O Vaškovi Cidlínovi se vědělo, že je až odporně stydlivý. Nesnažili jsme se přijít na to, proč je takový. To by bylo moc daleko za hranicí zvídavosti našich prepubertálních až pubertálních aktivit. Šlo o něco jiného. On se k nám nikdy nepřidal, když jsme měli chlapský kecy o ženských. Informace o téhle jeho zvláštnosti se donesla taky k našim holkám ve škole. Ty mu proto začaly říkat Stydlín. Znělo to skoro stejně jako jeho jméno a holky přestaly mít strach, že by je někdo mohl mít za ošklivky, a proto by si jich nevšímal.

A pak přišly jeho narozeniny. Každé narozeniny byly pádným důvodem k oslavám a vždycky se něco zvláštního přihodilo. U Vaška to bylo pár dní před začátkem prázdnin, o důvod víc k oslavám.

„Něco mu musíme koupit,“ řekla za holky Bibiána.

„Co?“ zeptal jsem se.

„Třeba knížku.“ Bibiána to řekla docela vážně a holky se rozchechtaly.

„O čem? Třeba jak se dospívá v muže...“ zazněl jeden z návrhů z houfu holek. Jako kdyby na to čekala, Bibiána zvedla ruku a v ní měla dost ohmatanou vazbu knížky. Vykřikla jen aby překřičela ostatní: „Tuhletu.“

Ženské prstíky obracely listy v knize.

„Obyčejný porno,“ ozývalo se z několika stran.

Nazítří se slavilo a Vašek jen nahlédl do knížky a hned ji sklapl.

„Dobře činíš. Hlavně aby ti některá krasavice z knížky neutekla,“ řekl jsem. Asi mou poznámku neslyšel, nebo nebyl dostatečně pozorný. Z knížky vypadl dost jetý dvoulist. Na první stránce bylo ženské lýtko tak, jak jsme ho byli zvyklí vnímat. Na dalším obrázku lýtka se měla dostat naše představivost do pohybu, na lýtku se objevil dívčí profil a ten jakoby zval každého chlapa dál, tedy výš. Aspoň tak to vykreslil slavný japonský grafik Jú-dží Sató. Já tenkrát neznal jeho jméno stejně, jako jsem nevnímal krásy putování chlapské dlaně na dívčím lýtku. Nenapadlo mě tenkrát, že by první obrázek mohl patřit k nabízenému typu pornografického zboží a druhým že by byla pozvánka slibující libé požitky v porno akcích. Podle všech pornografických principů by tomu tak mělo být. V mém dnešním jazyce to mohla být prostitutka a její služby. Tenkrát se mi podařilo chytit ty dva knižní listy a předat je Vaškovi. Po narozeninách patřily přeci jemu.

Od oslavy Vaškových narozenin uběhla už pěkná řádka let, Vašek zmizel kdesi za horizontem vymezujícím jiné zájmy, asi taky jinou práci. Teď mi to trvalo nějakou dobu než jsem rozpoznal Vaška v chlapovi, co sbírá jakési informace v knihovně a ve Vaškově kufříčku jsem zahlédnul stařičkou narozeninovou knížku. To sedí, řekl jsem si, pornografická knížka v knihovně Klementina.

„Co tady děláš?“ Spěchal jsem se svou otázkou, abych se dozvěděl, co dělá náš Vašek Stydlín.

„Teď tedy to samé, jako ty.“

„A jindy?“

Sáhl dvěma prstíky do přední kapsičky saka a vytáhl navštívenku. Bylo tam krasopisně vytištěno MT. Pod krasopisem je Vaškovo jméno a funkce: integrační ředitel. Bezradně jsem posunoval navštívenkou mezi palcem a ukazovákem.

„Všichni jsou zmatení tou funkcí. Proč prý jsem integračním ředitelem? Tak jim vysvětluju, že s příchodem nového ministra se vždycky slučuje, integruje, nebo se vyčleňují nové úseky, rozdrobují dřívější velká úřednická monstra, ale v práci ministerstva se nesmí nic změnit ani ztratit, a tak se nemění praktická činnost našeho MT a moje sekce za to zodpovídá. Zvlášť důležité to je u nás.“ Ukázal na krasopisné MT. „My jsme spoluzodpovědní za transcendentralismus všech vládních složek.“ Teď tady zaskakuju za mou partu. Sklátila je viróza.

Když Vašek uviděl můj nechápavý výraz v obličeji, dodal: „Já jsem taky nevěděl, o co jde, ale byl vypsaný konkurz na místo ředitele a já si nemohl půjčovat do nekonečna od bohatších kamarádů a kamarádek. Měl jsem depku, klepal se jako osika a do konkurzní přihlášky jsem nedopatřením vstrčil taky kopie dvou obrázků dívčích nožek. Jim se ty nožičky zalíbily, jedna byla taková jako neutrální, ale ta druhá slibuje svým holčičím výrazem nadpozemské štěstí, když vystoupíme se svým mazlením výš a výš. Kurevnictví za hranicí našich představ, jednoduše řečeno. A ani jednou slovo kurva, nebo slovo od ní odvozené.“

„Kde je ten transcendentralismus?“ Přerušil jsem Vaška.

„Transcendentralismus je pochopení jevů definovaných za hranicí našich smyslů. Holčičí lýtka můžou slibovat mnohem víc, než co si kdy lidské smysly dokázaly představit, natož popsat slovy. Proto patří naše, tedy ministerská, dívčí lýtka k základním testovacím materiálům nových uchazečů o džob na MT.“

„Na to máme celé ministerstvo tedy MT?“

Přikývl, řekl, že náplň MT je mnohem obsažnější a dal mi příklad ze své divize, psáno na půl v jazyce ptydepe.: „Celý svět ví, že alternativní zdroje energie se nevyplácejí. Do větrné elektrárny tečou peníze, i když vítr nefouká, a když na britském pobřeží vyhodnocovali majitelé těch supervětrníků náklady a výnosy, nedostali se za poslední ročníkovou dekádu do výnosů, ale do dluhů. Také výroba energie ze „zemědělských“ jedno až dvouročních zemědělských produktů je nemyslitelná bez podpory z vládních fondů. Nemluvě o škodách na půdě, jako její eroze, koeficient úrodnosti, a tak. Podobně zvyšování koncentrace CO₂ při naší klasické výrobě energie je zanedbatelným činitelem působícím na klima, a to podle mnoha dnešních vědeckých studií. Dosažitelné snižování koncentrace skleníkových plynů má proto neznatelný vliv na změnu klimatu, jestli v tak chaotickém systému vůbec lze teploty ovlivňovat lidskou činností. Všechna naše opatření na snížení koncentrace skleníkových plynů, a tím tedy i naše zásahy do teplotního režimu země, jsou předem zaměřené k nezdaru, jsou zbytečným vyhazováním peněz. Všichni to víme, ale naše ministerstvo připravuje vše ke slavnostnímu podepsání protokolu, kterak Evropská Unie přispěje k záchraně lidstva. Bude to větší sláva než Kjóto.“

Neřekl už, že Kjóto byl velký krach a já jsem nahlas nepřidal svůj názor na dnešní význam toho tak učeného slova jako je Kjótský protokol:

„Transcendentalismus je tedy filosofické zdůvodnění vládní lži.“

„A lhát se musí,“ řekl náměstek. Měl ještě dodat: Proto mám tu funkci.

Ilustrace: U.G. Sato