Když Tvůrce skončil své pokusy na naší planetě, pomyslel si, že by nebylo od věci si svůj výtvor prohlídnout. Roztáhl obě ruce, v každé po jednom rohu z velké bělavé látky, ale zbytek visící od dlaní dolů byl nepěknou skrumáží schumlanců. Přišel další nápad, neboť o ně nikdy nebyla u Tvůrce nouze. Slabší to už bylo s tím, k čemu ten výtvor bude.

Pověsil tedy to, co stvořil, na ramínko na šaty, aby to tam uschlo a přitom udrželo dosavadní tvar. Aby mu to nikdo z nenechavců neukradl, rozmotal kousky plotového pletiva do pichlavých chráničů toho. Taky se rozhodl své to nějak pojmenovat. Zvolil slovo planeta, tedy počeštělého tuláka, ale bez příběhu, nebo bez pojmenování toho tuláka, to aby svůj poslední výrobek co nejvíce odlišil od řeckých mytologií. Tvůrce se nechce vytahovat svou znalostí řečtiny a jejích reálií.

„Tahle planeta vznikla z mé vnitřní touhy...“ šeptl Tvůrce do davu sledovatelů.

„Planeta Z něj,“ křikl dav.

„Nikoliv,“ pronesl hlavní orátor, „to by blbě znělo, kdyby se řeklo, jdu na planetu Zněj. Nic tu nezní. Nechme Tvůrce, ať si vychutná zvuk názvu objektu, který stvořil.“

„Tahleta planete vznikla jen a pouze z vůle vycházející ze mě,“ vysvětlil Tvůrce orátorovi. Na chvíli se zastavil, pak zvedl ukazovák a pravil: „Název Orator k jeho profesi nesedí, v tom slově zní latinské orare, modlit se. A já ho nemám na modlení, ale na řečnění. Říkejme mu rétor, nebo ještě líp po česku řečník.“

„Planeta ze mě,“ pochopil dav a začal skandovat „země...země...země...“ a tak vznikla planeta Země a Tvůrce se přiklonil k názoru davu. Jedná se o výtvor, který nevznikl ani na objednávku, ani jako reklamní plivanec. Ta vůle mít planetu Zemi existuje tedy pouze mezi dvěma stvořeními, Tvůrcem a davem.

Každý Tvůrce má taky své odpůrce, v učených knihách se jim říká Kontratvůrci, a ti by ve svém řečnění vystupovali proti jakékoliv tvořivé činnosti, jejich ideálem je nečinnost, nebo alespoň částečným ideálem je výtvor zcela opačný, než je produkt našeho Tvůrce. Když tedy při posledním sušení planety pověsil Tvůrce kontinenty na ramínko a to pak na šňůru na prádlo, rozohnil se náš tehdejší Kontratvůrce, a tvrdil ve svých řečnických vystoupeních, že všechny ostrovy a kontinenty mají viset obráceně, a to že bude správná poloha pro vysoušení pevnin. Aby mu lidé rozuměli, odchyloval se od kvazi-mezinárodních termínů a nechal si říkat Kontra.

Náš Kontra tvrdil, že vysoušení je opačný proces než je přirozené zvlhčování a zamokření kontinentů, a proto i poloha pláště planety má být opačná, jih má být nahoře, tedy dnes v mylném pojetí na severu, a sever se patří mít dole. Davy to opakovaly a jejich mluvčí zapsali tyto teze taky do Svaté knihy veškerého konání. Kontra nikdy nic nezapisoval, ale nikdo z jeho uctívatelů by neřekl, že byl negramota.

Kdo se příčil Svaté knize, tomu byla uříznuta hlava. Ve Svaté knize pouze stál příkaz: Budiž dekapitován. Protože obyvatelstvo planety země mělo hlavu, hlásalo prý tím zároveň, že lidstvo patří mezi vyznavače Kontry, ideově přesněji že lidstvo sleduje svého Kontratvůrce. O tom se rozvinula rozsáhlá diskuse a ta se rychle měnila v nenávistné napadání všeho, co by mohlo být vysvětlováno jako nesouhlas s Kontrou.

Vyznavači Tvůrce však zároveň tvrdili, že na Kontrově vyznání je také mnoho pozitivního, třebas právě ta bezmezná víra a přesvědčovali všechny Tvůrce-věřící, že právě ta rozmanitost kultur přispěje k naší budoucí multikulturnosti a k našemu lepšímu poznání všehomírů.

Musím už končit, blíží se stráž, která hlídá, jestli všude sušíme kontinenty správným způsobem, kdy původní jižní země vévodí polárním krajinám a dávné severní kraje teď vévodí pouštím.

Naučení:

Držte se svého Tvůrce.

Ilustrace U.G. Sato