Tak teď nevím, byl to první metodistický, nebo baptistický kostel? Jedno si ale pamatuji zcela jasně: když jsme čekali na Josette, za nehty zalézala nepříjemně navlhlá zima. Parkoviště u kostela v jižním Dallasu se pomalu zaplňovalo mohutnými americkými koráby, a ona pořád nikde. Josette, milá černoška z našeho departmentu. Před několika lety ztratila čich, a tak jí nepřišlo nic divného na ohřívání rybiček v mikrovlnce. Ani se nepozastavovala nad tím, jak se vždy kabinet vylidnil, když labužnicky svačila. Jen já jsem vydržela, ale zápach mi na žaludku vázal všechny druhy skautských uzlů. Milovnice ohřátých rybiček se mi ovšem bohatě odměnila: neformálním přátelstvím. To ona mi navrhla, jestli se i s rodinou nechci zúčastnit pravé černošské mše.

Dorazila pěkně pozdě, ale přeci. Uvedla nás do kostela, kde nám v předních lavicích držela místo jiná její kamarádka. Každý by si měl vyzkoušet, jaké to je být výjimkou. Bílou vranou. V hejnu černých ptáků. V celém kostele se totiž sešlo slovy pět bělochů, z toho čtyři patřili do naší rodiny. Jinak všude lidé jiných grádů, jiné grácie, jiné hustoty… Ale nikdo se na nás nepodíval křivě.

Před samotnou mší vystoupil na pódium, ano, bylo to pódium, dobře živený kněz oblečený do drahého obleku. Na každém prstu se mu skvěl masivní zlatý prsten, na krku řetěz ze stejně blyštivého kovu. Spustil neuvěřitelnou manipulační:

„Věřící, nezanedbávejte svého Boha, darujte mu, co máte. Rozdělte se s ním. Dokažte sílu své víry! Zahrňte dary svůj kostel! Myslete na svůj ráj! Buďte štědří! Be generous!“

Poslouchám ho a všechno se ve mně bouří nevolí. Tobě bych nedala nikdy nic! Tobě, takové vši, z Božího slova neskromně přepité! Mimoděk si sáhnu na své zlaté náušnice, které mi k narozeninám koupil muž. Zajeli jsme si tenkrát do těchto končin, ničehož neznajíce. Stále živé segregační tendence se nám, naivním Středoevropanům, teprve chystaly představit. Že něco nehraje, jsme si uvědomili až poté, když jsme prošli elegantními dveřmi obchodního domu Red Bird. Později mi kolegové prozradili, že konzumnímu svatostánku se říká spíše Black Bird. Není divu, když nakupovat tam chodí výhradně černoši, a pak zbloudivší Češi, kteří si uprostřed černého pokérovaného šarmu připadají jako převařené zelí. Ale náušnice nám tu prodali bez výhrad.

Velký a blazeovaný manipulátor naštěstí nehorlil dlouho, na pódium pozval hosta. Kněze z New Orleans. Předal mu slovo a one-man show mohla začít. Pochopila jsem konečně, že někteří lidé se opravdu narodili jako šamani, jen se jim v dnešní době říká jinak. Pastýř začal pomalu evangelistou Lukášem. Teprve si obecenstvo navíjel na udičku. Pán a kněz pravil:

„Simon, Simon, behold, Satan hath desired to have you, that he may sift you as wheat. But I have prayed for thee, that thy faith fail not…“ „Šimone, Šimone, hleď, Satan si vyžádal, aby vás směl tříbit jako pšenici. Já jsem však za tebe prosil, aby tvá víra neselhala…“

Šaman opanoval nejen své pódium, ale i duše věřících. Jako hypnotizér rozvíjí plasticky příběh a vtahuje do něj posluchače. Ti vyskakují z lavic a křičí:

„Go, preacher, go!“

Všechny snad posedl ďábel, kterého kněz šikovně zavolal, aby posvětil to místo. Jsme nechutně střízliví v moři opilých nadšenců a oni svému knězi fandí jako Baníku. Naše převařenost, naše kyselost je čím dál zjevnější. Ale nedokážeme se přidat, bílých ateistických rozumů jako by se to netýkalo.

„Simon, Simon,“ opakuje šaman působivě rytmické zaklínadlo a je zcela pohlcen. Neponechává si žádnou rezervu. Obecenstvo šílí. Všichni jsou na nohou. Všichni, kromě nás a našich rozpaků. Ale řeč pomalu ztrácí na intenzitě, Satan ani Bůh už na pódiu neobcují, jejich médium přechází postupně do stavu úplného vyčerpání.

Přesně tak tam šaman-kněz po svém vystoupení sedí. Dočista bez duše. Pohled bezbarvý, energie do mrtě spotřebovaná: jak jinak, po takovém obrovském náboženském orgasmu. A celou dobu, kdy už sbor zpívá gospely přesně ve stylu „Sestry v akci“, se ani nehne a zírá do prázdna. Nejsem si jistá, jestli ještě kdy ožije.

Když s Josette odcházíme z dosud zalidněného kostela, dotknu se rukou ucha. Je to možné? Kde je jedna náušnice? Prostě není, ať hledám sebevíc. Taková krásná byla, od Blackbirdů!

Zřejmě si ji vzal černošský Bůh, i když jsem se tak neznabožsky bíle bránila. Ale třeba mi ten nedobrovolný dar pootevře dveře do ráje… black&white…