Jura byl dobrý kluk. A výkonný sportovec ve skvělé kondici; bez potíží uběhl padesát kilometrů a potom si zaplaval v ledové vodě. Výborný horolezec, stejně dobrý na skalách i v horách. Specialista na takové to jemné lezení, kdy záleží především na tření a nalézání správných úhlů, kdy chytů a stupů je málo a skalní stěna připomíná špatně omítnutou zeď.

Po tři roky byl Jura můj stálý lezecký partner a já se divil proč. Byl o třídu lepší. Cítil jsem se provinile, že ho zdržuji od nějakých nebývalých, pro mě nedosažitelných výstupů. Že ho omezuji a těch jeho schopností trochu zneužívám. I když jsme se ve vyvádění poctivě střídali, věděl jsem, že do mnoha náročnějších výstupů bych se bez něj nebo s někým jiným ani nepustil.

Jura se tomu jen smál. Tvrdil, že mu to naše partnerství docela vyhovuje.

I když mi zazlíval, že jsem kouřil. Jura byl nejen nekuřák, ale i zarputilý antikuřák. A tak když jsem narazil na nějaké zvlášť obtížné místo, třeba v převisu bojoval o holé přežití, potil se, funěl a někdy sprostě nadával, Jura jen přátelsky volal: „A nechtěl bys si zapálit?“ K vzteku bylo, že on to těžké místo obvykle přelezl jakoby nic. Když nás v Mengušovském štítu chytla noc, měli jsme štěstí, že jsme narazili na pěknou jeskyni. Ale s průvanem. Když jsme se konečně dobře zajistili, chtěl jsem si zapálit na dobrou noc. Moc to nešlo, takový tam byl průvan. A Jura volal: „Zbláznil ses? Vždyť tu budou lidi spát!“ Mimochodem, ten průvan byl z komína, kterým byla ta jeskyňka ukončená. A kterým také nad ránem přišel příval vody a z jeskyně nás vyplavil. „To máš z toho kouření,“ mínil Jura, a snad to v té chvíli i myslel vážně.

Jura uměl vůbec člověka v těžké chvíli povzbudit. Když jsem narazil na nějaký zvlášť obtížný krok a musel se s tím chvíli potýkat, Jura hned se zájmem volal: „A copak tam pořád děláš? Děláš si snad dobře?“ A neochvějně dodával: „Dělej to levačkou, budeš to mít jak od cizího!“ Člověk měl strašnou chuť mu v té chvíli naplácat, ale na to by musel ze začátku to těžké místo přelézt. Takže to svým způsobem pracovalo.

Některé Jurovy hlášky se staly ustáleným rčením. Když jsem se například nechal slyšet „Tady ale dneska pěkně mrzne!“ mohl jsem se spolehnout, že z druhého konce lana uslyším: „To já tu mám docela teplíčko.“ A zase naopak.

Ale jedno z Jurových nejoblíbenějších rčení přišlo od mé ženy. Rozhodla se, že se k nám přidá, když jsme chtěli oslavit Nový rok lezením na Býčí skále. Tedy na Býčině. My že si užijeme lezení a celého areálu jen pro sebe a ona se zatím projde právě tak opuštěnou půvabnou zimní krajinou. Mrzlo, jen praštělo, a znecitlivělé ruce se odíraly o chyty a krvácely, nemluvě o jisté únavě z předcházející silvestrovské noci. Prostě důstojná oslava Nového roku. Když nás žena viděla tak zbědované, neodpustila si přísloví tety Kateřiny z její oblíbené knihy, Saturnina: „Vzduch, boží duch!“ A od té doby tak Jura hlásil, když nám počasí nepřálo, a zejména když mrzlo. Nikdy neopomněl.

Před jednou cestou do Tater Jura navrhnul, abych s sebou vzal jen chléb. Že on se postará o ostatní. A skutečně, postaral se královsky. Po dni nádherného lezení vybalil pravý lovecký salám, čabajky, šrůtku moravského uzeného. Šunku prý nechal doma, aby se nezkazila. Pamětníkům snad nemusím nic vykládat. Pro mladé nadšence toužící po socialismu vysvětlím, že to byly lahůdky, na kterých si za socialismu československý lid pochutnával jen prostřednictvím svých volených a častěji dosazených zástupců. Lahůdky obvykle dostupné jen bezprostřední rodině řezníků a jinak jen od krajských tajemníků KSČ výš. Pokud jsem věděl, Jura se nekvalifikoval. A tak se, jako obvykle, večer vyvinul ve vyprávění.

Jura byl mistrem v továrně na elektronické měřící přístroje. Většina jeho podřízených byly ženy, nejlépe s útlými, dlouhými a obratnými prsty. Jednoho dne mu přivedli do dílny dívku mentálně i fyzicky viditelně handicapovanou a právě tak viditelně vystrašenou. Že prý už obešla řadu dílen a všude jí ty ženy s dlouhými a obratnými prsty ubližovaly. Prý dost krutě. Jestli by to ještě nešlo zkusit u Jury.

