24.4.2024 | Svátek má Jiří


POVÍDKA: Milovníci hudby

23.5.2015

Milovníci hudby 1

Seděl jsem se svým nejlepším kamarádem Bohoušem Paradýsem v dětském orchestru, který nazvala paní dirigentka a učitelka a ředitelka hudební školy v jedné osobě Orchestr Speranza a aby se ta naděje stala realitou, přizvala konservatoristku Věru. Zapomněl jsem dodat, že se vše zatím děje u nás v Buranově a já s Bohoušem jsme absolutními burany a konservatoristka Věra je hvězdou Buranova, protože chodí v Praze na konservatoř.

„Dnes s náma hraje naše hvězda Věra, tak se snažte,“ řekne při zkoušce paní dirigentka a učitelka hudby.

„Hvězdy nejsou kozatý,“ zaskřehotá Bohouš v odpověď a já se vděčně zasměju a dodám, abych se Bohoušovi vyrovnal: „Ty sou!“ A tak my dva falešně hrající houslisté, sotva čerstvě ochlupení, podáváme znalecký posudek o přednostech konservatoristky Věry.

Věra hraje na basu, a to je věc v Buranově nevídaná, neslýchaná, aby ženská hrála na basu, a tak o Věře kolují neuvěřitelné fámy a tu nejméně uvěřitelnou jsme měli zvědět my dva, Bohouš Paradýs a já, ale mnohem, mnohem později.

„Vole, to sou boky,“ zabučí Bohouš uprostřed zkoušky a vypadne z tempa a vypadne ze všeho, jen civí a civí na Věru u basy a Věřiny boky se mění v zaoblený korpus a luby přecházejí ve Věřiny boky a my dva na tenhle zázrak Věrobasoboků čučíme a nevnímáme ani taktovku paní dirigentky, ani orchestr a paní dirigentka šlehne Bohouše taktovkou po prstech a Bohouš jen zaskučí a můžeme začít zkoušku znova, jenže nám to nevadí, čím déle budeme zkoušet, tím víc můžeme obdivovat Věrobasoboky.

„Myslíš tu basu? Vo těch bokách?“ zeptám se Bohouše pitomě ještě než to paní dirigentka odklepla a hlas mi přeskakuje, zatím jen tím mutováním, a ptám se schválně blbě, aby ani Bohouš, ani nikdo jiný nepostřehnul, jak se taky v mé fantazii proměňuje korpus nástroje v obrysy Věry a Bohouš teď už jen mlčí, aby nenarušil tu sladkobolnou ozvučenou přeměnu a taky on si tuhle představu nechává jen pro sebe, ale jen co přehrajem pár taktů, pak zabučí znova, tentokrát se snaží šeptat, ale ten jeho šepot příšerně vrže, víc než naše vrzání na housle.

„Vole, přece Věru. Ty boky by fantasticky přirážely.“

„Jak přirážely?“

„No při šukání,“ řekne Bohouš. Je v mých očích znalcem a vždycky ví víc než já.

„Ty bys ji jako...“

„Jo. Kdyby chtěla.“

„Zeptáš se jí?“

„Jo. To musím, když to s ní chci...“

To už jsme byli z orchestru Speranza vykázáni a čekali jsme na chodbě. Když jsme slyšeli, že zkouška skončila, vtrhli jsme dovnitř, tedy vtrhnul tam Bohouš a já váhavě za ním a s obavou sleduju, jak se Bohouš bude Věry ptát. Já bych se takhle přímo žádný holky nemohl zeptat. Já ne, ale Bohouš? To se teprv pozná.

„Já ti s tím pomůžu,“ řekne Bohouš svým bučivým hlasem, až se to rozlehlo celým sálem a významně se po mně ohlédne.

