22.10.2019 | Svátek má Sabina


POVÍDKA: Dá se tomu věřit?

3.6.2006

aneb Jak mladší bratr připravil staršího o živobytí



Říkejme jim Jeník a Pepík. Správná jména tady napsat nemohu, protože to nejsou vymyšlené osoby.
Vyrůstali v malebné vesničce nedaleko od Prahy. Chalupu jim zacláněla hospoda, která tenkrát byla v rukou Jednoty. Avšak její stará majitelka, ta co jí vlastnila již za 1. republiky, byla rodině známa.
Jejich děda byl za první republiky podnikatel, velkoobchodník, ale jelikož domek pod hospodou nebyl znárodněn, vyplatil Jan (otec Jeníka a Pepíka) zbylé sourozence a chalupu za pomoci manželky Marty zvelebil.
V té době již chudák děda nežil, což bylo dobře, protože kdyby viděl své potomky, jak se o jeho životní dílo perou, umřel by ještě jednou.
Když se Martě a Janovi narodily děti, nejprve Jeník a pak Pepík, byla již komunistická ideologie zažraná lidem do kůže.
Aby se v rodině vědělo, o kom se mluví, říkalo se otci Jan nebo také Jeník starší či starej ,ale Jeník byl prostě vždy syn.
Léta běžela a ve vesničce, v domě stíněné starou hospodou, se časy měnily jako všude jinde.
Pak přišla sametová revoluce a najednou se počalo v Česku navracet to, co si komouši přivlastnili. No, co bych vám měl povídat, o tom máte sami víc ponětí. Na dělení po době blahobytu měl Jeníkův a Pepíkův otec ještě dva sourozence, takže na ten skoro zbouraný, bývalý pražský velkoobchod byli tři.
Měli sice ještě dva bratry, ale protože ti se provinili zločinem, jež se jmenoval "Opuštění republiky", tak byli dle zákona vyděděni.
Starý velkoobchod, jež se nacházel na území Prahy hned u dálnice na Brno, strádal a nikdo nevěděl, co s ním.
Nějakou chvíli trvalo, než se národ vzbudil a uvědomil si, že může podnikat. To bylo v době, kdy bývalí komunisté již podnikali na plné pecky a drobty ze stolů hojnosti počaly padat k nohám obyčejných lidí. Ti si nyní uvědomili, že ta svoboda je daná i jim.
Protože se Pepík učil kuchařem a Jeník byl šikovný ve všem, rozhodl se Jan s Martou, že tu hospodu, jež trůnila na jejich domem, koupí. Z dnešního pohledu to byla směšná cena co za ni dali, avšak tenkrát si museli vzít půjčku.
Dali se do budování.
Ono postavit hospodu není docela tak jednoduché: kuchyň, výčep a východ či vchod musí být tak šikovně centrálně naplánované, aby vše v dlouhých hodinách, kdy bývá hospoda prázdná, stačil uhlídat jeden člověk.
Největší problém byly záchody, protože ty tu stály v centru všeho a překážely. Navíc byly přilepené na zadní stěnu budovy a hrozily, že každým okamžikem spadnou. Protože byla krásná, stará budova podsklepená, napadlo je udělat schody do sklepa. A tak měla hospoda překrásné a velké záchody. Do té doby se do sklepa chodilo tím způsobem, že se budova obcházela. Stála totiž ve stráni.
Nejvíce se činili otec s Jeníkem. Pepík ten vždy, když se dali do práce, někam zmizel.

Pepík byl od dětství nějak nervní, bez jakéhokoliv lékaři potvrzeného důvodu stonavý, a proto se stal mazlíčkem matky Marty i otce. Jeník byl touto skutečností také nakažen a nechal mladšímu bráchovi mnohé projít. Nebylo by to nic neobvyklého, kdyby této situace Pepík nezneužíval. Ale co si budeme povídat, v každé rodině je něco. Nějak se stalo samozřejmostí, že Jeník oddřel všechnu práci a Pepík o ní jen kecal.
Marta byla dokonce hrdá, jak je výřečný. Jeníkem očividně pohrdala, neboť mluvil málo a navíc měl potíže se čtením, neboť byl dyslektik.


