Kdo by nechtěl knihu proloženou fascinujícími barevnými celostránkovými obrázky. Jsou od zručného Bernie Wrightsona (viz níže) a publikace doputovala na pulty teprve čtyřicet let po prvním americkém vydání; ačkoli je od Stephena Kinga. Jmenuje se Cyklus vlkodlaka a těch příčin ke zpoždění je víc, ale zavinil to i nevelký rozsah textu. Je to vlastně krásně vydaná povídka a oproti - dejme tomu - slavné kingovce Prokletí Salemu, ve které král hororu „předělal Draculu“ na mnoha a mnoha stovkách stran (já tyhle bichle nemám rád, i když vím, že se s tím psal několik let), vlkodlačí téma se rozhodl naopak uchopit nejlapidárněji, jak to jen možné bylo. A povedlo se: i jako kontrapunkt. Výsledek, pravda, připomíná i beletrizovaný filmový scénář.

Příběh o roce vlkodlaka (1984) v městečku Tarker´s Mills v Maine (ne tak daleko od Kingova oblíbeného Bangoru) je nám předložen v přítomném čase a nasekaný na tucet kapitol. Tolik je měsíců v roce. A čteme-li, sledujeme hotové peklo na zemi. Jak to? Asi jako se každý pátek třináctého vracíval bizarní vrah Jason od Křišťálového jezera - v sérii známých filmů -, vrací se Kingovi s každým úplňkem dlouho neidentifikovaný vrah. Vraždí a vraždí a cyklicky se předtím transformuje z člověka ve vlkodlaka. Ráno se vzbudí, aniž ví, co napáchal. Měsíc co měsíc nemilosrdně likvidující další a další oběti.

První umře - v lednu - drážní zřízenec, který se v odříznutém domku marně brání potvoře krumpáčem. Lunární bestie snad ani nemá příčinu k příchodu, jak zvíme, ale náhle tu je. Apokalypsa městečku. Nemilosrdný predátor. Otrok úplňků. Ani rakovina, ani psychotický zabiják, ani tornádo pochopitelnou příčinu svého nástupu nemají. Tomu je podobně zde.

V únoru - na Valentýna - umře obézní majitelka krámu Stella, která navíc vlkodlaka zahlédne ještě před proměnou. Vidí jednoho ze sousedů a pouze my, čtenáři, nezvíme kterého. Sama Stella nenajde šanci v městečku nikomu nic vyzradit a jako třetí zesne - za měsíc – tulák. Vytí té noci slyší i jistý mladý vozíčkář. Přichází duben a lačná stvůra odpraví kluka, který se opozdil při pouštění draka. Zastihl ho soumrak. Místo klekánice i vlk s lidskými prsty.

V květnu se pak místnímu, ctihodnému reverendovi zdá, že se během kázání změnili ve vlkodlaky veškeří farníci, což je tři sta lidí. Má ve snu plný kostel vlkodlaků, ale proměna postihne i reverenda. Nazítří objeví na kazatelně mrtvolu údržbáře a v červnu přichází nejkratší noc roku. Místního kavárníka Alfie Knopflera navštíví ten den muž, jehož zná. A nečekal by, že dotyčný vzápětí projde brutální proměnou: asi jako Neuvěřitelný Hulk. Knopfler v bolestech umře. Ani on nepodá svědectví. A ohňostroj dne 4. července je zrušen kvůli zákazu vycházení; to se městečko již zabíječe bojí. Spíš se ale věří, že je to člověk. Jen dětem zvolna dochází realita, a oním chlapcem na vozíčku je desetiletý Marty Coslaw, syn tělocvikáře a vnouček muže slovanského původu.

Protože je Martymu líto, že americká sláva na nebi ten rok nevytryskne jen kvůli Úplňkovému vrahovi, strýc mu tajně přinese petardy. To chlapce zachrání. Dokonce vlkodlakovi vypálí oko.

A dál? Strážmistr Neary (to už je srpen) má vraha prostě za schizofrenika, který neví, co dělá v momentech, kdy se - pouze psychicky - mění. Neary je sebejistý, ale zemře, když se snaží vlkodlakovi strhnout domnělý převlek. Potom přijde svobodně září a lidé se - z neutuchajícího horka - ve zlosti zraňují; zatímco vyjící bestie napadne jejich prasata. A stopy? Zpola vlčí, trochu lidské. S dalším měsícem přichází Halloween a jen den po říjnovém úplňku jsou „aspoň“ zabity čtyři srny. Marty chodí od domu k domu a vlkodlaka konečně identifikuje. Podle pásky na oku. Je to reverend Lester Lowe z baptistického kostela. Už i pochopil, že je sám vlkodlakem, ačkoli mu chvíli trvalo, než dal dohromady veškeré náznaky. Je listopad a pro vlkodlaky ani psychopaty hájení neplatí, takže muži vyrážejí pročesat okolí. A kdosi reverendovi anonymně píše, proč se prý sám nezabije. Ale kněz přece ví, že se nezasloužil o své proměny, a že je sebevražda hřích.

Aby byl aspoň na něco dobrý, v těle vlkodlaka cíleně odpraví permanentního mučitele své ženy Milta Sturmfullera; právě když tento choti zahýbá s prostitutkou. Do silvestrovské půlnoci brzy zbývá jen čtvrthodina a Martyho strýc, chvála pánu Bohu, včas požádal přítele, aby ulil náboje ze stříbra. Marty se totiž má proč obávat útoku: poslední dva dopisy kazateli podepsal. A reverend? Nereagoval. Nezavolal ani jeho tátovi! Jasný důkaz, že je vlkodlak. A že to ví. Zda je stříbro funkční, se nechte překvapit. Kuriozitou však je, že Stephen King svévolně posunul doby některých úplňků, aby přesně odpovídaly dnům svátků: Valentýnem počínaje. Udělat vlkodlakem reverenda, kterého zprvu nepodezírá ani on sám, byl vtipný nápad, a vylíčit jako likvidátora hocha s nepoužitelnýma nohama, přispělo dramatičnosti díla. To bylo svého času zfilmováno pod názvem Stříbrná kulka a snímek nepatří mezi nezdařilé adaptace kingovek, kterých je jinak dost. Snad jsem řekl příliš, ale próza je, proboha, stará čtyřicet let a má literární kvality, které se vás bez jejího přečtení nedotknou. A navíc skrývá podzápletky, které jsem tu vynechal. Na poměrně malém prostoru King dosáhl ohledně lykantropie stejného efektu, jako v přetlustém román o prokletí Salemu v oblastech upírologie.

Nepřečíst „Salem“ (ostatně zfilmovaný hned několikrát) se, řekl bych, odpouští, ale nepřečtete-li kratičký Cyklus vlkodlaka, budete zatraceni a počnete se měniti!!!

Stephen King: Cyklus vlkodlaka. Ilustroval Bernie Weightson. Překlad Adéla Bartlová. Vydal Pavel Dobrovský – BETA. Praha 2023. 136 stran.

https://www.youtube.com/watch?v=Edz8kKwZJfU