„Nevím s čím,“ odbude ho Věra, ale Bohouš se jen tak nedá a bere její basu a hladí zaoblenost korpusu a dívá se při tom na Věru, ach Věro, Věruško, musíš to cítit, že nehladím jen luby basy, ale taky tvý boky, říká Bohoušův pohled, a jak jí Bohouš bere basu z rukou, podrží si co nejdéle svou ruku na ruce Věrušky a honem jí poví, kam by jí s basou pomohl:

„S basou až k tobě. Anebo ke mně.“

Věra cukne, že se basa málem svalí na zem a už tu je chlápek, který dávno odmutoval, a řekne ostře: „Pusť tu basu,“ a Bohouš ví, že tu basu má pustit on, a ne Věra.

„Kdo to byl?“ zeptá se mě Bohouš, který je spíš na balení holek „Všim sis, jak jsem na ni najel?“ dodá honem, aby pořád vypadal vítězně, protože není důležité, jak dopadneš, důležité je, co říkáš, tvrdil vždycky Bohouš a já se ptal, odkud ta moudra má a on mi odpovídal, že od fotra, který byl jeden čas poslancem.

„Skladatel Pychl, ten co ji teď nese basu místo tebe,“ odpověděl jsem na Bohoušovu otázku, kdo že to je, protože já jsem byl v té naší kamarádské dvojce spíš zárodkem intelektuála.

„A co skládá, když nepíchá, ten Píchl,“ zařehtal se Bohouš tak, aby všichni slyšeli, a to í zapištěl fistulí a skladatel by po Bohoušovi nejradši skočil, ale mladí nadějní skladatelé se přece nebudou prát s nějakým smradem, takhle to nějak řekla basistka Věra.

Teď ten příběh střihnu. Mé vyprávění pokračuje až po mnoha letech. Bohouš připlešatěl, ale jako dynamický muž nenosí přehazovačku, naopak si nechává vlasy stříhat do centimetrového porostu a jeho hlava se zdá být víc holá, než je ve skutečnosti, a to je výhoda, protože Bohouš tím vypadá seriózně, a tak má svou kliniku pořád plnou na prasknutí. Taky proto, že mu posílají zapeklité případy k vyšetření. Zato já jsem jako intelektuál pohořel, a až teď se znova chytám, jenže ne jako skeptik intelektuál. Ale o tom až za chvíli. Teď jsem přivolaný do Bohoušovy ordinace jako vědec konzultant. Bohoušovi se stydím přiznat svou dezerci z vědy, a proto jsem vyhověl jeho pozvání.

„Tak si, maminko, odložte,“ řekl Bohouš mnohokrát opakovanou větu a maminka k jeho překvapení šeptla nesměle, „my se pane doktore známe.“

Bohouš se pátravěji podíval a přikývnul, protože i tím zvyšoval svou důvěryhodnost.

„Jak jste mi tenkrát chtěl pomoct s tou basou. Orchestr Speranza.“

„Věruška?“ svitlo Bohoušovi. Pacientka přikývla a dodala: „Pychlová.“ Bohouš pohlédl na její vzdouvající se břicho, pohlédl do karty a pak se zeptal: „Bude to první...?“ Říct Pychlíček mu asi připadalo trapně. Věruška přikývla.

„Všechno je v pořádku, mamin... teda Věruško,“ řekl Bohouš po prohlídce. „Jen ten výsledek ultrazvuku je trochu zvláštní. Tak jsem si přizval na konzultaci kolegu. Vědátora.“ Bohouš na mě ukázal, já se uklonil a čekal jsem, že Věruška taky řekne, dyť my se známe. Neřekla, jen se zarazila.

„Zvláštní? Co je na tom ultrazvuku zvláštního?“

„Nelekejte se, Věruško.“

„Kdysi jsme si tykali, pamatuješ?“ řekne Věruška, jako kdyby se tykáním výsledek vyšetření mohl zmírnit, přeměnit ze zvláštního na normální.

„Porodíš, a všechno bude v nejlepším pořádku, nejspíš to bude hudebník,“ přešel na tykání taky Bohouš a honem dodal: „To ten Pychl.“

„Ale to bude mít Vincenc radost,“ řekla s náhlým uklidněním Věruška. „To jsou mi pokroky v medicíně. Ty už poznáš, že malej bude mít hudební nadání.“

„Pychl je Vincenc?“ zamlouvá Bohouš poznámku o pokroku v medicíně.

