Chtěl bych tě potkat nahou v lukách, takhle to je napsané v básničce mého pradědečka. Mě na našem schodišti napadá mnoho dalších, podobných vět, když se potkáváme ..., takto jsem začal svůj milostný dopis své krásné neznámé, kterou jsem vícekrát potkal na schodech a já si při psaní dopisu představoval, že jsme oba nazí. Na schodišti! Dopis jsem nedopsal, ale zato odeslal a čekal jsem, co bude dál.

Co by bylo. Když jsem ji příště uviděl na opačném konci schodiště, byla nahá a jen se smála a volala: „Tak se svlíkejte!“

„Tiše,“ napomenul jsem ji. „Všude je plno šmíráků.“

„Šmíráci nás nemůžou vidět, když nejsou na schodech. Protože my vlastně mimo schody nejsme, my jsme jen v našich představách a všechno teď bude záležet na tom, jestli svý představy sjednotíme.“

Chvíli byla pauza, než jsem pochopil, že má krásná neznámá četla i to, co jsem nenapsal. Zato jsem nepochopil, jak máme sjednocovat své představy.

„Tak kdy se svlíknete?“ zvolala tentokrát už netrpělivě má nahá kráska. Neříkám to přivlastnění „má“ příliš předčasně?

Odhodil jsem spěšně své obleklo a nahý jsem se rozběhl po schodišti směrem k ní. I ona mi jde v ústrety, blížíme se, a mně zevnitř krku škrtí tréma z nedočkavosti a touhy, aby byla už u mě, a to vnitřní sevření není způsobené jen tou touhou, ale i napětím, co se stane, až se k sobě na prostředním schodu přitiskneme, ó, milování na schodech bude úplně něco jiného než milování pod schody, a když mi připadá, že jsme u sebe na dotek, odvážím se vztáhnout k ní ruce a obejmout ji, ale běda, nemohl jsem se jí ani dotknout, protože jsme se nesetkali. Zatímco já jsem sestupoval podle svých vjemů, ona mě viděla, že stoupám. Ona se zřejmě taky domnívala, že stoupá vzhůru, zatímco já ji viděl, jak sestupuje. Mnohokrát se to opakovalo a já chřadnul touhou i vysílením, až vysílení zvítězilo a já se probudil zbrocený potem, namáhavě lapající po dechu. Sen přicházel pravidelně noc co noc. V tomhle stavu nenaplněné touhy a fyzického vysílení jsem potkal Valdu.

„Seš nějakej bledej,“ řekl s údivem Valda.

„Zdědil jsem schodiště a s ním taky schodišťovej sen.“

„Co to je za krávovinu? Zdědit schodiště! Chtěls říct dům se schodištěm?“

„Ne, schodiště. Jen schodiště.“

„Obyčejný schodiště?“

„Žádný obyčejný. Erotický.“

„Žasnu nad tím pouhým schodištěm. Nežasnu nad přívlastkem. Erotický a sexy je dnes všechno. Je to přiblblá móda, která utlumuje naše sexuální choutky. A tys tý módě propad.“ Valda si po těch větách utřel rty, to jako že se od obsahu distancuje. Ten obsah je speciálně šitý na můj smutek.

„Nepropad. To pradědeček. Udělal si takový schodiště.“

„Kdy?“

„Za mlada. Nebo za stara. Jak se to veme.“

„Předběh dobu. Povídej mi o pradědečkovi.“

„Pradědeček má na dobový fotografii takhle tlustý, zakroucený kníry, prej znamení svýho nadsamcovství. Jenže byl šíleně pobožnej, tak to svý nadsamcovství předváděl jen doma, utýral s ním svý tři manželky, měl kopu dětí, a pak se musel oženit se svou hospodyní, protože s ním byla samodruhá, jak se tenkrát říkalo.

Aby svejma nadsamcovskejma choutkama neutýral i tu bejvalou hospodyni, tedy teď svou čtvrtou ženu, postavil si schodiště. Vždycky, když na něj přišly ty jeho choutky, rozběhnul se k tomu schodišti a běhal po něm. Na jednom konci byla prej nahá ženská, na druhým konci on. Volal na ni, aby k němu vystoupila a sám jí běžel v ústrety. Jenže to schodiště bylo nesmírně rafinovaně navržené slavným holandským grafikem Escherem. Podle té grafiky se nikdy s tou nahotinkou nemoh fyzicky setkat, míjeli se, a tak tam běhal nahoru a dolů, až vysílením padnul a bylo po choutkách. Nakonec ho jeho čtvrtá žena přežila.“

Valda projevil přání schodiště vidět. Jako architekt byl specializovaný právě na schody. Ptával jsem se ho, jestli je superspecializovaný na schody nahoru nebo na schody dolů. Když jsme přišli ke schodišti, postaveném na obyčejné louce, podivil se. Na schodišti neshledal nic kromobyčejného. Vybídl jsem ho, aby si na schodiště vylezl. Stalo se a Valda nadšeně zvolal:

„Na druhým konci je nahá ženská!“

„Však ty musíš bejt taky nahej,“ volal jsem směrem vzhůru. Žádné naháče jsem ale neviděl. To proto, že jsem byl mimo schodiště.

„To nám to vyjde přímo vprostřed schodů,“ zajásal Valda.

„Nejásej a běž!“

Valda se rozběhl po schodišti, proti němu podle jeho vyprávění nahotinka. Nic. Nesetkali se. Valda se obrátil a rozběhl se opačným směrem. Opět nic. Nakonec to vzdal a zrádné schody opustil. „Čím to?“ zeptal se, celý uhnaný.

„Jou to taje dvou nekompatibilních prostorů, současná geometrie tě poučí,“ řekl jsem frázi, kterou opakuju po slavném matematikovi F. V. Jen jsem se podivoval, kde k takovým vědeckým výrokům došel pradědeček, který byl prostým ajznboňákem a žil ve strážním domku u železniční tratě, vzdálený veškeré matematice.

„Než bych studoval nějakou kongruenci dvou prostorů, radši zbohatnu,“ odpověděl Valda, ale nevzdal to a začal stavět v celých sériích přesné kopie schodiště mého pradědečka. V žádném z nich se však jev nekompatibility už nikdy neopakoval. Valda nezbohatnul a já se nezmohl na vědecké proniknutí do taje pradědečkova erotického schodiště.

Až si tohle povídání bude číst nějaký nadaný matematik, snad vymyslí teorii, jak tomu ve skutečnosti bylo s tím nestykem s nahou ženou na schodišti.

Zatím se takový matematik nenarodil. U těch současných jsem nenalezl sdostatek porozumění. Dost možná, že tím předstíraným nedostatkem porozumění zakrývají svou neschopnost. Třebas i erotickou.

Naučení:

V erotice jsou jevy, které ani vyspělý matematik nevysvětlí pomocí svých složitých epsilon prostorů.

__________________________

Poznámka: To epsilon tady zastupuje erotiku, která do vznešené matematiky jaksi nepasuje.

Ilustrace U.G. Sato