20.10.2019 | Svátek má Vendelín


POVÍDKA: Klapalo okénko

12.5.2007

aneb Nebyli jsme lepší

To je nářku, to je pláče, nad tou dnešní mládeží. To jsme snad, ty vole, všechno zapomněli? Já si nepamatuji, že bychom byli o něco rozumnější. Hodnější, poslušnější, či laskavější.
Ale tu příhodu s tím okénkem vám musím napsat, neb se stala celoživotním milníkem, znamením a tajnou výzvou k neutuchajícímu smíchu. Kdo tu historku neznal, byl prostě mimo.

Na konci devítky jsme se rozutekli všemi směry. Tony se šel učil k poště věšet telefonní vedení, plešoun George na průmyslovku, Jery se učil zedníkem a bručoun Gianni také něco dělal ale co, to jsem zapomněl. No, a já jsem šel do učení na kuchaře. Všichni měli přezdívku a na mne zapomněli. Horečně jsem přemýšlel, jak bych se mohl jmenovat. Mé trýznění ukončil přítel mé mámy, když jednoho dne, jsa u nás na návštěvě, položil na stůl Ameriky z tuzexu: Winstonky. Od té doby jsem se jmenoval Winston.

Jistěže jsme se časem rozpadli, zapomněli na sebe, ale těch prvních pár měsíců po posledních prázdninách jsme se stále scházeli na známém místě: u hospody na náměstí. Truchlili jsme po starých dobách.

Jednoho odpoledne, byl to tenkrát takový krásný podzim, povídá Tony: "Winstone, říkal bručoun Gianni, jestli bychom nejeli tento víkend k nim na chatu?" Podlomily se mi kolena: "Rodiče bručouna Gianniho nás ještě nikdy nenechali jet na chatu!!"
V našich očích to byli fajnoví reakcionáři, kteří měli doma v obýváku sekretář plný věcí z Unry, včetně Chesterfields cigaret, i nouzových balíčků železné zásoby, kde nechyběl, mimo jiných pochoutek našemu tehdejšímu světu nedostupných, i toaletní papír. Navíc měli honosný dům, dvojdomek a ne jako rodiče Tonyho či plešouna George, pouze řadový. Vrcholem všeho byla chata na Sázavě, o jejíchž kapitalistických krásách jsme zatím neměli zdání.

"Jo, říkal, že jeho táta říkal, že je u chaty potřeba porazit pár habrů." Řekl Tony a hmouřil přitom oči do modrého kouře cigarety. Vypadal jako ramenatý John Wayne. Akorát ten klobouk a osedlaný kůň mu chyběl.
Nabídka Gianniho rodičů nebyla bezzištná a milosrdná, ale co pro nás bylo pár habrů, proti dobrodružství, které nás čekalo?

V pátek odpoledne jsme v plném počtu nasedli do vlaku, jedoucího do Sázavského povodí. Ani vám nebudu psát jméno toho stříbrného místa, protože bych mohl dostat dodatečně přes hubu.
Bylo to právě týden co nám dodali do podniku, kde jsem se učil v obrovských sudech, naložené matesy. Již jsem je čistil od pondělka, žádná ryba tolik nesmrděla jako já. Za to jsem měl v usárně, neboli v uzdě, v ruksaku, velkou sklenici, v cibuli naložené pochoutky, kterou jsem na tuto výpravu znárodnil.

Plešoun Georg se vytasil s flaškou gruzínského koňaku, ke které si přibalil i skleničku. Každému nalil. Byla to taková ta sklenička s dvojím dnem která vypadala, jako že je ještě plná, ačkoliv v ní již nic nebylo. Postupně, jak jsme přicházeli, každého napálil a sám se tomu nehorázně chechtal.
"Plešoune, ty ji takovej vůl. Nech toho nebo se tě zeptám, co dáš tátovi k Ježíšku," hučel Jery, nejmenší z nás. "Co bych dával? Tradičně, jako každý rok, hřeben," řekl a zase se chechtal. Jeho otec byl zcela bezvlasý, to George měl ještě nad spánky a v zátylku pár černých šmouh.

Konečně se vlak rozjel. Tony rozbalil kytaru, mrknul na mne, abych udělal totéž a pak jsme již slušně vyřvávali trampské odrhovačky. Měli jsme pestrý repertoár, asi šesti písní. Za okny vagónu se míhal líbezný kraj a my měli takové teplo v duších, jaké jsme znali jen my: dálky volaly a my se nechali zlákat.
Malebné místo našeho cíle se přestalo sunout za skly vagónu a my vyskákali na perón. Sázava nám tu nabídla most, který bylo nutno zdolat, ale za odměnu stála na druhé straně řeky hospoda. Tam jsme zapadli a zaujali místo u stolu. Ještě dnes nás vidím: pět šestnáctiletých, životem odřených, sebevědomých a všechno vím a vše znám, výrostků. Úšklebek na rtech pana vrchního jsme tenkrát neregistrovali, kdo by věnoval starému, třicetiletému chlapovi, pozornost?

