Otevřely se dveře a do místnosti, ve které za stolem seděli dva pánové, vešel mladší muž. V rukou držel plochou krabici z tvrdého papíru. Na rozdíl od obou pánů, oblečených do čistých a nepochybně taky drahých šatů, vypadal značně zanedbaně. Pozdravil a položil krabici na stůl. Potom ji otevřel. Jako by byli smluveni, oba pánové se zvedli a naklonili se, aby si prohlédli, co je uvnitř. Pak se jeden z nich zeptal: “A co to je?“ “To je můj sen,“ odpověděl muž.

Sáhl do krabice a vytáhl odtud obraz, na kterém byly skvrny různých barev a velikostí. Oba pánové si obraz chvíli prohlíželi. „A kolik byste si za to přál?“ zeptal se jeden z nich. „Sedm...“ řekl mladík. „Set?“ zeptal se pán. „Tisíc...“ řekl mladík tiše. „Sedm tisíc za tohle?“ podivil se pán, zatímco ten druhý hvízdl. Mladík přikývl a řekl:“Pracoval jsem na tom čtrnáct dní. Když si to vynásobíte, vyjde vám minimální mzda.“

Pánové se na sebe podívali. „Minimální mzda se nás naštěstí netýká,“ řekl pak jeden z nich. „Promiňte, tak jsem to nemyslel,“ omlouval se mladík. „Prý jste měl problém s policií,“ řekl potom jeden z pánů. „Udělalo se mi špatně,“ řekl mladík smutně. „Prý jste pozvracel několik lidí...“ doplnil druhý pán. Když mladík nic neříkal, první pán se obrátil na toho druhého: „Tak co na to říkáš, Václave?“ Druhý pán, Václav, chvíli mlčel a pak řekl: „No já nevím, Františku.“ Všichni tři stáli a střídavě hleděli jeden na druhého. Potom ten, co byl František, ukázal na papírovou čtvrtku, která ležela na stole, a řekl: „Tady tím fixem si to napište.“ A položil vedle čtvrtky černý fix. Mladík položil obraz, vzal fix a na čtvrtku napsal ‚7000‘. František šel k pultu a z kasy, která na něm stála, vybral sedm tisíc. Potom vzal z pultu jakési papíry a položil je před mladíka. „Tady se podepište,“ řekl. Když tak mladík učinil, František před něj vysázel sedm tisícovek. Václav mezitím obraz vyfotografoval. Mladík poděkoval a rozloučil se.

Sotva za ním zapadly dveře, František vzal fix a za poslední nulu sedmitisícové číslovky dopsal další nulu. Potom vzal obraz i s papírovou čtvrtkou a oboje vystavil ve výloze. „Dáš si pivo?“ zeptal se Václava. „Udělám si kafe,“ řekl Václav. František si z ledničky vytáhl láhev dobře vychlazeného piva, Václav si na kávovaru udělal kávu. Potom se oba zase posadili.

Asi o hodinu později se zase otevřely dveře. Do obchodu, neboť ta místnost nepochybně byla obchodem, vešel další muž. Byl o něco starší než ten mladík předtím, sešlostí oděvu i celkové vizáže se od něj ale nijak nelišil. Příchozí nesl pod ramenem papírovou krabici, přesně stejnou jako ten mladík předtím.