Nyní si Marta vzpomněla na manželovy bratry, kteří žili v zahraničí. Při jedné z jejich návštěv se svěřila se svými starostmi: aby hospodu mohli podle svých představ dodělat, byly potřeba peníze. Marta však hleděla dále. Zahraniční zkušenost Pepíka jako kuchaře by nebyla špatná! Nebylo v té době těžké sehnat pro něj práci, a tak Pepík zmizel ze vsi.
Jeník se činil dále. Stavěl spolu s otcem výčep, zaváděl topení a dělal mnoho dalších věcí, které taková hospoda potřebuje. Pak si udělal hygienické zkoušky a ještě nějaké, které ho opravňovaly hospodu vést.
V té době se mu naskytla příležitost jet ke strýci na západ. Jeníkovi stouplo značně sebevědomí, neboť se mu mladší bratr vždy, když přijel domů, vysmíval, že je hloupý budižkničema a v cizině by si neporadil.
Jeník si ale poradil: zedničil zde a dělal, co bylo potřeba. Protože strýc, u kterého pracoval, vlastnil restauraci, stoupl si každý večer po šichtě, aniž by ho o to někdo prosil, za pípu a točil pivo. Mnohému se naučil a navíc sehnal spoustu zánovního příslušenství, pípu, digestoř, skříň na sklenice a jiné věci, co dělají hospodu hospodou.
Jeník i Pepík vydělali tenkrát spoustu peněz, což nebylo zapříčiněno tím, že by měli velké výplaty, ale směnným kurzem koruny.
Hospoda, jež zacláněla jejich rodnému domu, se stále více podobala tomu, čemu již po pokolení sloužila.Měla útulný výčep pro vesničany a obrovský sál pro zábavy, svatby a co já vím co ještě.

Pak přišlo slavnostní otevření a bylo stále plno. Ona to byla hospoda ve vsi jediná. Jeník se činil za pípou a Pepík něco uvařil. Tvářil se, jako by mu někdo ubližoval, neboť on byl zahraniční kuchař a tady pro ty burany přece vařit nebude, ti to nedocení. Choval se tak několik týdnů a pak odjel zase za hranice.V době volna pravidelně navštěvoval strýce, u nějž si znárodnil gauč i televizi a nebylo žádné síly, která by ho ohnula k tomu, aby nechal pohodlí strejdovi a jeho ženě, jejichž domácí právo přehlížel. Byl prostě takový.

Jeník byl pracovitý. Když nebyli zrovna v hospodě lidi, vždy něco kutil a vylepšoval, při čemž ho podporoval otec.
Přestože bylo pod Pepíkovu úroveň vařit ve vsi, při každé návštěvě své vlasti však neopomněl navštívit hospodu a vždy mu padla do ruky pokladna. Jeník neměl zdání, kolik mu vždy zůstalo mezi prsty a ani o tom nepřemýšlel. Na to, kolik si z hospodské kasy vybírat, měl Pepík své směrnice, které znal jen on. I když na to byl Jeník často rodinou upozorňován, mávl vždy rukou. Byl to prostě dobrák o kosti a stále ještě je.
Tak se hospodařilo v hospodě, která byla jediná ve vsi. Jednoho dne se bratři rozhodli, že budou dělat diskotéku. Nedbali rad, že je to práce na nervy a že to dlouho nevydrží.

Jeník přimontoval pod krásný štukovaný strop železné konstrukce, kde se daly přidělat řvoucí reproduktory a oslnivé laserové reflektory, takže to tam vypadalo jako ve filmovém ateliéru. Pak počaly potíže s vesničany. Po každé diskotéce dvě stě až tři sta podnapilých návštěvníků něco cestou domů zdemolovalo. Jelikož se stará budova při burácení reproduktorů třásla jako osika ve větru, počali si lidé stěžovat. Jedna žaloba stíhala druhou, ale výnosy byly zřejmě dobré, a tak se platily pokuty.
Pak se stala nepříjemná věc: Pepík si namluvil v cizině děvče, které jednou ubytoval v Praze, v bytě, který měli bratři po matce k dispozici.A když se vracel domů pro ložní prádlo či co, měl cestou příšernou bouračku a málem nepřežil.
Pak, když mu vyndali šrouby ze zad, stouplo rozmazlování až nad mraky. Otec ho nenechal nic dělat, matka se za něj pro vše ohnula a Jeník si nechal vše líbit. Pepík si dal proplatit v cizině rentu a stal se invalidním důchodcem, za 3000 KČ.

