Byly to pěkné, spokojené Vánoce, i když se v té pohodě nenápadně objevila první trhlinka. Žena mu koupila jako dárek krásné kožené rukavice vystlané beránkem. Nebyl znalcem ani obdivovatelem módy, ale tyhle rukavice se mu skutečně líbily. Jen mu dělalo starost, že byly asi dost drahé. „Tak jestli tyhle ztratím,“ pomyslel si, „tak to bude opravdu škoda.“

„Tak jestli tyhle ztratíš,“ řekla jeho žena nahlas, „tak to bude opravdu škoda.“ A hned nabídla řešení. Že k rukavicím přišije stuhu, provlékne ji rukávy kabátu, a pokud on nezapomene někde kabát, rukavice půjdou s ním, kam půjde on. Geniální. Asi tak, jak se to dělalo dětem v mateřské školce. Někdy i zapomětlivým prvňáčkům.

„Ty mě máš za takovýho malýho blbečka, viď?!“ pravil trochu popuzeně. Ale také maličko polekaně. Protože už dávno věděl, že si vzal holku pěknou, chytrou, milou, ale vědmu. Za těch několik let manželství se mnoho z jejích obav a nepříznivých proroctví vyplnilo. Takže právě teď se pravděpodobnost ztráty rukavic nečekaně znásobila a on si na ně bude muset dávat zatraceně pozor. Ale osud a manželčina proroctví těžko ošidíš. Žádný div, že se zlobil; vždyť ho vlastně do té role blbečka, co všechno ztrácí, právě odsoudila.

Naštěstí nebyl čas dát průchod jeho spravedlivému rozhořčení. Byli pozvaní k jejím rodičům na božíhodovou večeři, která byla – jako vždy – vynikající. Tchyně byla obvykle mistryní dobré pohody, a tak se zdálo, že i vánoční pohoda byla zachráněná. Než tchyně dobrosrdečně pochválila jeho nové rukavice a prohodila: „Tak to by byla opravdu škoda, tyhle ztratit.“ A hned se nabídla, že by k rukavicím přišila elegantní tkalounek, protáhla ho rukávy kabátu, a když neztratí kabát, neztratí ani rukavice…

„Vy jste se snad na mě domluvily!“ řekl už hodně podrážděně. Nejen, že věděl, odkud manželčiny temné síly vědmy pocházejí, ale teď se mu také pravděpodobnost ztráty rukavic opět znásobila. A protože, samozřejmě, nehodlal chodit s rukavicemi na špagátku, ani na stuze, ani na tkalounku, zdvojnásobila se mu i možnost vyslechnout si „a neříkala jsem ti to?!“. Cítil se trochu jako odsouzenec. Maličko jako v klasické řecké tragédii, kde není jasné, jak k tragickému konci tentokrát dojde, ale ten tragický konec je daný a nevyhnutelný. Vánoční pohodě ani jeho náladě to nepřispívalo, i když žena se tvářila jakoby nic a po cestě domů zasněženými a opuštěnými ulicemi si tiše prozpěvovala koledy.

Mrzlo. Když si chtěl obléct rukavice, měl jen jednu. Popravdě řečeno, ani ho to nepřekvapilo. „Tak už je to tady,“ pomyslel si. A pro jistotu nenápadně prohledal všechny kapsy kabátu, i nepravděpodobné kapsy kalhot. Nic. Rukavice stále jen jedna jediná, samotinká, vonící novotou. Co ho překvapilo, že se ani nerozzuřil. Pocítil v tu chvíli tíhu osudu a sáhl si na něj veliký smutek. A trochu děs. Tiše a nenápadně upustil rukavici do sněhové závěje a už se za ní ani neohlédl. Asi to tak muselo být.

Druhý den volala tchýně. „Jestlipak víš, že sis u nás zapomněl jednu rukavici? Doufám, že jsi zatím neztratil tu druhou!“

Co rychle s tím, co na to říct; očekávat pravdu od kohokoliv by v téhle situaci bylo nejen nadlidské, ale i nelidské. Slušně poděkoval a slíbil, že si pro rukavici hned dojede. Byl jako v mlhách. Jen ho neodbytně pronásledovala absurdní otázka, kterou se mu nedařilo vyřešit. Proč se tchýně obávala o osud „té druhé“ rukavice; proč neřekla „tu první“.

Cesta domů s jednou rukavicí byla neveselá. Pamatoval si přibližně, kde tu první rukavici včera zahodil. Chvíli ji hledal, i když předem věděl, že to bude nejspíš marné. Bylo. A tak s těžkým srdcem odhodil v tom okolí i rukavici druhou. Snad se někdy, nějakou šťastnou a kosmickou náhodou, ještě sejdou. Aspoň se mu trochu vyjasnilo, která rukavice byla první a která druhá, ale to přineslo jen málo úlevy.

Netrvalo dlouho a žena se ho ptala, kde má rukavice. Rozpačité „asi jsem je někam založil“ nemohlo pohromu nastálo zadržet, a tak vyrukoval s pravdou ven. Tedy – přiznal, že rukavice ztratil, ale do podrobností se nepouštěl; kdy a jak ke ztrátě došlo si nepamatoval. Vždyť to bylo stejně jedno, jen by to nevypadalo dobře a situaci by to znesnadňovalo. Čert ví, co by si o něm žena pomyslela!

Budiž jí připsáno k dobru, že ani jednou nepoužila toho obávaného „a neříkala jsem ti to?!“. Nesmírně to oceňoval. Jen jí bylo líto, že její dárek ztratil. Ale když viděla, že jemu je to líto snad ještě víc, začala ho utěšovat, že to se stává, že to zase není takové neštěstí, že rukavice se dají koupit nové. I to nesmírně oceňoval. Vzal si holku pěknou, chytrou a milou.

Ale vědmu. Proto se na ni stejně trochu mrzel. Neměla to říkat! Bývalo by se to nestalo a on by si užíval krásných rukavic s beránkem dodnes.

***********

Autorova skvělá knížka Povídky a příběhy je už k dostání a lidé marní své životy, dokud si ji nekoupí a nepřečtou. Koupit ji můžete zde.