Věruška radostně přikývla a už si zřejmě představovala, jak tu radostnou novinku Vincencovi oznámí. Skladatelství zůstane v rodině.

Když odešla, vyjel jsem si na Bohouše: „Vždyť má v břiše houslovej klíč!“

„Neřek jsem jí, že to bude muzikant?“

„Zatajils to nejdůležitější! Protos mě pozval, abych ti to ověřil.“

„Myslel jsem, že tě to jako vědce musí zajímat.“

K Bohoušovi se zatím nedoneslo, že jsem vědu pověsil na hřebík. Ve vědě jsem nijak moc neuspěl, smrděl jsem korunou, a proč bych tedy měl předstírat vědecké bádání.

„Normálně by měla přece porodit klíč basovej,“ zauvažoval jsem nahlas, „když hraje na basu.“

Bohouš na mě udiveně pohlédl. „Ta čmouha v břiše jen zdánlivě připomíná houslovej klíč. Tak do toho nepleť basu.“ Oba jsme přešli na hovorovou češtinu, když jsme teď byli sami a Bohouš nemusel dělat dojem na pacientky.

„Nebo, možná...“ dodal jsem přemýšlivě.

Bohouš se zatvářil zvědavě. „Tak ven s tím, ty genetickej teoretiku.“

„Pamatuješ tenkrát, jaks říkal, že bys jí to udělal?“

„Takhle jsem to určitě neřek, neměl jsem na to ještě roky. Jenže bych to tak neřek ani teď, já se musím vyjadřovat jemně a decentně, jinak bych přišel o klientelu.“

„Takže se pamatuješ. A my jsme tenkrát hráli na housle. To ten její Pychl nikdy nehrál. No a jak jsi tenkrát řek, třeba jinejma slovama, že bys jí to udělal, a já si přál to samý, a protože jsme byli houslisti, ty a já, a protože jsme byli našlapaný nadprodukcí hormonů, tak se to naše přání zhmotnilo a přeneslo do nějakýho genu...A já vím, jak. Byl tam transgresivní potenciál mentiónů...“

„Blbneš,“ přerušil mě Bohouš.

„Myslíš, že jsme nebyli tak dokonalý houslisti? Co když ten houslovej klíč bude taky trochu hnutej?“

„Houslovej klíč je sám o sobě dokonalej, ale ty si dej pozor, aby se z tebe nestal šíblej paravědec,“ řekl Bohouš a dal mi brožurku Průvodce k početí. Napsal ji MUDr Bohouš Paradýs, CSc.

Jenže ten Průvodce mě nepřesvědčil. Pořád si ještě myslím, že my dva s Bohoušem bychom měli napsat společnou knihu, mít společného potomka. Ta naše touha kdysi nejen hory přenášela. Bohoušovi jsem nikdy neprozradil, že se už neživím vědou, že jsem skončil s živořením. Zapřel jsem vědu a měřím teď zájemcům paralaxové morfogenetické pole s transgresivním potenciálem mentionů. Je to náročné a drahé měření, můžou si ho objednat jen ti movití a já bohatnu a teď se těším na našeho prvního potomka, na houslový klíč. Navíc to bude důkaz pro všechny nevěřící Tomáše ze skeptického hnutí Sisyfa, že mé teorie platěj.

O něco dní později mi přišel mejlík: Pychlíček se narodil a je v pořádku. Bohouš.

Takže abych dál čekal na produkt transgresivního potenciálu mentionů i v mém soukromém životě.

Kruci, nějak blbnu. Tyhle věty mám přeci v zásobě pro své zbohatlé zákazníky.

Naučení:

Tatínkové, pozor si dejte, kdo po vaší ženě kdy jen zatoužil.

Milovníci hudby 2

Ilustrace U.G. Sato