Zdá se, že jsou Pražské příběhy od publicisty Dana Hrubého (*1968) letos završeny: čtvrtým svazkem Ztracený svět Starého Města.

Předcházely mu díly Z malostranských zákoutí až do Jiného světa (2018), Cesta na Hradčany, Nový Svět a zpátky na Malou Stranu (2016) a Na cestě Malou Stranou (2015). Už předtím a ještě mimo edici vydal vícero obdobně stavěných pražských knih. Nejsou o architektuře, ale zaměřují se na lidi. Kdo-kde-kdy bydlel má, pravda, snad někdy význam i malý a lze to dokonce ignorovat, jenže podobné mávnutí ruky se blíží momentu, kdy jeden už dneska zesnulý kreslíř nechodil rodině na hrob. Když mu bratr vyčetl lenost, řekl: „Stejně tam nikdo není.“

Na druhé straně se nelze cpát lidem do ložnic a probíhá tak zde jakási hranice oddělující živé a mrtvé. Nemusí se nám to líbit, ale je to všechno, co proti tomu lze dělat. Ani Hrubý přes onu hraniční čáru nešlape. Možná nesmí, ale ani nechce. Je jistě někdy těžší hranici rozpoznat a nenaběhnout si. Příklad: písničkář a spisovatel Jiří Dědeček žil postupně na řadě zajímavých pražských adres. Bude to jednou taky zmiňováno v nějakém „průvodci“?

Možná. Ale Hrubého kniha si právě Dědečka (vše nejlepší k sedmdesátinám) na paškál nevzala a šita není ani stylem „projdete, vážení, za sekundu pod okny, kam se před několika lety přesunul herec X“. O četné dávnější osobnosti ale zavadíme.

Dan Hrubý rozdělil své dílo na pět „cest“. Cesty doplňují statičtější kapitoly, uvedené sekvencí Průchody staré Prahy. Nejrůznějšími trasami se pak staly ty Okolo Kozího náměstí, Po starém Františku, Napříč Pražským kruhem, Okolo Ungeltu a Pravým královstvím současných průchodů; a knihu zaplňuje množství okomentovaných fotografií z veřejných a soukromých sbírek. Na obálce má snímek Antonína Novotného (1910), který je pohledem z Řásnovky k - dosud stojícímu - domu U Roubíčků a do Klášterské uličky ke kostelu sv. Salvátora.

Autor sám charakterizuje čtvrtý díl své epopeje takto: „Na Starém Městě bydlel geniální kouzelník Herbert Lewin (Great Nivelli), ale i kostelník, který měl na půdě - v Železné ulici – slepice. A jehož vyznamenala dánská královna. A jak se rodil mýtus Tonky Šibenice?“

Hrubý taky seznámí s pěticí bratří velmi odlišných osudů „hodných Čapkovy Matky“ - a zrovna tak žil ve čtvrti nejvtipnější český letec RAF, který zde pak svedl svou „poslední bitvu“. A vyprávění klouže bez problému z ulice do ulice, a to v určitých okruzích. Že jsou lidské osudy přepestré, jsme samozřejmě věděli, ale u Dana Hrubého to sotva kdy působí dryáčnicky. Leda mi zůstávají (pootevřenou) otázkou některé přesné lokalizované body tragických úmrtí osobností. Někdy jde o pády z domu, jindy o atak tramvaje. Je etické to zohledňovat, když moment ještě pamatuji? Nevím.

Co zaujme zaručeně, je však kompletní soupis 119 pražských průchodů, jak jej roku 1888 pořídily úřady; ale samo sebou, že pouze některé slouží chodcům dodnes.