Hospoda byla již hotová, sklepy pronajaty a stodola též, a tak se otec rozhodl, že dostaví pěkné křídlo k chalupě, které měl již z doby komunistů rozdělané. Pepík o práci ani nezavadil, ale Jeník se činil. Marta staršího syna neustále chválila, pak se však rozhodla, že nový byt bude Pepíka. Jeník, starší bratr, sklonil hlavu a spokojil se svým starým dětským pokojem.

Když byl přístavek dokončen, otec Jan zemřel. V té době se Jeník zamiloval do mladé, rozvedené ženy, která měla tři děti. Nastěhovali se do hospody, protože Pepíkovi šla ta coura i s těmi haranty na nervy. Tak to po celé vsi vytruboval.
Brzo se Jeníkovi a Zdence narodila krásná holčičku a Marta nevycházela ze stavu zalíbení a zamilovanosti jak do nevěsty, tak do těch dětí. A tak si k rodnému domu přistavěli ještě jedno nové křídlo, které bylo ale jednou tak velké, než měl Pepík, a tady začalo zlo.

Bylo to pochopitelné! Pepík měl chudák více důvodů: najednou nebyl středem pozornosti, jeho apartment byl menší, přestože v něm bydlel sám a tak dále, on si vždy něco našel.

Pak byl nějakou dobu klid. Pepík si totiž vyběhal stavební povolení na pozemku pražského velkoobchodu, onom majetku po dědovi, se kterým si nikdo nevěděl rady, a počal budovat. Do hospody chodil vařit jen sem tam. Jeník měl již nějakou ženu ze vsi, co mu pomáhala a na kterou se mohl spolehnout.
Stále častěji však navštěvoval invalidní bratr pokladnu hospody. Říkával o sobě, že je podnikatel. Až prý nebude hospoda prosperovat, budou rodinu živit nájmy z jeho podniku.
Měl již budovu pronajatou dvěma firmám a měl dost velké příjmy, protože se objekt, kde byly kanceláře a sklady, nacházel na uzemí Prahy, přímo u dálnice. Místo pro obrovský světelný billboard se tam také našel

Pak se Jeník oženil, a přestože jeho novomanželka při každé diskotéce stála za pípou, počal Pepík troubit po vsi, že si ho vzala jen pro majetek.
Jeho pozornost se zase obrátila k hospodě a k rodině staršího bratra. Švagrová a s ní spojené možné nebezpečí mu stále rvalo spánek: donutil Jeníka uzavřít u notáře smlouvu, že kdyby se jemu (Jeníkovi) něco stalo, bude dědit jen malá dceruška, nikoliv žena a ostatní děti.
Mezitím se vztah mezi Martou a dětmi, které Jeník vyženil, stále utvrzoval. Janova vdova Marta si libovala, že tu v domě, velkém jak kráva, nezůstala sama, že má povyražení, a s nevěstou jezdila do divadel a i jiné věci s dětmi podnikala.

Tady přestala Pepíkova trpělivost. Počal mladou rodinu terorizovat, a ačkoliv jejich byt byl přístupný jen zahradou, tedy muselo se chodit kolem vchodu jeho apartmentu, zakázal jim tudy procházet.
Dokonce jednou prostřední, devítileté děvče, tak zmlátil, že bylo potřeba lékařského ošetření. Vrchol neštěstí mladého vydřiducha byl, že si Zdenka všimla, že se jim ztrácejí peníze. Navrhla tedy Jeníkovi, aby klíč od pokladny dal jinam.

Pepík měl v té době již dostavěný podnik, stal se majitelem a panem domácím a našel si vážnou známost. Ta doba, jíž se také říká líbánky, proběhla pro hospodu, Jeníka a jeho rodinu celkem v klidu, než se dozvěděl, že svou družku oplodnil a že klíč ok pokladny není tam, kde býval.

Od té chvíle se choval, jakoby ho někdo praštil balvanem do hlavy. Nejprve prohlásil, že si dívku v požehnaném stavu nevezme, kdo mu zaručí, že to dítě je jeho. Kdyby se rozvedl, musel by se s ní dělit. Pak prohlásil, že si musí postavit bydlení.
Zalíbil se mu nápad, zbudovat byt nad stodolou, která u hospody stála. Přízemí bylo sice pronajato nějaké firmě a nájem kryl režii hospody, ale obrovská prostora pod střechou skrývala nekonečné možnosti. Matka Marta však byla vehementně proti tomuto nápadu, aniž by byl znán nějaký rozumný důvod.
Prohlásil tedy, že ho musí straší bratr vyplatit z hospody, že jsou spolumajitelé a že bude stavět někde na zelené louce.
Spolumajitelé bratři byli, to je pravda, ale Jeník neměl žádné ušetřené peníze, vzpomínáte si? Všechny přebytky spotřeboval Pepík na stavbu v Praze. Tento hodnotný objekt vlastnil jen on sám. I nájmy byly jen jeho.

