Ráno pravila paní ministryně v televizi, že to dnes projedná NA vládě. Asi chodí v poledne NA jídlo NA jídelnu, večer si odskočí NA biograf a vzkazy řidiči nechává NA vrátnici. Tedy pokud nejde NA hotel a NA hotelu NA pokoj a předtím si neodskočí NA bazén. „A to se pak všichni diví, když děti při první slohové práci operují všehovšudy s jednou jedinou předložkou,“ nedivil se zvěrolékař doktor Žaket (viola) při debatě o výchovném koncertu a působení dospělých na mládež.

Výchovný koncert, který si všichni přítomní muzikanti dobře pamatovali jako příšernou nudu, která jim měla vetknout do paměti hluboký odpor k hudbě takzvané vážné, ke skladbám, které ne a ne skončit, zatímco venku bylo jaro a na stromě zpíval kos. Takřečená vážná hudba vnucovaná výchovnými koncerty se skládala z podivných skladeb vyhýbajících se jakýmkoli zapamatovatelným libozvukům; jen co se změť tónů začala jen trošičku přibližovat jakési melodii, skladatel se zřejmě sám sebe polekal a rychle uhnul zpět do těžko popsatelného, nečitelného zmatku. A takhle pořád. Dokola. Mohlo by zajisté jít o dojmy výjimečně primitivního jedince, jenomže úplně stejně popisovali zážitky z výchovných koncertů všichni členové Amatérského symfonického orchestru, tedy s výjimkou středoškolského profesora Karase (viola), nevděčnými studenty přezdívaného Blbá ryba na pět. Karas tvrdil, že složení výchovných koncertů schválili vědci z ministerstva školství, takže je určitě správné, což ale pochopitelně nechápou lidé nemající pedagogické vzdělání.

Letošní výchovný koncert pro všechny střední školy ve městě bude na zimním stadionu a představí ukázky lidové hudby z celého světa. „Mám tady, že USA představí Aaron Copland, dvojtečka, Hoe, pomlčka, Down,“ četl ze svých papírů regenschori proboštského chrámu Nanebevzetí Panny Marie, varhaník a dirigent Amatérského symfonického orchestru Josef Vlach Vrábelský. Zvěrolékař Žaket už věděl z naučného slovníku, že Hoe je motyka a Hoe-Down nějaká čtverylka venkovanů žijících v Appalachii na východě Spojených států. Dotyčný Aaron Copland z jejich zpěvánek udělal vážnou hudbu, asi jako náš Smetana to dělával z lidových čtverylek nebo kvapíků, například v Českých tancích pro klavír. Ten Copland, ujistil přítomné Žaket, se nedá hrát a už vůbec ne poslouchat.

„Mohl by mi někdo vysvětlit,“ dožadoval se lékárník a klarinetista pan Dubský, zarostlý jak Karel IV. na stokoruně, tedy jako bezdomovec, „proč nemůže Severní Ameriku představit nějaký pěkný dixieland? Vždyť se tam narodil! Báječná muzika. A mohlo by se vykládat o jednotlivých nástrojích, o improvizaci, dali bychom také přeci dixieland dohromady za pár zkoušek, nebo ne?“ Pan lékárník má totiž kamaráda, který gramofonovou desku od firmy Decca přehrál tolikrát, až ji dočista zničil. Za tu cenu ale z ní dokonale opsal skladbu Fidgety Feet pro každý nástroj zvlášť, takže z těch jeho not by se dal zahrát dixieland skoro jak ho hrajou na ulici v New Orleansu. Zahradnický mistr, vyčouhlý pan Černý (kontrabas) se přidal, že zabrnkat si v dixielandu bylo také jeho přání k osmdesátinám, jenomže ho nikdo neposlouchal.

Středoškolský profesor Karas (viola) svou roli v nějakém bláznivém dixielandu neviděl, a tak se orchestr pustil do nelehkého studia Coplandova zpracování kdysi lidového tance. Na letošní výchovný koncert se tedy, milé děti, už můžete začít těšit. Bude jako vždycky.