„Novoroční koncert Vídeňských filharmoniků býval u nás doma svátek,“ vzpomínal doktor Žaket (viola) s krátkým doutníčkem v ruce. „Všichni museli sedět, na tom tatínek trval, a tichounce naslouchat, tedy krom těch malinkých přestávek se zbytečnými poznámkami nějakého pána, co si všechno o Straussech přečetl v naučném slovníku. Ano, pánové, byla to vždycky úžasná přehlídka talentů z rodiny Straussů, a že to byli nějaký talenti!“

„Počkejte, doktore, netahejte sem Vídeňáky,“ přerušil zvěrolékaře regenschori a dirigent Vrábelský, „všichni si je na Nový rok zase poslechneme, o tom není sporu. Ale teď jde o starostu, který by rád viděl novoroční koncert u nás. A jelikož všechno vypadá, že by ku konci roku mohly být na radnici v kase nějaké peníze a páni radní by si konečně mohli vzpomenout na Amatérský symfonický orchestr, máme jedinečnou příležitost se připomenout pěkným Novoročním koncertem. Otázkou je, z čeho to uděláme.“

„Určitě se musíme vyhnout Straussům, to bychom vypadali, že nás nic jiného nenapadá,“ upozorňoval lékárník pan Dubský (klarinet). „Já bych viděl na začátek Florentinský pochod. Nádherná věc, hraje se prý ve světě dokonce víc než Smetana nebo Dvořák. U nás tak často ne, protože ho složil Julius Fučík a lidi si myslej, že je to ten z reportáže na oprátce. Krásný pochod na začátek, rozhodně, i když tady možná kolega Holíkovský …“

„Nešikovná basfigura, tedy pro mě,“ připustil tesařský mistr (trombon), „ale začít s ním by byla paráda. Od Fučíka je taky moc pěkná předehra Marinarella. Jenomže co dál?“

„Já bych si od těch Straussů taky dal pokoj,“ souhlasil pan Polák (violoncello). „Já slyšel kdysi v lázních na kolonádě hrát lázeňský orchestr směs z Oskara Nedbala, říkali tomu Potpourri. Něco z Polské krve, trochu z Vinobraní, skoro na čtvrt hodinky, to by se určitě hodilo.“ Zcela bez souvislosti k tomu poznamenal středoškolský profesor Karas (druhé housle), že Nedbal byl violista.

„A co takhle Rudolf Friml,“ přidal se fešácký výpravčí pan Hůlka (trubka), „něco s Rose Marie nebo z Krále tuláků? Friml je přece také náš!“

A pánové si ještě vzpomněli na kdeco, ale korunu plánování Novoročního koncertu nasadil pan Fajfdlík (bicí). Ten by na konec zařadil naprosto nejúspěšnější českou skladbu hranou a zpívanou po světě širém, dílo zbraslavského rodáka Jaromíra Vejvody, jeho polku Škoda lásky. To by si, jak tvrdil hostující bubeník, netroufnul hned tak nějaký symfoňák. Tak uvidíme. Necháme se překvapit.

****************************************************

Populární Amatérský symfonický orchestr zdolává nástrahy tohoto světa s neodolatelným humorem a vítězí třeba i navzdory výchovným koncertům.
Knihu Pavla Landy si můžete koupit na webu knihkupectví Kosmas.