Pak nastal teror: blbeček Jeník totiž počal najednou odporovat, neboť mu za zády stála Zdenka, jež měla slušné vzdělání. Tento dennodenní teror jednou vyvrcholil: Pepík si pozval firmu, jež vymáhá dluhy a ta, jak jistě dobře víte, nebyla ohleduplná. Nicméně tento zásah, který se odehrával za účasti celé vesnice, byl nezákonný a stál Pepíka dost peněz.

Vrcholem intriky mladšího bratra bylo, že přesvědčil svou matku o záludných úmyslech Jeníkovy ženy a tím ji přetáhl na svou stranu. Teror počal přicházet i od ní. Psala na Bílý kruh, organizaci jež chrání zneužívané děti, že se Zdenka nestará o děti, pozvala i dvě sanitky do vsi a chtěla Jeníka nechat odvézt do blázince. Prý je pod zhoubným vlivem záludné snachy. Naštěstí kluci ze vsi Jeníka ze sanitky vytáhli a schovali ho.

Pak, to již Zdenčina starší dcera pomáhala obsluhovat při diskotéce, vypěnil Pepík nemožným způsobem: "tady, v mé hospodě nebudou dělat její děti!" řval po vesnici a Marta vypnula proud do bytu, takže se mladým zkazily všechny potraviny a ani pračka nebyla funkční. Naštěstí měli po vsi plno kamarádů, kteří jim pomáhali.

Odstěhovali se tedy do chaty, kterou Zdenka naštěstí na okraji vesnice vlastnila. Chata nebyla dostavěna a místa tu bylo málo. Pepík kul další plány.
Zažaloval bratra, že ho musí z hospody vyplatit. Počala tedy mladá rodina shánět záruky, na které by si mohla vzíti půjčku, aby mohla Pepíka vyplatit. Když mělo dojít k jednání, prohlásil Pepík, že hospodu neprodá.

Marta podávala jednu žalobu za druhou, chtěla si i malou vnučku adoptovat, ale k soudům nechodila. Pokud měla několik přátel, kteří jejím lžím věřili, chodila po vsi jako královna. Tito přátelé ale počali ubývat. Bylo všeobecně známo, že je Pepík hajzl a Jeník, že je starý dobrák.

A jak to dopadlo? Pepík odhlásil elektrický přípoj do hospody a vesnice je opět bez točeného piva. Škoda, byla to moc hezká hospoda. Nadále podává Pepík s matkou žaloby na Jeníka, ale k soudu se pak nedostaví. To ho také stojí peníze. Marta se snažila staršího syna vyvlastnit z domu, jehož jedna třetina mu po otci náleží, ale důvody, které udávala u soudu, byly směšné. Jediný doktor, který v blízkém městečku ordinuje, prosil Zdenu a Jeníka, aby pro Boha přerušili s Martou a s Pepíkem, všechny styky. Neporušil tím lékařské tajemství, neboť o jejich požadavcích a záludných dopisech nemluvil.

Rok po onom hrozném maléru, kdy Pepík zavřel hospodu a vzal svému staršímu bratrovi obživu, pokrýval Jeník rozšířenou a o patro zvýšenou chatu červenými taškami. Všichni sousedé přišli pomáhat. Tak to na vesnicích bývá. Z pozemku zavřené a chátrající hospody, odkud je chata vidět, pozoroval toto dění s neskutečnou vytrvalostí Pepík. Již dávno v domě, jemuž zacláněla hospoda, nebydlel. Nastěhoval se ke své družce do městského bytu, protože tam bylo levnější topení.
A Jeník se svou malou rodinou? Oba si našli práci a jsou šťastní a pokud nezemřeli, žijí tam dodnes…..

Váš poradce v Gastronomii



Další pochybení pardubické nemocnice. Novorozenci nepodali včas léky
Další pochybení pardubické nemocnice. Novorozenci nepodali včas léky

Nemocnice v Pardubicích čelí dalšímu obvinění. Při porodu novorozence tamní personál včas neodhalil problém, který bylo možné vyřešit medikací. Dítě bude mít doživotní následky.






 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.