Václav řekl: „Á, pan Zajíc. Tak copak jste nám přines?“ Muž položil krabici na stůl a stejně jako ten mladík předtím ji otevřel. Oba pánové se zase zvedli. Jak si čtenář už určitě domyslel, uvnitř byl obraz. Tentokrát se pánové nemuseli ptát, co to je, neboť se to dalo poznat na první pohled: Na obraze bylo zátiší s různými pochoutkami, které byly namalovány tak dovedně, že by se do nich člověk s chutí hned zakousl. Františka začalo mrzet, že si k tomu pivu nevytáhl svačinu, kterou měl taky v ledničce. „A kolik byste si tak představoval?“ zeptal se Václav. „Osm tisíc...“ řekl Zajíc a zatvářil se sveřepě. František sáhl po fixu a podal mu ho. „Tak si to tady napište,“ řekl a ukázal na papírovou čtvrtku. Zajíc na ni napsal příslušnou číslovku a když byl hotov, Václav řekl: „A teď eště nulu.“ „Vážně?“ zeptal se Zajíc. „Vážně,“ přikývl Václav a dodal: „Ale rychle! Než si to rozmyslím...“ Zajíc připsal další nulu a František před něj strčil papíry, které vzal z pultu. „Tady podepsat...“ poručil. Oproti podpisu mu pak vyplatil osmdesát tisíc. Zajíc, potěšen tou nečekanou částkou, poděkoval a rozloučil se. „A kupte si něco na sebe,“ volal za ním Václav; nebylo ale jisté, jestli ho Zajíc slyšel. Když za Zajícem zapadly dveře, František vzal fix a za poslední nulu napsanou Zajícem připsal další nulu. Václav mezitím obraz vyfotil. Potom František obraz i s cedulkou nainstaloval do výlohy. Oba se pak zase posadili, František ke svému pivu a Václav k nedopité kávě. Po chvíli Václav vstal a z ledničky si podal minerálku. Pak se pustil do upravování fotografií. František listoval katalogem zahraničních zájezdů.

Až před koncem pracovní doby (neboť i oni měli pracovní dobu, i když jen takovou, kterou si sami stanovili) se zase otevřely dveře. Muž, který vstoupil, byl ze všech příchozích nejstarší, ale taky na první pohled nejzanedbanější. Vlasy, už prošedivělé, měl na několika místech slepené potem. Taky plášť, který měl volně přehozený přes ramena, jevil značné známky znečištění. Krabice, kterou - stejně jako předchozí příchozí - nesl pod ramenem, byla odrbaná a prsty, kterými ji přidržoval, byly zažloutlé od nikotinu. Když muž pozdravil, František řekl: „Ani to neotvírejte, pane Vokurko.“ Muž se zarazil a pak řekl: „Nejmenuji se Vokurka, ale Okurka.“ Když žádný z pánů nic neříkal, stařík pokračoval: „Přinesl jsem své nejnovější dílo. Pracoval jsem na něm celý měsíc, velmi tvrdě...“ „Tam,“ řekl Václav a ukázal směrem k výloze, jako by pro něho jakékoliv další slovo už znamenalo nepřiměřenou námahu. Pak ale přece jenom dodal: „Ještě se to neprodalo.“ „Ale pánové,“ oponoval muž, „to je tím, že prodáváte draho.“ „Draho?“ podivil se František. „Draho,“ trval na svém muž. „Mně jste dali dvanáct tisíc, ale sami prodáváte za sto dvacet. Viděl jsem to ve výloze.“ „Za kolik prodáváme, do toho vám nic není,“ řekl František přísně. Muž na to neřekl nic, jen tam tak stál a mírně se kolíbal, jak přenášel váhu z nohy na nohu.

„Nula,“ řekl František. „Nula?“ zeptal se stařík. „Víte, co je to nula?“ zeptal se František. „Nula?“ zopakoval udiveně stařík. A když viděl, že František svou otázku myslí asi vážně, řekl: „To je něco jako nic...“ „Něco jako nic...“ zopakoval František posměšně. Potom se obrátil k Václavovi: „Slyšels, Václave? Že prý nula je něco jako nic...“ Jeho hlas zněl pobaveně, jako kdyby právě slyšel tu nejlepší anekdotu, jakou kdy v životě slyšel. „Nebav se s ním,“ řekl Václav. „Slyšel jste?“ obrátil se František k panu Okurkovi. „Nemám se s váma bavit.“ Když muž viděl, že nepochodí, otočil se a bez pozdravu vyšel z obchodu. Zahnul doleva a postavil se před výlohu, kde byl jeho předposlední obraz i s cenovkou: 120000 stálo na ní.

Pánové zůstali uvnitř a pokračovali v práci, která spočívala hlavně v popíjení. Na konci směny Václav řekl: „Ty, Franto, umíš si představit, kam jsme to my dva mohli dotáhnout, kdybysme zůstali u malování?“ „Viď, Václave, při našich schopnostech a našem talentu...“ souhlasil František. „Ne jako tyhle nuly...“