Konečně někde ztratil příšernou pokrývku hlavy se štítkem, v níž mi vždy připomínal vůdce ruského proletariátu. K dokonalosti představy chyběl jen neochvějný pohled a ruka odvážně kamsi ukazující. Naštěstí se zmiňovaný model přestal vyrábět někdy v minulém století, a tak si musel zakoupit čepici jinou. Mně se líbila. On, když si ji poprvé nasadil, pravil: „Tak teď vím, jak vypadal starej Magdon.“

Magdon ještě není úplně starý, ale do složky střední věk se vejde jen tak tak. Zrak už tolik neslouží a když nejsou po ruce dioptrie, mhouří na jakýkoliv text oči jako zaslepený tuleň a vůbec nedbá na to, že s touhle grimasou přichází o veškerou svou důstojnost. Jinak je Magdon inteligentní chlap, jinak bych si ho přeci nevzala.

Vzala jsem si ho a on si vzal mě. Nepsaným pravidlem za slovo vzatých je nepřehlédnout nic, co by mohlo ranit protějek, především pak narozeniny, výročí a, nezapomeňme, také svátky všelijaké. Řadu let jsme se oba osvědčené rodinné tradice drželi. Řadu let přetnul až rok 2008, když se přiblížily mé jmeniny. Neočekávala jsem žádné dary předary, malá kytička, bonboniérka nebo čokoládka by mě plně uspokojily, měla jsem však neblahé tušení, že uspokojena nebudu.

V předvečer osudového dne se nedělo nic. Utěšovala jsem se: „Třeba čeká až přímo na sedmnáctýho.“ Sedmnáctého ráno vyrazil, hospodyňka moje přičinlivá, na nákupy. V duchu jsem mu odpouštěla, že nechává výběr dárečku až na poslední chvíli. Buďme přeci tolerantní. Vrátil se s funěním, vystoupal schody, odložil čepici, chvíli štrachal u věšáku, vstoupil do kuchyně, sáhl do tašky. „Podívej, co jsem ti přinesl!“ uvedl své gesto a podal mi to-, podal mi roli toaletního papíru. S pocitem solidně odpracovaného pokusu o vtip se na mě nevinně uculil. Zatočila jsem s ním okamžitě: „To je tvůj dárek k mýmu svátku?“ Zahlédl můj nebezpečný úsměv a lehce zbledl. Chvíli nevěděl, KTERÁ bije přímo do hlavy. Zmohl se jen na: „Cože?“ Přiblížil se ke kalendáři, mžoural na něj, tuleň, docela dlouho, až z něj vylezlo: „A jo.“ Pokusil se ještě zachránit situaci: „A tys chtěla ten svátek slavit dneska?“

.........................................................................................nemluvím s ním.

Dívám se lítostivě do zrcadla a nemohu popřít, že Bezruč vzal za slovo Erbena. Hledí na mne Polednice a dnes má, krasavice, svátek. Jenže Magdon si nevšiml, asi mu jeho kdysi Milá za povšimnutí již nestojí. Tragické konce manželské poezie.

..........................................................................................nemluvím s ním.

Po tiše pozřeném obědě nezvykle obsazuje kuchyň a snaží se smýt stopy svého zločinu v dřezu. Ne, že by Polednici nebyl tak trochu k smíchu, ale nechala jej ještě chvíli trpět.

..........................................................................................ještě pořád s ním nemluvila.

Co jsem to chtěla říct? Pointu jsem na mysli určitě neměla, vyžvanila jsem ji hned na začátku. Asi jsem chtěla říct, že už s ním zase mluvím, druhý den přinesl jahodový dort. Na obranu Magdona ještě něco: v harendě se nestavuje, o chod domácnosti se stará, děti zaopatřuje, do roboty chodí, co víc bych si mohla přát? Magdon má náhodou pod čepicí.