1966. „Předčasně zestárlý, smrtelně nemocný, finančně zruinovaný. Jeho život byl spletí maškarád, tajemství a pseudonymů. Neměl žádnou náboženskou víru a prakticky žádné rodinné zázemí.“

Všichni čtyři Flemingem analyzovaní autoři vlivných „manifestů“ byli původně pravověrnými komunisty a všichni prošli deziluzí. Osud bezpočtu nadšených. Ale málokdo navíc píše - a málokdo čtivě. Oni čtyři to dokázali. Koestler není zapomenut. Taky jeho kniha trochu pomohla demokracii. Což i ta dnešní Flemingova. John Fleming přednášel po čtyřicet roků na Princetonu a je takřka dvacet let v důchodu. Z více zájmů rozvíjí knihvazačství a literární kritiku. Produkuje i v novém tisíciletí skvělé knihy a například roku 2013 vyšla jeho Odvrácená strana osvícenství.

John V. Fleming: Antikomunistické manifesty. Čtyři knihy, které formovaly studenou válku. Překlad Pavel Pokorný. Maraton vydal v Praze v dubnu 2024. 384 stran.

Antikomunistické manifesty - John V. Fleming | KOSMAS.cz - vaše internetové knihkupectví