Z. Lapil 9.9.2020 12:50

Se nevytahujte, stařešinové, na to člověk nepotřebuje věk. Ve druháku na VŠ dorazil na kolej nový spolubydlící. Povídám - já tě odněkud znám. On se ke mně nehlásil a ani podrobné životopisy nepřinesly odpověď.

Uplynulo asi čtvrt roku a jednoho dne dorazil s takovou trochu speciální taškou. Povídám - Odkud ji máš? "Já byl v Německu na takovém středoškolském táboře..." A bylo jasno - já byl na tom táboře taky.

• reagovat

J. Jurax 9.9.2020 12:22

Taky se mi to občas stane, že se ke mně hlásí někdo, familiérně osloví a já netuším, kdo to je.

Inu, mám urostlou postavu, výraznou, oduševnělou tvář - není divu, že si mne lidi pamatujou, že ... až moje drzá a ústnatá dcera ondyno vyslovila názor, že to není ani tak tím, že si mne lidi pamatujou, nýbrž tím, že já si už houby pamatuju.

I kdyby měla pravdu - asi nejspíš možná ji skoro má - je to od ní drzost zcela nemístná; zjevně jsem kdysi dávno učinil četné výchovné chyby a teď už je pozdě výchovným pohlavkem napravovat; stejně by to bylo houby platné ... :-)

• reagovat

H. Rybnická 9.9.2020 12:43

Pane Juraxi je moc pěkné že se ke slečně dceři chováte slušněji než někdy tady u diskuzí.

• reagovat

H. Rybnická 9.9.2020 6:17

Moc pěkné povídání pane autore. Teprve před minulými Vánocemi se mi stalo něco podobného. Oslovila mne najednou na ulici paní, dokonce křestním jménem. Byla mi povědomá ale nepřišla jsem na to kdo by to mohl být, asi dřívější spolužačka. Reagovala jsem přesně jako Vy, ona chvilku postála, já zase horečně přemýšlela jak se nenápadně zeptat kdo ona vlastně je, v tu chvíli řekla že musí na Vánoce nakoupit a odešla. Do dnes nevím kdo to byl, byla jsem trochu zkoprnělá. Mrzí mne to. Vám děkuji , trochu jste mi uklidnil špatné svědomí.

• reagovat

M. Krátký 9.9.2020 5:14

super bomba - jen ten nákup kyselých okurek v Kanadě mi nějak neštymuje - ale jo - kyselé asi jo

• reagovat

I. Štípek 9.9.2020 0:32

Jo!

• reagovat