Ale tu se již onen stařec úslužně zeptal - "Co si dají, pánové?" Tony hodil ameriky na stůl a povídá "Pane vrchní, koukejte, ať tu máme pořád pivo a.." Číšník již chtěl odběhnout, ale Tony ho světáckým znamením ruky zastavil: "Vidíte támhle za výčepem tu skříň?" Číšník slušně přikývl. Na oné skříni stály v řadě lihoviny, likéry, aperitivy všech barev a zápachu, no, jednoduše chlast. "Tak nám sem noste, postupně, pět štamprdlat od každé z nich. Jo, a tady si zapalte," dodal a nabídl mu americkou cigaretu. "To já si vezmu i pro kolegu, když vašnosta dovolí," řekl číšník a vytáhl z krabičky pět cigaret, až mne dloublo u srdce. "Jen si poslužte," usmál se Tony a pak nám všem také nabídl. Než jsme si zapálili, bylo tu pivo a první baterie kořalek.

Pak se náš stůl zahalil do mlhy amerických cigaret, opilého blábolení, hlučných záchvatů smíchu, pitomých výroků a blbých moudrostí. Statečně jsme zdolávali lahve na skříni v jejíž řadě byla vždy jedna mezera, to jak číšník zrovna naléval novou dávku. Pak se mi nějak přetrhl film, vím jen, jak bručoun Gianni říká: "Už jsme tady. Tady vlezeme do lesa, pak sto kroků a jsme v chatě. Podíval jsem se kde to visím a zjistil jsem, že jsem podpírán z jedné strany plešounem Georgem a z druhé strany se snažil malý Jery. S uspokojením jsem zjistil, že mám batoh na zádech a povídám: "Musíme opatrně, já mám na zádech sklenici s naloženýma matesama," varoval jsem.

Pak jsme tedy šli do lesa, který tu od cesty tvořil asi metr vysoký břeh. Normálně to nebylo žádné úskalí, ale toho večera se vše obrátilo proti nám. Když jeden z nás tu výšku zdolal, druhý ho strhnul a ostatní upadli. Tak jsme se tam motali dlouhou dobu, až Jery prohlásil, že si lehne a bude spát. Tony, který nás měl na povel, s tím nesouhlasil. Tak jsme se snažili Jeryho přemluvit, aby vstal a já si pamatuji, že jsem se válel více na zemi, než stál na nohou. Pak si ještě pamatuji, že jsem prohlásil, že je les nedobytný a vracel se do hospody. "Winstone, ty vole, mají zavřeno!" řekl Gianni. "Jak to můžeš vědět?" nevzdával jsem se. "Vždyť nás vyhodili!" Nepamatoval jsem si, že by mne někdy vyhodili z hospody a zřejmě jsem čuměl jako kráva. "Kdybych nevěděl, že jsi vůl, tak bych řekl, že jsi kráva," přisolil si plešoun George. To mne strašně urazilo a jedním skokem jsem byl v lese. Jako by to záleželo jen na mně, najednou byli v lese i ostatní.

Pak jsme stáli před chatou. Stála jen tak mezi stromy, bez plotu, jako by byla v Kanadě. Měsíc visel v úplňku přesně nad komínem kamenného krbu, který nás přivítal salónu. Za krbem se schovávala kuchyň a dvě ložnice. Vše v leštěném dřevu, samorosty, tepané svícny a lustr obrovských rozměrů. V krbu připraveno k zátopu, v proutěném koši nařezané dřevo. Před vchodem byla krásná veranda. "Mám dojem, že tu hučí Niagara," řekl plešoun George a Jery vyběhl do lesa, asi ji hledat. Později jsem zjistil, že pouze zvracel, já totiž činil to samé dva kroky od něj a Niagara tam nebyla. Jediný kdo tam hučel byly naše hlavy. Na verandě stál plešoun George a snažil se napít ze své kouzelné sklenice. Nešlo mu do hlavy, že v ní nic není když na vlastní oči viděl, že je v ní koňak. Nalítl na vlastní trik. Pak nastala nejhorší noc našeho života: tak krásná, tak romantická s plovoucí lunou v návalu jiskrných hvězd a nám bylo na umření.

Ráno nám vyrazilo dech: před chatou byl palouk se svahem dolů, kde se povalovala mlha a nad mohutnými stromy počalo vycházet slunce. Na louce se pásly srnky. Vzduch odpálil ohňostroj v našich plících. Bručoun Gianni samovolně rozbalil zásoby našich baťohů a chystal v kuchyni snídani. Když objevil moje matesy, neubránil se úsměvu. Bože, ty bodly. Tak dobře jídlo chutná jen když je člověku šestnáct a je na Sázavě. A po opici.

