Ivan nastoupil do svozového autobusu. Sotva se posadi, autobus se rozjel. Ivan zaregistroval rozhovor za sebou:

„A Maruška má britskou...“ Chvíli bylo ticho. Potom řekl někdo jiný:“Vedoucí provozu z horní haly má prej brazilskou...“ „Brazilskou?“ zeptal se zase ten první. Ivan v mládí sbíral známky. Rozhovor ho zaujal. Otočil se. Na sedadlech za ním seděli dva rouškaři. „Mluvíte o známkách?“ zeptal se Ivan. „Jo, o známkách...“ přisvědčil jeden z nich. Chvíli bylo ticho. „Kdepak o známkách,“ vyvrátil jeho tvrzení druhý. „O mutacích...“ dodal. Po chvíli jízdy Ivan vystoupil.

Doma si otevřel pivo a posadil se k televizi. Když si všiml, že jeho manželka uklízí v kuchyni, zatímco syn Bohdan se válí na gauči, rozhodl se, že na něj bude působit výchovně:

„Měl bys pomoct mámě,“ řekl.

„Mám po pěti dvanáctkách,“ řekl syn.

„A taky bys neměl chlastat!“ uhodil na něj přísně Ivan.

„Ale ne piv, směn,“ řekl syn a protáhl se. „A včera byla šestnáctka...“ dodal.

„Že ty si s těma holkama nedáš pokoj,“ pokračoval Ivan ve výchově.

„Ale ne holka,“ řekl syn. „Taky směna.“

„Copak, mladá holka dodá člověku energii,“ pokračoval Ivan, jako by synovu odpověď neslyšel. „Člověk ale musí bejt vopatrnej...“ Chtěl ještě pokračovat, ale syn se obrátil na bok a ucho si zakryl polštářek, aby bylo jasné, že podobný řeči nebude poslouchat.

Ivan zanechal výchovných pokusů a chvíli se věnoval televizi. Projel několik programů, ale žádný ho nezaujal. Zprávy byly skoro celé o covidu. Vyplývalo z nich, že největším evropským nebezpečím jsou lyžaři. Ivan vypnul televizi, oblékl se a jako by se nic nedělo, vyrazil do hospody. Šance, že bude otevřená, se sice limitně blížila nula, ale - jak se říká - naděje umírá poslední.

Ještě před odchodem si pod bradu pověsil roušku.

Na ulici uviděl policajta. Když se policista přiblížil, řekl: „Tu roušku nemáte...“ Ještě chvíli a všichni budou mluvit jako Babiš, pomyslel si Ivan. Natáhnul si roušku na nos a pokračoval v chůzi. Jakmile si byl jistý, že je od policajta dostatečně daleko, roušku si zase stáhnul. Špatně se mu v ní dýchalo.

Když došel k hospodě, naděje zemřela. Dveře byly zamčené a nápis na dveřích hlásal, že hospoda je z důvodu vládních nařízení do odvolání uzavřena. Ivan se otočil a vydal se na cestu zpátky. Když si uvědomil, že by znovu mohl potkat toho policajta, zastavil se a zase si natáhnul tu roušku na nos. Přemýšlel přitom, jestli tu roušku mít musí, anebo nemusí, ale ať se snažil sebevíc, nemohl si vzpomenout. S rouškou na nose pokračoval liduprázdnými ulicemi k domovu.