Nejdřív přišel vichr a potom slejvák.

„Strejčku, zatejká,“ volaly děti, a já volal nejhlasitěji, konečně se něco děje a když zatéká, tak možná ani nepůjdem do školy.

„Mně kape na stůl,“ kňourala Máňa a strejček nejdřív sáhoval dlouhými kroky do holčičího pokoje, pohlédl na strop a hvízdl a my jsme taky hvízdli, na stropě se v koutě rozlézal tmavý flek a uprostřed toho fleku se vždycky udělal malý cecík, protahoval se, protahoval, a když ukápl, bylo na chvíli po cecíku. Kdyby to šlo, pozoroval bych cecíkování celé hodiny, ale strejček zvolal:

„Jde se na půdu!“ A už to bral po dvou schodech nahoru a tam křikl:

„Lavóry, kýbly!“

Řítili jsme se po schodech dolů pro lavóry a kýbly a strejček za námi křičel: „Honem!“

„Honem se ani pes nevysere,“ řekl jsem, co jsem slyšel odpovědět jednoho frajera dámě, která se tlačila ke dveřím metra a taky křičela Honem! Honem! Jako náš strejček. Jenže tady se mi nikdo nesmál, i když jsme se tenkrát v metru všichni smáli, a tady taky nebyla žádná dáma, jen ségra Máňa a já jsem dostal od strejčka pohlavek. Tak to je odměna za lavór, co jsem mu podával!

Strejček rozepsal služby, kdo bude kdy hlídat a vyměňovat kýbly a lavóry a kdo je bude vylévat, a šel shánět pokrývače a my jsme nemohli do školy, protože jsme měli služby. Když přišel pokrývač, naše služby skončily, neboť přestalo pršet.

Pokrývač si přinesl na půdu pár tašek, škopek s maltou a lano. Vzal jeden z prázdných kýblů, obrátil ho dnem vzhůru a sedl si na něj, zapálil si cigaretu, párkrát potáhl a strejček vedle něj nervózně přešlapoval a opakovaně říkal:

„Chtělo by to vylízt na střechu.“

Ale pokrývač bánil dál svou cigaretku, koukal vzhůru, v horním rohu střechy bylo vidět nebe a pokrývač se díval do nebe, jako kdyby očekával pomoc andělskou.

Možná, že čeká na svého anděla strážného, který by ho měl jistit, aby nesletěl ze střechy, jenže andělíčkové-strážníčkové ochraňují vždycky jen děti nad propastí. Copak je pokrývač dítě?

„Nač čekáte, pane pokrejvač?“

V tu chvíli se zvedla taška, která byla na kraji díry a zatřepala křídly. Pokrývač vytřeštil oči a já si říkal, že se mi to asi jen tak zdálo, to ti andělíčkové-mí-strážníčkové pomýlili můj zrak.

Pokrývač zašlápl vajgla do prachu půdy a vystoupal po žebříku, ale v mžiku byl zpátky.

„Tady vám nepomůžu, to není práce pro pokrejvače,“ řekl a hodil lano do škopku a se škopkem se chystal dolů z půdy.

„Počkat, co ta díra, tu nespravíte?“ zeptal se strejček.

„Říkám vám, tady já nemám co dělat, tady pomůže jen zaříkávač.“

„Jakej zaříkávač?“ ptá se udiveně strejček.

Pokrývač ukáže palcem ke střeše.

„Tašky se vám metamorfujou v ptáky.“

„Co vy jste za pokrejvače, když říkáte metamorfujou?“ vyjekne strejček.

„Už to tak je, řečma to nespravíme,“ řekne pokrývač a odejde a strejček sáhuje za ním, aby sháněl zaříkávače, a já jsem si vylezl po žebříku do vikýře, abych líp viděl, jak našim taškám narůstají zobáčky a po zobáčku očička a po očičkách křídla a hned pak frnk, taška uletí, a já si přeju, aby strejček žádného zaříkávače nenašel, a hladím tašky nejblíž vikýře a pod dlaněma cítím jen chlad a drsnost, až tu pojednou ucítím hebkost peříčka, ale dlouho jsem se s peříčky nemazlil, fr, frnkla plachá taška-pták, tedy taškopták.

„Hned slez dolů,“ volal strejček, „nebo nám všechny tašky vyplašíš!“ A vedle strejčka stál zplihlý mužíček s jakýmisi hejblátky v rukou. Zaříkávač.

„Lepší taška na střeše nežli holub v hrsti,“ řekl strejček a pohlédl na zaříkávače. „Nemám pravdu?“

„I máte,“ řekl zaříkávač a točil jakousi spirálou a ze střechy začala padat peříčka a čím rychleji otáčel spirálou, tím víc peříček se snášelo k zemi a tím víc tašek mizelo ze střechy a strejček křikl: „Podvodníku!“ Jak hnal zaříkávače ze schodů, slyšel ještě výkřiky o porušeném magnetickém poli, ale strejček nedbal na magnetické pole, vzal žebřík, drátěný kartáč a když tašky odrhnul, bylo po taškoptácích a já jsem zesmutněl.

Musel jsem do školy a ještě cestou jsem se otáčel, abych viděl, jak z naší střechy vzlétl poslední taškopták. Kulhavý děda, kterého jsem potkal, řekl:

„Podzim je tady, ptáci se houfují, jen se dívej, kolik jich lítá ze střech.“

„Dědo, to jsou taškoptáci.“

„Dyť říkám, ptáci, a jak se houfují.“

Naučení: Lepší taška na střeše nežli holub v hrsti, jak pravil strejček.

Ilustrace U.G. Sato