Když tuto publikaci posuzuji v kontextu předchozích tří jejích dílů, vidím, že udržela úroveň a přináší opět studie na téma míst i osobností. A místa opět vyvstanou před očima i s podrobnostmi, jako se to stalo před pěti roky v případě - dnes už neexistující - Občanské plovárny. Hrubý sledoval naháče ponejvíc očima slavného plavčíka Ferdinanda Platila, ale nejen jimi. Zvládl to brilantně. Ač jsem Občanskou plovárnu v životě nenavštívil, po přečtení příslušné kapitoly mi připadá, že snad ano; ale je pravda, že i film je film, takže tu stojí za vidění třeba dokument o Egonu Bondy (kde se vyskytují četné doplňující pohledy na Plovárnu), nebo Hledání ztraceného času Karla Čáslavského. Jenže… Stejně se máloco vyrovná čitelnému knižnímu textu, doplněnému snímky, a v letošním svazku tetralogie zavadíme i o téma posledního zcela ortodoxního židovského pražského klanu Liebenů a Jeitelesů, anebo o kapitolu věnovanou stěhování sousoší Johánka-almužníka. Či bizarní osobnosti legendárního žebráka Wilhelma Munulese.

Anebo fenoménu pražské domovnice, kterýžto pan Hrubý komentuje těmihle rádoby sociologickými slovy: „Již od konce 19. století bývá mezi jejich vlastnosti řazena panovačnost, sklon k pomluvám a šíření klepů, rozeštvávání nájemníků, a také lenost a neomalenost, přecházející občas v násilnické sklony.“

Hrubý by měl či mohl pokračoval v putování ještě i ulicemi dalších čtvrtí, ale jednak se vyjádřil, že to nemá v plánu, a za druhé máte oblasti Prahy, kde je už těžké, ne-li vyloučené konkurovat knihám existujícím. Příkladem nechť je Žižkov a právě vydaná kniha Slavěny Rohlíkové (*1949). Autorka sice bydlí na Žižkově, ale přistěhovala se tam teprve před patnácti lety a předtím o čtvrti moc nevěděla. To sama přiznává. Byla jí záhadami. O to víc se začala zajímat. Někdy se říkává, že koníčky mají muži, ale tady to neplatilo. Tato dáma dala svému zájmu i řád a sepsala si - podle ulic - veškeré žižkovské domy. Do jejich „škatulek“ pak deset roků přidávala informace. Kdo ten který barák postavil, komu postupně patřil a kdo v něm žil, nebo které hostince sídlily v přízemí. „Čím dál víc mě ale zajímali lidé,“ říká PhDr. Slavěna Rohlíková v rozhovoru s Martinou Hostomskou. „Řada osobností spojených se Žižkovem je obecně známa, ale objevovala jsem stále další a další jména zajímavých lidí. I zapomenutých.“ Během let napsala bez jakékoli smlouvy tisíc stran. Teprve poté, co ji přítelkyně zkontaktovala s nakladatelstvím, akceptovala požadavek a svůj text krátila, aby mu navíc dala literárnější podobu. Výsledná kniha má trochu jiný charakter než „průvodce“ Dana Hrubého, kde se suverénně kráčívá určitými oblastmi. Slavěna ulice řadí podle abecedy. Jsou tu i další rozdíly. Hrubého knihy například postrádají rejstřík, zatímco u paní Rohlíkové ho nakladatel připojil.

Autorka Žižkov akceptuje jako přesně definovanou a vymezenou čtvrť, ale nejradši má - podle svého přiznání - ten pravý. Starý: mezi Seifertovou a Husitskou ulicí. „Zajímavou částí je taky kolonie Domov; bohužel dnes postrádá původní půvab. Dokud žil manžel, chodili jsme často do restaurace U Houdků (v Bořivojově) a sedávali u stolu s rodilými Žižkováky.

Měla jsem tak ještě možnost poznat poslední zbytky oné zvláštní místní pospolitosti. V poslední době občas zajdu do restaurace Miminoo - pod televizní věží - a s rodinou dcery do Taverny Olympos v Kubelíkově, kde dřív byl hostinec Na Výšince.“

Závěrem ještě jeden příklad, a to knihy skromnější rozsahem, a přece dávno rozebrané. Je to publikace od literárního historika Martina Putny (*1968) Košíře mýtické a literární (2022). Také tento autor v Košířích, o kterých píše, bydlí. Hm. Ale přišel by snad Daniel Hrubý o práci, kdyby toto té své čtvrti provedl každý? Pochybuji.

Dan Hrubý: Pražské příběhy. Ztraceným světem Starého Města. Vydalo Nakladatelství Pražské příběhy. Praha 2023. 520 stran.

Pražské příběhy 4 - Dan Hrubý | KOSMAS.cz - vaše internetové knihkupectví