Jura s tím byl rychle hotový. „Svým“ ženám s dlouhými a obratnými prsty oznámil, že kdo se o tu dívku ve zlém otře, u něj si nevydělá ani na slanou vodu a vůbec bude u něj mít tuhý život. A dívce se trochu věnoval a přidělil jí práci, na kterou stačila.

Po několika měsících měl Jura na bráně návštěvu. Statný chlapík se představil jako otec té dívky. „Nevím, mistře, jak vám poděkovat,“ začal. „Holka nám chodila z práce ubrečená a nechtěla sem chodit, ale teď je spokojená, spoří si peníze, co si u vás vydělala, a nemůže si vás vynachválit. Já jsem vedoucí masny, a tak jsem si dovolil takovou malou pozornost...“ A předal Jirkovi koš s lahůdkami v té době obvyklým smrtelníkům sotva dostupnými.

V Tatrách jsme měli řadu oblíbených cest; některé z nich v západní stěně Lomnického štítu. A z nich byla nejoblíbenější „Hokejka“, cesta náročná, ale zase ne tolik, aby si ji člověk nemohl vychutnávat a užívat.

Tenkrát jsme nastoupili do stěny Hokejky dost pozdě. Ale časně říjnový den byl jako vystřižený z kalendáře, podzimní slunko hřálo tak akorát, prostě lezecká pohoda. A tak jsme ve čtyři odpoledne už byli na polici, ze které zbývala jen poslední délka skutečného lezení. Potom už byl jen takový trychtýř, kterým se vylezlo na mírně svažitou loučku a pohodlně došlo k budovám na vrcholu Lomnického štítu. Měli bychom, přes ten hříšně pozdní nástup, dokončit cestu ještě za světla.

Jenže jako v tom oblíbeném vtipu, všichni jsme se spletli. Na té polici byli také tři horolezci, dva kluci a dívka, kterým se nedařilo do té poslední délky ani nastoupit. Začínali být maličko vyplašení a už uvažovali, jak přivolat pomoc. Jura přišel s prostým, ale časově náročným řešením. On tu délku vyvede, potom těm třem jištěním shora občas pomůže, a nakonec já to „zametu“. Což ve skutečnosti zabralo nejméně tak čtyři hodiny. A protože jsem půjčil té dívce svou bundu, byly to pro mě čím dál delší a chladnější hodiny.

Za tmy jsme stáli pod tím závěrečným trychtýřem, který měl pro nás další překvapení. Byla to taková sběrna vody z té vrcholové loučky. Tentokrát, i když byl teprve začátek října, ta voda byla zamrzlá. Trychtýř byl plný rampouchů a stěny byly pokryté ledem. Nebyli jsme na zimní lezení vybavení, a i kdyby, bylo by nám to málo platné. Ten led byl ještě příliš křehký a vrstvička ledu tenká. Za rampouchy se nedalo vzít. Když to Jura zřejmě zkusil, vysypal jich na mě celé varhany. Některé byly pěkně ostré.

Myslím, že i Jura, specialista na jemné lezení, měl co dělat. Já, přiznávám, jsem se nechal „dobírat natvrdo“, tedy nechal si dost pomáhat. A potom jsme pomohli těm třem. Na vrchol jsme dorazili v časných ranních hodinách, trochu ušlí.

A právě tahle cesta nám nějak uvízla v paměti. Když jsme na ni vzpomínali, strašně jsme se smáli. Kamarádům-horolezcům jsme to u večerních pokeců a táboráčků dávali k lepšímu, jací jsme to byli blbci.

Ovšem lezení po skalách a horách bylo také vítanou formou úniku z násilnického, dusícího politického zřízení. Když se naskytla skutečná možnost úniku, využil jsem ji.

Přestěhoval jsem se do Kanady. Jednak jsem tu měl v začátcích jiné starosti než lezení, jednak mi to žena po mých několika pokusech rozhodně zarazila. Že prý tu nezůstane sama nebo s invalidním manželem. Časem těch starostí ubylo a objemu v pase přibylo. Jen manželčiny obavy zůstávaly víceméně stejné. Tak jsem se omezil na takové spíš turistické výšlapy do hor. Také pěkné, a kdo zná okolí Vancouveru, jistě ocení. Ale lezení to nebylo a dost mi chybělo. A trochu se mi po starých kamarádech a nádherných lezeckých cestách stýskalo.

A pak mi přišla poštou pohlednice zobrazující západní stěnu Lomnického štítu. „Tak jsme právě dolezli Hokejku,“ sděloval text. „Jako loni, a jako nejspíš příští rok. Říkáme tomu Michalův memoriál. Vzduch, boží duch! Ahoj, Jura.“

Strašně jsem se rozčílil. Jakýpak memoriál?! Vždyť jsem sakra ještě pořád naživu! Neměknete nějak?! Ještě tu za chvilku budete pobrekávat jako staré, vysloužilé pouliční dámy!

Až po létech mi došlo, že měl Jura svým způsobem zase pravdu. Něco se skutečně ztratilo v nenávratnu. A tohle je tedy můj memoriál.