Před verandou zacláněly tři vzrostlé stromy, značného objemu. Ale to již bručoun Gianni vytáhl sekery a pilu, a že se jde na ty habry. Pustili jsme se s chutí do práce. S dnešním rozumem žasnu, že jsme to přežili. Když stromy padly, řekl Gianni, že je musíme odnést za chatu. Když jsme je rozřezali na půlky, nebylo s těmi půlkami k našemu údivu k hnutí. Teprve s metrovými kusy jsme pohnuli, ale to jsme již věděli proč: kde se vzal, tu se vzal, u chaty stál hajný, a co že tu děláme. "Kácíme habry," řekl jsem slušně, protože bručoun Gianni zarytě mlčel. "Já vám dám habry, to byly duby a jaký pěkný. Ty se kácet nesmí," řval na nás jako by byl na lesích. "No jo, teď jsou již poražený," chlácholil muže v zeleném malý Jery, lítostivým hlasem. "Kde jsou tvoji rodiče?" řval hajný na Gianniho. Jelikož se chudák celý rozklepal, podotknul plešoun George: "Neměl by jste tolik řvát, soudruhu hajný, plašíte tu zvěř!" lesní správce na něj vykulil oči, strhl brokovnici z ramene, chvíli se zdálo, že nás postřílí, pak se však otočil na podpatku a zmizel v lese.
"To bylo o hubu," řekl Tony a poručil Georgovi, aby šel uvařit čaj. "Dej do něj trochu jehličí, to dá dobrou chuť!" volal jsem za ním. V okamžiku, když jsme měli kolem chaty poklizeno, byl vařený čaj. Nalili jsme si ho posvátně do šálků a společně šli prskat přes zábradlí verandy: tak něco hnusně hořkého jsme ještě nepili. "Cos to uvařil?" řval Tony na plešouna George. "Winston říkal, abych tam dal jehličí," bránil se napadený. Nahlédl jsem do konvice. Byla nacpaná jehličím, smítka by se do ní nevešla.

Sobotní odpoledne jsme jen tak prolelkovali a večer jsme dostali roupy. Tony rozhodl, že do hospody u řeky nepůjdeme, tam že jsme již ostudu udělali, tak jsme se vypravili do vesnice. Nějak jsme zabloudili, bylo to do kopce, samá louka, žádná cesta a tak nás potěšilo, že jsme narazili na chatu, u které stála záchodová budka z níž vycházel muž a ostře si nás měřil. "Nevíte náhodou pane, jak se jde do vesnice?" zeptal jsem se slušně. "Když vám to řeknu, tak se půjdete ožrat do hospody a budete tu dělat bordel," řekl muž a zmizel v chatě. Takovou neslýchanou drzost si k nám ještě nikdo nedovolil. Za neustálého rokování o tom, jak jsou ti dospělí lidé hrubí, jak nás mladé nechápou jsme došli do vsi a zakotvili v hospodě. Řeč se vedla stále kolem chlapa, co vycházel ze záchodu. Tentokrát jsme kořalku nepili, jen pivo. Přesto jsme byli v náladě, ale oproti pátečnímu večeru, jsme byli při vědomí.

Buď to byla náhoda, nebo osud, při zpáteční cestě jsme narazili na onu chatu s budkou. Měsíc poléval kraj zlatem a vůně podzimu byla omamná. Když jsme míjeli budku, čili záchod, prohlásil malý Jery: "Nejradši bych mu tu budku odnesl, blbečkovi!" čímž nám mluvil ze srdce. Tony do ní strčil a budka upadla. Jelikož tu byl svah, docela snadno jsme ji odvalili asi pět set metrů dolů. Přestože nás Tony nabádal k tichu, něco stále klapalo. Plešoun George, z hlediska toho, že byl na průmyslovce, kadibudku odborně prohlédl: "Tady je malé okénko a to při tom, jak ten hajzl valíme, klape!" podal nám znalecký posudek. Ještě jsme ji kousek valili, abychom si ověřili, zda se George na té průmyslovce něco naučil a pak jsme odtáhli domů. Dusili jsme se při tom smíchem: "Ty vole, co když ten chlap bude muset ráno srát!" vzdychl si Jery. Od něj jsme taková sprostá slova nečekali.

Sázavu jsme opustili bez úhony a přes hubu dostanu asi až si onen muž přečte tento článek. Přestože je to již skoro čtyřicet let, co jsme tu budku valili ze svahu, dodatečně se omlouvám. Říci slova "Klapalo okýnko" se stalo popudem k nehoráznému výbuchu smíchu, ovšem jen pro zasvěcené. Ale ostatně, nyní se můžete smát i vy. No řekněte, mají ti mladí lidé rozum?



Navštivte mé stránky



KRUTÁ REALITA: První měsíce po porodu byly peklo
KRUTÁ REALITA: První měsíce po porodu byly peklo

Měli jste možnost si přečíst o mém porodu a o pobytu v porodnici na šestinedělí. Nyní bych chtěla rozvést poslední a nejtěžší část mého příběhu. První půlrok mého mateřství.






 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.