23.9.2020 | Svátek má Berta


POVÍDKA: Paměť

9.9.2020

Zamyšleně jsem si vykračoval směrem k obchodu a nemohl si vzpomenout, co byla ta pátá věc, co jsem měl koupit. Už už jsem to skoro měl, a zase to někam uniklo. Psychologické fintičky nepomáhaly, ale byl jsem si jistý, že po cestě domů nebo spíš až doma si určitě vzpomenu. A už předem jsem se vztekal.

Snad proto jsem si ani nevšiml, že ta pěkná žena na protějším chodníku se směje a mává na mě. Až když se hrnula přes ulici a volala „Michale, jsi to doopravdy ty?“ už nebylo pochyb. Skutečně jsem to byl já, kdo byl středem její vřelé a bouřlivé pozornosti.

Jenže jsem netušil, kdo to je. Ani přibližně. Jestli se skutečně odněkud známe, a když, tak jak a odkud. Tvář mi sice byla trochu povědomá, ale s určitostí jsem ji nikam zařadit nedokázal. Už už jsem to skoro měl, ale hned to zase někam uniklo.

Ještě že se na anglický pozdrav „Jak se vede?“ neodpovídá podrobným vylíčením životních radostí a strázní zdraveného. Společensky uznávaným způsobem jsem tu paní ujistil, že se mi daří dobře, a vyzvídal jsem, jak se vede jí. Nechtěl jsem tím jen zůstat neutrální a dodržet společenské normy. Zároveň jsem hrál o čas a doufal, že mi ta paní hodí nějakou záchranu, nějaký opěrný bod, a já se už nějak chytnu a prohlédnu, s kým to vlastně mluvím.

Ta hezká paní se záchranou nespěchala. Zato mi srdečně a bez ohledu na anglosaské tradice a normy vyložila, že posledních asi patnáct let žila v malém městečku asi pět set kilometrů od Vancouveru. Velmi spokojeně. Ale ta vzdálenost byl snad také jediný důvod, proč se se mnou po celý ten čas nespojila. Protože na mne často myslela, jak jsem jí pomohl, a často mi chtěla poděkovat.

Začínal jsem trochu tušit, odkud vítr vane, ale stále jsem ještě tápal a marně lovil v paměti. „To víš,“ paní jedním dechem pokračovala, „ nebyla to vždycky procházka březovým hájkem! Spíš takový to normální nahoru a dolů to bylo. Ale už nikdy jsem netrpěla, jako když jsem tě poprvé potkala. Strašně jsi mi pomohl, díky!“

Svítalo mi. Tak nejspíš to bude bývalá klientka. Ale na její příběh jsem si stále nevzpomínal. Tak jsem jen bručel něco neutrálního. A jistě hlubokomyslného. Že jsem, například, velmi rád, že si vede tak dobře. Což byla pravda; kterého psychologa by nepotěšilo, že se mu práce zdařila. Že došel ocenění. A zatím ta paní, z nějakého důvodu ještě hezčí, příjemnější a vřelejší, než byla před chvílí, dál osvěžovala mou paměť.

„Pamatuješ, jak jsi mi říkal, abych ho kopla do zadku? Že takovýho syčáka ve svým životě nepotřebuju, že bych si jistě zasloužila lepší zacházení... Tak jsem to udělala, a měl jsi pravdu. Trochu se mi snažil šprajcovat ve dveřích, ale pak letěl jak špinavý prádlo. A od te doby se mi dýchá líp.“

Nejen, že jsem si to nepamatoval. Co víc, byl jsem naprosto jistý, že tohle jsem nemohl nikdy říct. Ani omylem, ani v nejhorší noční můře. Zásadně klientům neradím nebo neříkám, co mají dělat. Když se někdy někteří mí studenti snažili rozdávat moudré rady a porady, nesmlouvavě jsem je vyváděl z omylu, a když si nedali říct, tak i z oboru. A teď takovéhle nadělení!

Nepochyboval jsem, že své verzi věřila. Naprosto. A docela zřejmě jí ta verze, naprosto chybná, vyhovovala a pomáhala žít, víceméně spokojeně a vyrovnaně s minulostí. Zatímco mně ta její chvála trochu zhořkla a nechala mě na pochybách. Uvádět věci na pravou míru a bránit se – to jsem, samozřejmě, nemohl. Jen jsem doufal, že tu chválu nebude sdílet s přáteli a známými. Pokud už nesdílela. A nebude mi posílat nové klienty, jak slibovala, když zjistila, že jsem ještě neodešel zcela do důchodu. Alespoň ne s tímto doporučením.

Po chvíli jsme se rozešli. Ona spokojená s tím shledáním, já poněkud rozpačitý. Na konci své odborné cesty – a co vlastně o mém oboru vím...

A najednou, konečně, se mi rozsvítilo. Okurky, kyselé okurky jsem měl koupit!



POUZE 5 VÍTĚZŮ! Tropická soutěž s vůněmi Glade Exotic Tropical Blossoms
POUZE 5 VÍTĚZŮ! Tropická soutěž s vůněmi Glade Exotic Tropical Blossoms

Přeneste se do tropů s exotickou vůní květů Monoi, jasmínu a sladkého kokosu. Zapojte se do soutěže a možná právě vy vyhrajete balíček nové řady...






 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.